Putin přecenil míru sympatií k Rusku na ukrajinském území, říká Dmitrij Bykov ve vysílání Rádia Svoboda

Dmitrij Bykov (Rádio Svoboda / Roman Zhukov (RFE/RL) / Kontexty / se souhlasem)

Dmitrij Bykov | FOTO: Rádio Svoboda / Roman Zhukov (RFE/RL) / Kontexty / se souhlasem

V minulém čísle Kontextů jsem v článku Exodus ruské kultury otevřela téma ruské kulturní emigrace. Vzniku stati předcházela moje návštěva pražské redakce Rádia Svoboda, jejímž cílem bylo konzultovat téma a získat přístup k dokumentárním materiálům. Návštěva se protáhla na půl odpoledne. Vstřícnost ředitele ruského vysílání Andreye Sharyho a rozhovor s redaktorem kulturně-historických pořadů Ivanem Tolstým mne inspirovaly k myšlence seznamovat s tím, co odvysílalo Rádio Svoboda, i čtenáře Kontextů. Pro toto číslo jsem vybírala z archivního šuplíčku pořadu Tváří v tvář událostem. Na otázky historika Michaila Sokolova odpovídal v srpnu ze svého amerického domova Dmitrij Bykov. Tento básník, spisovatel a literární vědec se světovým renomé je dlouhá léta jedním z nejurputnějších kritiků Putinovy vlády. Roku 2012 byl společně s Alexejem Navalným, Borisem Němcovem a dalšími politiky zvolen občany do Koordinační rady opozice, jež se snažila zabránit nedemokratickému vývoji v zemi. V roce 2019 se ruské tajné služby pokusily Bykova otrávit. Od podzimu 2021 žije Bykov mimo vlast – přednáší na amerických univerzitách o ruské literatuře a dál pokračuje v literární tvorbě. Rozhovor publikujeme ve zkrácené podobě adaptované pro české čtenáře.

Dnes budeme mluvit o literatuře a politice. Dmitriji, není tomu tak dávno, co vás ministerstvo spravedlnosti zařadilo na seznam zahraničních agentů. Jak tento akt ze strany vlasti chápete?

Nemám v plánu nosit tuhle „žlutou hvězdu“. Budu se samozřejmě bránit. Absolutně ničím jsem se neprovinil. Žádnou komerční činnost v Rusku neprovozuju[1] a obávám se, že ani moje texty v Rusku v nejbližší době publikovány nebudou. Říkám v nejbližší době, protože všechny tyhle události nebudou mít dlouhého trvání. Тuhle nášivku si připnout nehodlám, protože se to neslučuje s mou lidskou důstojností. Ať si tam dělají, co chtějí.

Před pár lety jste předpovídal, že Rusko znovu udiví nebo překvapí svět. Udivilo ho způsobem, jaký jste předpokládal?

Říkal jsem, že nejdřív přijde krátké období nacismu, fašismu v ruské variantě, říká se mu „rašismus“, poté přijde prudký pád а znovuzrození prakticky od nuly. Viděl jsem to v horizontu pěti let, rozhovor byl před dvěma lety. Takže během nejbližších tří let musíme touto cestou projít a z téhle katastrofy se dostat.

Ví se už, proč Putin zvolil 24. února otevřenou konfrontaci, a ne chladný nepřátelský mír, v němž Rusko, uzavírající se do stále větší izolace, žilo posledních osm let a nejspíš mohlo žít klidně dál?

Byla to jedna ze dvou variant. Druhou variantou byla varianta dlouhého hnití, a ta by byla pro Rusko neméně nebezpečná. Protože z plamenů požáru se dá občas něco zachránit, ale z bažiny ne, všechno shnije. Čekalo by nás dalších dvacet let ubohého příměří se světem, postupného rozkladu všech zbylých ruských institucí, ohlupování ještě jednoho pokolení. Ale Vladimiru Putinovi se buď zdá, že má málo času, proto zatoužil po radikálních činech, nebo mu někdo řekl, což je nejpravděpodobnější, že ruské vojáky budou na Ukrajině vítat květinami. A očividně svou důvěru přecenil, přecenil míru sympatií k Rusku na ukrajinském území. Odhadnout, co se děje v hlavě maniaka, je strašně obtížné. Opravdu nevím, proč si vybral právě toto datum. Jestli to bylo na požádání čínského vůdce, aby nechal v klidu proběhnout olympiádu. Nevím, nehledám v tom logiku. V každém případě je jasné, že dalších dvacet let mravní degradace Putinův režim nečeká.

