Mužů převážně z chudého a často nevzdělaného ruského venkova, kteří se nechají za peníze, vyhrožováním nebo z ideologických důvodů naverbovat do války na Ukrajině, může být dost ještě na léta a možná i na desítky let. Nynější ruská strategie spočívá podle všeho v relativně pomalém, dlouhém a úmorném postupném zabíjení Ukrajinců a anexi nových obcí a městeček, říká rusista a vysokoškolský učitel Tomáš Glanc. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mluví také o tom, kdo by mohl nahradit Vladimira Putina v čele státu a jak na ruskou ekonomiku dopadají západní sankce.
Dnes je to půl roku od začátku ruské invaze na Ukrajinu. V této souvislosti se objevují informace o tom, že pro Rusko je válka finančně náročná a že do armády už nechtějí vstupovat noví branci. Jak dlouho podle vás ještě může Rusko pokračovat v agresi na Ukrajině?
Putin letos v červnu výslovně srovnal dobývání Ukrajiny se severní neboli švédskou válkou, slavným imperiálním triumfem cara Petra I., který zajistil Rusku na počátku 18. století přístup k Baltskému moři a zbavil Švédsko postavení velmoci. Tato válka, jak známo, trvala jednadvacet let.
Nynější ruská strategie spočívá podle všeho v relativně pomalém, dlouhém a úmorném postupném zabíjení Ukrajinců a anexi nových obcí a městeček. Západ i ukrajinskou armádu to má unavit a vyčerpat, zpočátku až euforickou podporu Ukrajiny a uprchlíků v zahraničí oslabit, zpochybnit a do toho má jednotu proukrajinské aliance rozdrobit nespokojenost se stoupajícími cenami za topení a benzín. Rusko plánovalo válku na pár dní, nyní ji chce vést řadu let.
Mužů převážně z chudého a často nevzdělaného ruského venkova, kteří se nechají za peníze, vyhrožováním nebo z ideologických důvodů naverbovat do této války, může být dost ještě na léta a možná i na desítky let.
V souvislosti se vstupem vojsk na Ukrajinu začaly státy Evropské unie přijímat sankce. Rusko ale popírá, že by se ho nějak výrazně dotýkaly. Jak to vidíte vy? Jsou sankce pro Rusko problém?
Prognózy z března, ujišťující, že ruská ekonomika pod tlakem sankcí zkolabuje za několik týdnů nebo měsíců, nyní působí jako špatný vtip nebo lehkomyslný bluf. Západní firmy opravdu odešly, ale jednak je nahradily tuzemské značky prodávající něco podobného, jednak duma přijímá jako na běžícím pásu zákony umožňující legálně ignorovat mezinárodní právo v oblasti importu z nepřátelských zemí, kterých je nyní už přes padesát.
Rusko uzákoňuje zahraniční hospodářskou kriminalitu, vykrádá ukrajinské sýpky, přerušené finanční toky rychle nahrazuje alternativními. Životní styl většiny obyvatelstva se nijak zásadně nezměnil, něco se zdražilo, někam se nedá cestovat. Ale Rusko má tržní hospodářství, byť je zkorumpované a zisk nelze proměnit na politický vliv ani nezávislost na státu. A trh zatím všechny díry víceméně operativně zalátal.
Dlouho se také mluvilo o tom, že Rusko samo zastaví dodávky nerostných surovin, jako je ropa a zemní plyn. Je podle vás reálné, aby k tomu skutečně přistoupilo? O zákazu dovozu plynu se také hojně debatovalo v Evropské unii. Jak velký problém by to pro Rusko byl?
Rusko se bez peněz za suroviny neobejde a Evropa se ještě dlouho neobejde bez ruských surovin. Podle centra pro výzkum energií CREA vydělalo Rusko za prvních 100 dní války, to znamená do začátku června, exportem fosilních paliv 93 miliard eur, z toho více než 60 procent v Evropě. Neevropská odbytiště Rusko nyní hekticky posiluje, stejně jako evropské státy usilovně hledají náhradu za ruské dodávky. A v tomto rámci lze jistě testovat z ruské strany strašení přerušením dodávek a z evropské strany snad vážně míněné pokusy o omezení této politicky choulostivé závislosti. Ale jako naprostý neodborník v této oblasti bych řekl, že z této pasti asi bohužel není rychlého východiska, ani když se budeme méně sprchovat a úsporněji topit.
