Už je to evergreen. Konec Západu. Otázka je, proč tam všichni pořád utíkají, když to tam tak upadá.

To funguje. Prodejnost tiskoviny spolehlivě zvyšuje nějaká zaručená katastrofická vize nebo nejasná zpráva o konci světa – zvlášť, je-li podložena solidním zdrojem, jako jsou Nostradamovy centurie, mayský kalendář nebo jasnozřivé věštby slepé Wangy. Není nic snazšího než na základě dobových znepokojujících jevů – třeba ekonomických obtíží Řecka a eurozóny, návalu afrických uprchlíků, válečného konfliktu na východě Ukrajiny – dospět k univerzálnímu závěru: Západu zvoní hrana. Nemá cenu v této zhůvěřilé úvaze hledat nějakou zvláštní logiku. Přece nikoho nenapadne pátrat po hlubším smyslu v chování opilce, který hledá ztracené klíče pod lucernou. Vtip je dobrý právě proto, že opilcova vadná logika je nám okamžitě zřejmá: pod lucernou je světlo, leč klíče se tam najít nedají, protože je tam neztratil. Našly by se možná za rohem, jenže tam je tma.

Trochu namáhat mozek

Přitom stačí trochu namáhat mozkový sval, aby se nám úhel pohledu posunul a obraz světa dostal opačný smysl. Ekonomika Západu i přes pravidelné potíže pracuje v plusovém pásmu, generuje stále dokonalejší postupy, a tím zvyšuje náskok oproti Rusku, o němž jen nevědomí věří, že je na vzestupné dráze. Putin si zajistil samoděržavnou moc, leč po celou dobu svého života je odsouzen k tomu vést zemi od deseti k pěti. Veškeré dlouhodobé faktory (od cen a dostupnosti surovin až po lidské zdroje) hrají pro spotřebitele, nikoli pro vývozce.

Civilizace v úpadku zpravidla nikoho neláká, proto všechny změny politických map posledních desetiletí mluví ve prospěch Západu: východní Evropa, Pobaltí, Balkán. Z nachlup stejných důvodů se na okraj západní oikumeny přesunula také Ukrajina, aby zde spolu s ostatními mohla odpočítávat poslední dny Západu. Žádná spiklenecká teorie nevyváží skutečnost, že „ruský svět“ tím přišel o své historické jádro. Také statisíce afrických uprchlíků z nějakých jistě závažných důvodů nesměřují do Ruska, čímž demonstrují lepší intuici než naše profesionální plačky, které sice hořekují výtečně, ale na špatném hrobě.

Hlasování nohama je vůbec nejpřesnější ukazatel masových nálad, ale také intuitivního odhadu vyhlídek na lepší život. Sovětský svaz svého času už už dobudovával komunismus, leč nikdo z ciziny nespěchal užít si slibovaného ráje. Zato opačným směrem proudily miliony. Jakou věštbou nebo jakým důmyslným spiknutím chtějí nynější hrobaři Západu vysvětlit skutečnost, že proud utíkajících je stále hustý a valí se pořád stejným směrem?

I Marie Gajdarová odešla

V posledních dnech ruský tisk zaměstnával odchod do ciziny Marie Gajdarové, dcery jednoho z čelních zakladatelů moderního ruského státu Jegora Gajdara a pravnučky slavného autora Timura a jeho party Arkadije Gajdara. Marie zaujímala v ruské politice důležité místo – byla blízkou spolupracovnicí zavražděného Borise Němcova, šéfkou jedné z demokratických stran. Její emigraci podrobil prokremelský tisk sžíravé kritice ze všech možných úhlů: je prý vlastizrádkyní horší než Vlasov a zároveň průšvihářkou, která zpackala, na co sáhla. Zvlášť bystří komentátoři si všímají zarážející skutečnosti, že ratolesti všech ruských náčelníků, Stalinem a Chruščovem počínaje a Putinem s Lavrovem konče, z volby mezi vlastí a cizinou vždy nakonec vyberou tu druhou.

V případě Máši Gajdarové je obzvlášť vytáčí skutečnost, že neemigrovala do Londýna nebo na Floridu, jak se na nomenklaturu sluší a patří, nýbrž na Ukrajinu, kde v Oděse bude pomáhat Michailu Saakašvilimu bojovat proti korupci. S obviněními ze zrady se mísí strach: co když se na Ukrajině povede to, na co Putin za 15 let samovlády ani nesáhl. Tak jako tak, Rusku demonstrativně dala vale další známá osobnost, která zde marně usilovala o jeho modernizaci.