Miroslav Kříženecký (ČTK / Zbyněk Stanislav)

А kdo tedy může za revoluční výbuch, který nastal? Putin? Národ? Nebo je jejich vina společná, protože on jenom vyjadřuje vůli tohoto Surkovova neporazitelného národa?[2]

Nemyslím si, že vyjadřuje vůli neporazitelného národa, který posílá na jatka. A co se týče, jak říkáte, revolučního výbuchu, máme příliš málo faktografického materiálu, příliš málo současných pozorování lidí se zjevnými trvalými psychickými deformacemi. Je velmi málo těch, kteří vládli 23 let jako Putin. Co se děje s člověkem po 23 letech dobývání politického prostoru, zašlapávání veškeré opozice? K dnešnímu dni máme k dispozici jenom několik afrických diktátorů a Alexandra Lukašenka, kteří nám mohou sloužit jako materiál pro taková zobecnění. Co se děje v hlavě Vladimira Putina – zda se považuje za boha, poloboha, za něco víc, než je bůh, za nadčlověka –, není moc jasné. V každém případě se jako obyčejný člověk necítí. Myslím, že stačí rok v tomhle křesle, abyste podlehli pocitu, že už nejste člověk, a jaké to teprve musí být po 23 letech! Řekl bych, že jeho psychiku podlamují tři věci. Tou první samozřejmě je, že takové vypětí nemůže zůstat bez následků. Chápe, že dalších deset let v tomto křesle, aniž by přišel o zdravý rozum, nevydrží. Druhou je nekonečné přezírání národa. Protože národ za těch 23 let nedělal Putinovi při dosahování jeho cílů žádné problémy. A třetí je velice nebezpečné přezírání ostatních lídrů, kteří jsou buď nahraditelní, nebo příliš slabí, nebo příliš diplomatičtí. Mám-li to shrnout, okolní svět se od vlastních poddaných příliš neliší, stejně jako oni se nestaví příliš na odpor. To všechno dohromady může způsobit šílenství.

Zůstaňme ještě chvíli u národa. Národ, soudě podle průzkumů – nevím, do jaké míry jim lze věřit –, do značné míry svým chováním Putinovo rozhodnutí schvaluje. V pozdním Sovětském svazu, k němuž máte poměrně kladný vztah, byl ve vědomí lidí pevně ukotvený princip „hlavně aby nebyla válka“. Proč tato obranná reakce selhala?

Pamatovali válku. Zmizela generace lidí, kteří měli válku v živé paměti, z války se stala abstraktní věc, proto se jí lidé přestali bát. Kromě toho většina lidí, kteří zažili pozdní Sovětský svaz, nahlížela na ty, kteří byli u moci, kriticky. Byla to moc vyvolávající shovívavý úsměv, brežněvovská. Putinova vláda vyhrotila během posledních dvaceti let – to má společné s vládou Borise Jelcina – degradaci národa. Nelze říci, že by vláda národ aktivně kultivovala, naopak její strategií bylo ho co nejvíc zprimitivnit. V tomto směru vítězilo televizní vysílání – zpočátku zábavné, potom propagandistické –, pak tisk podřízený kontrole, který se zvrhl v něco strašného. To je samozřejmě dlouhodobý proces, který z národa disidentů, z národa sedmdesátých let učinil národ agresivně pokorný, agresivně poslušný. То je strašně smutné. Pochopitelně že Sovětský svaz pozdního období měl spoustu vad a děly se v něm odporné věci, stačí vzpomenout osudy ruských disidentů Ratušinské a Marčenka.[3] Navzdory tomu všemu ale mělo Rusko jednu přednost – mělo budoucnost, mohlo se transformovat. Мohla přijít perestrojka a glasnosť. Existovali lidé jako Sacharov, kterým Rusko nebylo lhostejné, kteří přemýšleli o jeho budoucnosti. Dnes bohužel žádné šťastné východisko ze situace nevidím.