Je smutné, že teprve válka se všemi nedozírnými hrůzami, které devastují životy miliónů lidí, umožnila vážnější debatu o schizofrenii s rysy cynismu – čilá hospodářská spolupráce, vyvažovaná kritikou politických vražd, totálně zkorumpovaného státního hospodářství, absence základních politických práv a svobod v Rusku – zemi, která je zároveň exkluzivním a vlivným obchodním partnerem.
Mění se s přibývajícím časem nálady v ruské společnosti s ohledem na válku na Ukrajině?
Především ty či ony nálady ruských občanů nemají na státní agendu v podstatě žádný vliv. Kolik lidí si co doopravdy myslí zaprvé nelze věrohodně zjistit a zadruhé – a to je mnohem důležitější – je to naprosto irelevantní. Tato válka nikdy neskončí proto, že by si ji nepřál ruský lid, Rusko není USA, kde nálady ve společnosti mohly výrazně ovlivnit například válku ve Vietnamu nebo v Iráku.
Jinak za posledního půl roku odpor proti válce rozhodně zeslábl. Nejsilnější byl na počátku, než se ukázalo, že vnitropolitickým následkem války bude možnost trestně stíhat kohokoliv, kdo tuto válku kritizuje. Nevím, jestli si to vůbec dokážeme představit – kdokoliv, kdo v Rusku veřejně, to znamená třeba na sociálních sítích, řekne nebo napíše, že je proti této válce, může být stíhaný a uvězněný. Trestní oznámení za diskreditaci armády jsou také opravdu na denním pořádku.
V roce 2021, po zatčení Alexeje Navalného jsme byli svědky masivních protestů po celém Rusku. Může to, že se teď nic podobného neděje, ukazovat nějakou apatii ruské společnosti, která je zklamaná tím, že se před rokem nic nestalo?
Ruský režim od masových protestů v Rusku na počátku desátých let tohoto století a na základě zkušeností barevných revolucí, a obzvlášť pak Euromajdanu a běloruské revoluce roku 2020, s brutální agresivitou reaguje na jakoukoliv veřejnou kritiku. Reakci na perzekuce, které znemožňují jakýkoliv kritický projev občanské společnosti, můžeme nazývat apatií nebo také znásilněnými občanskými svobodami. U nás se v období normalizace také nekonaly masové protesty a přitom to neznamenalo, že jsou všichni apatičtí nebo loajální k režimu.
Putin asi před týdnem poslal dopis severokorejskému diktátorovi Kim Čong-unovi, že chce, aby Rusko a Severní Korea rozšířily spolupráci. Má Rusko ve světě ještě vůbec nějaké spojence?
Nedávno se v souvislosti s překročením hranice osmi miliard obyvatel světa připomínala informace, že z tohoto množství žije 36 procent v Číně a v Indii. Tyto gigantické země a hlavně trhy sice Rusko výslovně nepodporují, ale obchodují s ním. Řada jihoamerických režimů je natolik protiamerická, že nevystoupí proti jiným odpůrcům USA. Pak je tu Írán, Afghánistán nebo Bangladéš či Pákistán – země, kde žije podstatně víc lidí než v celém Rusku. A jejich režimy rozhodně nepodporují Ukrajinu. Nějaká totální izolace Ruska je iluzorní.
Jsme momentálně na prahu nové studené války, která rozdělí svět na dva tábory?
Táborů bude víc, stejně jako ideologických systémů. V tom starém kapitalistickém táboře z dob studené války se za posledních pár desítek let nic až tak zásadně nezměnilo, co se týče politického systému a idejí. Snad jen že se přidala řada dalších zemí, které k němu historicky patřily. Ale ta část světa, která se zastřešovala takzvanou komunistickou ideologií, se proměnila a diferencovala radikálně. Nové autoritativní systémy sice všechny soupeří se Západem, zároveň jsou ale přinejmenším částečně znepřátelené i navzájem. V tom spočívá určitá naděje.