A všichni prchají

Ve stejných dnech vešlo ve známost, že Rusko opustili také lidé z okolí Anatolije Čubajse. Odešlo prakticky celé vedení společností Rosnano (Ruské nanotechnologie) a Jednotné energetické soustavy Ruska. Za technologickými směry, na nichž bývalý prezident Medveděv sliboval postavit celou modernizaci země, byla udělána tečka. Čelní modernizátoři odešli za pět minut dvanáct, neboť cítili, jak se jim kolem krku utahuje smyčka. Čistka v jejich řadách měla totiž následovat poté, co Anatolij Čubajs souhlasil s účastí v pořadu spolu s Alexejem Navalným. Kdo nestihl zmizet, skončil za katrem, jak se to přihodilo šéfům slavného projektu Skolkovo, jenž měl svým rozmachem zahanbit kalifornskou Silicon Valley a z něhož se vyklubal jeden velký tunel.

Podle údajů agentury Bloomberg jen za prvních osm měsíců roku 2014 se z Ruska natrvalo vystěhovalo 203 659 lidí. Přesnost zaráží, leč každopádně je to více než v kterémkoli jiném roce Putinovy vlády. Byl to přitom rok neustálých „úspěchů“, válečné euforie a vítězoslavného bubnování. Svým měřítkem je hromadný útěk srovnatelný s pookupační emigrační vlnou v Československu v roce 1968. Někdo může namítnout, že z jiných evropských zemí také dobrovolně odcházejí lidé a možná i ve stejných počtech. Námitka se zamítá: nikdo neopouští svou vlast, aby si založil nové živobytí v Rusku. Emigrantský proud se bez výjimky valí na Západ, který možná zahnívá, ale pořád je ta vůně příjemnější než známé „duchi“ Ohně Moskvy.

Konec modernizace

Rusko hromadně opouštějí také kvalifikovaní cizinci, které kdysi nalákala vidina ruské modernizace. Podle údajů Federální migrační služby RF za posledního půldruhého roku se do vlasti vrátila celá třetina občanů Německa, kteří v Rusku pobývali pracovně. Od ledna roku 2014 zrušilo pobyt v Rusku celých 40 procent Američanů, Britů a Španělů kdysi zaměstnaných v Moskvě.

Máša Slonimová, známá novinářka z BBC, se začátkem 90. let vrátila do země svých předků, protože chtěla věřit v její demokratickou budoucnost. Nyní je na cestě do své britské domoviny a říká na rozloučenou: „Atmosféra je zde úplně jiná, než byla. I když se zatím hromadně nezatýká, ve vzduchu je cítit naprostá beznaděj. Zkrátka každý, s kým mluvíš, chce pryč, jenže ne každý může. Kdo může, ten už balí kufry.“

Není divu: tvůrčí povahy schopné generovat zásadně nové myšlenky a produkty, činit objevné vynálezy, bořit vědecké stereotypy zpravidla nechtějí vegetovat v atmosféře náboženského tmářství, imperiálních ambicí, nacionalistické ideologie znásobené libovůlí byrokratů. Komfortně žít v ovzduší nehorázné lži mohou leda tak příslušníci Putinovy většiny.

Putina zajímají lidé méně než Stalin

Trik je v tom, že Vladimir Putin má mnohem menší zájem o vzdělané lidi, než měl soudruh Stalin. Ten jako sůl potřeboval vzdělané kádry schopné vyvinout raketové a jaderné zbraně. Proto přísně zakázal Lavretiji Berijovi fyzicky likvidovat technickou inteligenci. Dokonce za protisovětské vtipy maximální trest, který jim mohl hrozit, byl pobyt v „šarašce“ (uzavřeném zařízení vězeňského typu, kde vědci mohli pokračovat ve svém vědecko-technickém bádání).

Dnešní „kmotr všech kmotrů“ dostal jaderné zbraně od předchůdců do vínku. Tak jako Kim Čong-unovi, nepřátelský vpád Putinovi nehrozí. Jeho logika je jiná: čím méně lidí v Rusku zůstane, tím lépe, tím menší bude okruh podílníků, kteří mají nárok na čerpání ze společné pokladny. Pro obsluhu ropovodních a plynovodních potrubí jich stačí nanejvýš takových 20 milionů. Plus milion úředníků, dva tři miliony lokajů – holičů, číšníků, řidičů, uklízeček. Plus armáda, policie, ochranka – dejme tomu dalších 3 miliony. Plus pár milionů tzv. Putinových voličů, aby mohl být někým jakože zvolen. Toť vše. Pro ostatní zbývají jen dvě cesty: do ciziny nebo na krchov. Celý zisk se dá rozdělit mezi pozůstalé a ještě leccos zbude pro užitečné idioty v zahraničí.

 

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jefim Fištejn
Jefim Fištejn
publicista, esejista a scenárista
Další články autora