Dáváte takové národní chování do souvislosti s kulturní nedostatečností? Imperiální pohled na Ukrajinu, neznalost ukrajinské kultury, literatury. Myslíte si, že kdyby se ve školách učilo o Lesje Ukrajince, Mykolovi Chvylevém, byl by jiný vztah k mýtům, které lidem dnes podsouvá televize?[4]

Kulturní nedostatečnost se týká bohužel nejen studia ukrajinské literatury. Je třeba říci, že Chvylevoj je hodně složitý spisovatel, jeho poezie a hlavně próza, to je avantgarda, která si v ničem nezadá s nejlepšími díly ruské avantgardy třicátých let minulého století. Аbychom jej, stejně jako třeba Zerova nebo Ušakova s Bažanovem, kteří byli publikováni jako sovětští básníci, pochopili, musí nám být vlastní určitá kultura vnímání. Všichni říkáme: Jak to udělat, aby děti více četly? Ale ne každý čte rád. Nepřinutíte všechny, aby hodně četli. Sovětský svaz sedmdesátých let, který intenzivně četl Garcíu Márqueze, Carlose Fuentese, Josepha Hellera, to byl kulturní národ, s nímž se dalo mluvit. V současném Rusku si lze těžko představit lidi, kteří by četli přemýšlivou americkou prózu, natož přemýšlivou prózu ukrajinské či evropské avantgardy. Myslím si, že takové lidi, v něž se proměnili Rusové za posledních dvacet let, není třeba speciálně agitovat, aby souhlasili s válkou, jsou i tak dost agresivní, jejich myšlení je ploché. To není z mé hlavy, ale každý sociolog vám řekne, že národ přejímá rysy svého vůdce. A Vladimir Putin, řekněme si na rovinu, nevyniká závratným intelektem. Zkuste najít alespoň jeden duchaplný aforismus kromě dvacet let starého „zabíjení na záchodcích“,[5] aspoň jeden humánní skutek. Myslím, že na jeho nejhumánnější skutky si ještě počkáme. Nejsem Stalinovým příznivcem, veškeré jeho skutky absolutně odmítám, ale s tím, co udělal 5. března 1953, se bezvýhradně ztotožňuju [den, kdy Stalin zemřel, pozn. IR]. Jiný než tento humánní čin od Vladimira Putina nečekám. Intelektuálně ani lidsky nám nemá co nabídnout, dokonce ani оbyčejný komoušský banální humor, jedině snad fráze na úrovni starých Gajdajových filmů.[6] Je přirozené, že národ přejímá rysy svého vůdce.

Andrej Babiš (ANO) (Evropská unie)

A vůdce rysy národa. Někde jste řеkl, že Rusko je země duševně mrtvých lidí. To je o všech, nebo jenom o těch, kteří jsou v čele?

Řekl jsem to jinak: duševně nenarozených. Pro mě je hodně důležité, že se Ukrajina cítí tak, jak nás učí Cunetomo Jamamoto v knize Hagakure: musíš se považovat za mrtvého, pak jsi samuraj. Na Ukrajině se mnozí považují za mrtvé, je to takový život po smrti. Přesná formulace zní, že Rusko je země lidí, kteří se duševně ještě nenarodili, lidí, kteří se nenaučili být zodpovědní sami za sebe, kteří se, hrubě řečeno, nenaučili řídit své osudy. Hlavně v tom je válka s Ukrajinou mystická. Na Ukrajině se mnozí chovají jako samurajové. Kniha Hagakure učí člověka chovat se tak, jako by byl mrtvý. Už se nebojí smrti, protože už zpřetrhali všechny vazby s každodenním životem, žijí, jako kdyby život skončil. Pro Rusy v mnoha ohledech ještě nezačal. Proto to probíhá v tak mystickém prostoru. Pro mě začíná život národa tehdy, když začíná rozhodovat o svém osudu a je za něj odpovědný. Dříve nebo později se to s Ruskem stane, ale bude to srovnatelné s porodním šokem. Toho se v Rusku bojí stejně, jako se bojí smrti. Narodit se, začít dýchat a začít se rozhodovat sám za sebe – to je dost strašné. Nakonec se buď staneš národem a uděláš to, nebo strávíš celý život v blaženém prenatálním spánku, kdy za tebe všechno rozhoduje někdo jiný.