Co si myslíte o informacích, které tvrdí, že prezident Vladimir Putin má zdravotní problémy?
Vypadá to, že buď nějaké potíže má, nebo se jich obává, protože je obklopen spoustou lékařů. Ale nic zatím nenasvědčuje tomu, že by byl na smrtelné posteli.
Formuje se v Rusku nějaká opozice, která by mohla někdy v budoucnu nahradit stranu Jednotné Rusko v čele ruské politiky? A je v Rusku vůbec někdo, kdo by mohl nahradit Vladimira Putina v čele státu?
Jednotné Rusko není politická strana, nýbrž parodie na ni. Má sice skoro 2,5 milionu členů, ale ani jeden politický názor, kromě poslušného opakování všeho a čehokoliv, co přijde shora. Z opozice by oproti tomu mohla vzejít celá plejáda nadaných a schopných politiků s naprosto civilizovanými ideovými programy, kteří by mohli politický charakter Ruska radikálně proměnit. Mnozí z nich jsou nyní vězněni nebo uprchli do emigrace, další jsou z veřejného života násilně vytlačeni do vnitřní emigrace, někteří byli zavražděni. Ale silných a politicky zralých a kompetentních osob by určitě bylo dost. Otázkou zůstává, jak prorazit pancéřový krunýř nynější moci, která likviduje všechny, kdo by jí mohli konkurovat nebo ji mohli ohrozit.
Začátek války na Ukrajině byl také ve znamení prchajících Rusů pryč z Ruska. Pokračuje ten odliv hlavně asi vyšších tříd ze země? Kam nejčastěji směřují?
Odliv sice pokračuje, ale zároveň se mnozí, kdo na začátku války odjeli, z různých důvodů po prvotním šoku vracejí. Dlouhodobý přesun do zahraničí je samozřejmě složitý a pro mnohé jednotlivce a rodiny nezaplatitelně drahý. Méně majetní Rusové prchající z Ruska směřují často do Gruzie, Arménie a Pobaltí, zámožnější do Evropy, USA, Izraele.
Jaký postoj teď mají běžní Rusové ke zbytku Evropy? Vidíte tam nějakou většinovou zášť vůči Evropě, která podporuje Ukrajinu?
Obecně lidé nad šedesát mnohem ochotněji souhlasí s tím, že Evropa je Rusku cizí a nepřátelská. Mladší část obyvatelstva má s protievropskou ideologií mnohem větší problémy. Rozhodně se za posledních pětadvacet let Rusko vzdálilo od Evropy o řadu světelných let. Ale to se samozřejmě týká v menší míře vzdělané části ruské společnosti a ve větší míře konzumentů státní televize.
Jaká je budoucnost Ruska? Nedávno v Praze proběhlo fórum Svobodných národů Ruska. Je možné, že se Rusko řítí k rozpadu? Přece jen je to obrovská země, která se táhne přes 11 časových pásem.
Separatismus se v žádné části Ruska, snad s výjimkou Čečenska, neprojevuje nijak výrazně. Na druhou stranu ale války mezi různými částmi Ruska předpověděl ve svém románu jeden z nejvýznamnějších ruských prozaiků Vladimir Sorokin. A ten se v jiných předpovědích vývoje nynější skutečnosti bohužel moc nemýlil, ačkoliv jeho styl psaní rozhodně nemůžeme brát jako dokumentaristický nebo v užším smyslu slova politický.
Tomáš Glanc je vysokoškolský učitel, rusista a překladatel z ruštiny. Přednáší na Curyšské univerzitě a na univerzitě v Basileji, kde se zabývá ruskou, českou a východoevropskou kulturou, literární a kulturní teorií, slavistikou. Je autorem knih a statí vydaných v České republice, Rusku, Německu, Švýcarsku, Spojených státech a jiných zemích.