Panuje názor, že v současné době jsme svědky procesu, kdy stará generace okrádá o čas, o zdroje, o všechno, na co si jen člověk vzpomene, nové ruské pokolení. Rozdílný postoj k aktuálnímu dění ukazují i sociologické průzkumy.

Samozřejmě že okrádá. Protože pro ruskou vládu je nejhorší, aby si přiznala, že dříve nebo později bude nucena předat otěže. Samozřejmě že stará generace krade mladým příležitosti a čas. To je také hlavní příčinou katastrofální infantilnosti spousty Rusů, kterým je třicet, čtyřicet let a nejsou schopni hnout se z místa, být aktivní, něco udělat. V padesáti jsme stále děti. Rusové nedospívají, protože v paternalistické rodině, v níž žijí, za ně stále rozhoduje táta, a ten, upřímně řečeno, není žádný Heidegger. Ano, Heidegger nebyl moc chytrý člověk, ale tenhle nesahá Heideggerovi ani po kotníky. Je to opravdu smutné, velmi degradující. Proto doufám, že válka bude pro tyto nenarozené lidi něco jako císařský řez. Budou se muset narodit, myslet, dospívat, sami se rozhodovat. Ale jak už jsem řekl, jasno bude koncem roku.

Mám otázku směřující do minulosti, protože ta nás učí. Dalo se této únorové katastrofě zabránit? A co by se bývalo muselo stát v posledním desetiletí Putinovy ​​vlády, aby k ní nedošlo? Uplynulo deset let, ale nová politická elita, kterou jste i vy tehdy předpovídal, stále neexistuje.

V roce 2012[7] jsme se tomu, co je dnes, snažili zabránit, ale nevyšlo to. Znamená to, že změna vlády pokojnou cestou není možná. Vypadá to, že ji zahubí katastrofické události, které, jak je v Rusku zvykem, sama rozpoutala.

Je otázkou, zda tomu mohl vnější svět zabránit. Barack Obama mohl na anexi Krymu určitě zareagovat tvrději, určitě už tehdy měly začít smrtící sankce. Německo určitě taky nemuselo tolik trvat na plynu a jeho bývalí vůdci nemuseli spolupracovat s ruskými korporacemi. Nemuselo se tolik otálet s monitorováním a zabavováním majetku Rusů. Západ samozřejmě situaci neřešil. Ale nemáme právo Západu něco vyčítat, protože v první řadě mělo něco udělat ruské obyvatelstvo. Kromě ruské opozice, která byla částečně otrávena, částečně vypuzena ze země, nevidím v Rusku výraznou sílu snažící se tento proces zastavit. V každém případě je to naše odpovědnost. Myslím si, že nemůžeme svádět vinu na Západ nebo na Čínu.

Stále máte pocit, že je zásadní rozdíl mezi Kremlem před rokem 2012 a po něm? „Výmarský syndrom“, resentiment jako opora moci nebyly podle mého názoru tolik využívány. Tato infekce získala na síle až v posledním desetiletí.

Ne. Zlomové datum je rok 2007, mnichovský projev.[8] Ostatně Mnichov je vůbec takové fatální město, město, ze kterého se smrt rozšířila po zeměpisné mapě. Myslím, že právě Mnichov jako rodiště německého fašismu, Führerovo oblíbené město, Mnichov, hrdina nesčetných nacistických dokumentů, sehrál i tentokrát osudovou roli. Už v mnichovském projevu, který byl podle mého názoru pokřivený, absolutně nepravdivý, bylo řečeno vše: měli jsme náruč otevřenou, ale neměli jste nás rádi, tak nás teď musíte poslouchat. Jakápak otevřená náruč? Vždyť Rusko se mělo před Spojenými státy vždycky na pozoru, dodávku „Bushových stehýnek“[9] považovalo za urážku a humanitární pomoc zesměšňovalo. Rusko stále pokračovalo, dokonce i v devadesátých letech ústy Primakovovými a Lužkovovými, v hlásání ústředního motivu: Západ nás ponižuje, nemá nás rád, my jsme laskaví a duchovně založení, zatímco oni jsou hnusní a hamižní. Dokonce i tenkrát, když v devadesátých letech Západ věřil, že naše úmysly jsou dobré a čisté, pomáhal nám, jak mohl, a začalo se mluvit o přijetí Ruska do NATO. V době, kdy měl Západ ideální příležitost zničit ruskou ekonomiku, udělal vše pro to, aby ji obnovil. Posílal k nám obrovské množství zmocněnců navzdory tomu, že na ně hodně lidí pohlíželo jako na nepřátele. Přišla k nám americká ekonomika, pomáhali nám ve všech směrech, talentované Rusy posílali na studia do Ameriky. Ale teď je to považováno za podvratnou činnost, za likvidaci ruského ducha. Co jiného se od nich taky dá čekat? Přesné datum, kdy odstartoval Putinův projekt na dobytí světa, tedy máme – je jím mnichovský projev.

Putinova propaganda se za deset měsíců války výrazně proměnila. (ČTK)

Co říkáte na roli Navalného, ​​na kterého je podána další žaloba? Vnímáte ho jako člověka, který určuje osud Ruska, přestože je izolován ve vězení?

Mám na tyto věci takový humanitní pohled. Proto píšu knihu o Zelenském. Považuji totiž rehabilitaci tvůrčí inteligence v očích milionů za velmi důležitou. Věřím, že představitelé tvůrčí inteligence jsou ideálními vůdci státu, protože jsou jednoduše přemýšlivější. Zemi by neměli vládnout manažeři ani ekonomové ani systémoví politici-intrikáni. Zemi by měli řídit lidé s jasnými představami o dobru a zlu – a kreativní lidé je mají zpravidla dobré. Právě teď mnozí říkají: Navalnyj nemůže být vůdcem, protože se dopustil neuváženého činu, když se vrátil do Ruska a nechal se zatknout. Zemi by tedy měli vládnout hrdinové, lidé, kteří jsou v kritickém okamžiku schopni udělat morální rozhodnutí, lidé schopní hrdinských a především mravních činů. Navalnyj jednal iracionálně. Systémový politik by na jeho místě samozřejmě nikam nejezdil. Navalnyj jedná v tomto směru jako hrdina. A v naší době by Rusko měl řídit hrdina, ne šedá můra, ne klerikální myš, ne krysa z řad právníků nebo ekonomů. Zemi by měl vládnout člověk schopný činu antických rozměrů. A Navalnyj toho schopný je.

A ostatní oběti represí – Jašin, Kara-Murza –,[10] taky je v nejbližší době uvidíme na politické scéně?

Nenazýval bych je oběťmi. Jak řekl Brodskij: „Nepovažujme se za oběti, nedělejme potěšení našim katům.“ Ale pro mě jsou samozřejmě Jašin i Kara-Murza lidé, kteří velmi vážně aspirují na účast ve vedení Ruska. Svou hrdinskou volbou vrátit se do Ruska a pracovat zde tvoří nejen absolutní protiklad vůči zbabělosti Putinových systémových politiků, ale je zde samozřejmě také snaha rozhodnout o budoucím osudu Ruska. Udělám vše, co bude v mých silách, abych jim rozhodování o tomto osudu usnadnil.

Už víte, jestli jste byl v dubnu 2019 otráven? Pokud ano, tak proč? Jak na tuto otázku nyní odpovídáte?

Bezprostředně po mé otravě jsem mluvil s lékaři, jasně jsem věděl, že jde o otravu, ale neměl jsem v rukou důkazy. Poté, co se do celé kauzy pustil Christo Grozev,[11] poté, co vyšlo najevo, že se mnou letěli stejní lidé, kteří letěli s Navalným, plus absolutní shoda příznaků, nemám sebemenší důvod věřit lidem, kteří říkají, že to byla náhoda, že se nacházeli na palubách stejných letadel jako já, monitorovali mé lety, létali se mnou na všechny přednášky a tak dále. Nezveličuji svou roli v ruské politice, ale upřímně řečeno, nepřeceňuji ani inteligenci svých odpůrců. Vím naprosto přesně, že tihle veselí chlapíci šli podle seznamu Koordinační rady opozice. [O Koordinační radě opozice jsem podrobněji psala v minulých Kontextech, pozn. IR.]

 Jak jste v několika rozhovorech zdůraznil, věříte, že putinismus bude brzy nahrazen, že atmosféra ve společnosti se změní. Bude současný putinismus nahrazen něčím ještě horším?

O tom, že by ho mohlo nahradit něco mnohem horšího, jsem mluvil jako jeden z prvních. Současný fašismus má predikovatelný charakter, je formulován nahoře, a pokud se po mnoha letech ponižování, po vážné porážce Ruska, ekonomické i vojenské, stane ideologií dna, nabízí se výmarská cesta. Rusko, to jsou 90. léta minulého století. Upřímně řečeno, myslím si, že fašismus v Rusku další šanci nedostane. Myslím si, že až tento režim skončí, bude následovat veliká úleva a radost, že lidé budou chtít být konečně lidmi, že na konec režimu budou reagovat s radostí a nadějí. Na druhou stranu vůbec nevylučuji, že pár let po těžké inflaci a národním ponížení bude mít Rusko svého Schicklgrubera,[12] který zmobilizuje nižší vrstvy a vybuduje skutečně bojeschopnou armádu a militarizovanou ekonomiku, člověka Girkinоvy[13] kategorie, jen chytrého, to není vyloučeno.

Mají podle vás spisovatelé, kulturní osobnosti, které podporují uchvatitelskou politiku, to, co teď dělá Putin, merkantilistické motivy, nebo jsou to bojovníci za ideje?

Ne, nejsou tam žádní bojovníci za ideje, probíhá tam boj o moc, který je v literatuře běžný. To bylo odjakživa. Ostatně může za to Majakovskij. Po revoluci, když vycítil, že hoši, co přišli k moci, jsou „jeho“, začal nejrůznějším způsobem rozkazovat „armádě umění“. Tenkrát mu Lunačarskij vysvětlil, že cílem revoluce nebyla vláda futuristů. Majakovského se to nesmírně dotklo, nemohl mu to odpustit, zkarikoval ho v postavě Pobedonosikova,[14] což si podle mého názoru Lunačarskij nezasloužil. Majakovskij si myslel, že je to jeho revoluce. Vždyť taky napsal: „Je to moje revoluce, o tom není pochyb.“ Měl pocit, že revoluce přišla proto, aby postavila futuristy do čela celého kulturního procesu, aby jim dala domy v Мjasnické ulici,[15] aby v nich mohli malovat, aby odstranila nenáviděné konkurenty. V dnešní době je to stejné. Všichni více či méně talentovaní lidé mají zájem na tom, aby byl mír, aby mohli v klidu pracovat, ale průměrným válka vyhovuje. Potřebují ji, aby mohli pořádat festivaly, veřejné akce. Potřebují vlastní Svaz spisovatelů, aby nekupovali nás, ale je. Proto potřebují, abychom neexistovali. Velmi dobře tomu rozumím a dobře vím, že přesně stejný konkurenční boj probíhal v Rusku ve třicátých letech minulého století. Nejsou zde žádné ideologické motivy, pouhá ješitnost.

Dotkl jste se třicátých let, chtěl jsem se zeptat na vaše poslední knihy, na Červen a na Stíhače,[16] které jsou o předválečném období třicátých let. Proč jste zvolil právě toto období?

Červen jsem napsal v roce 2017 s naprosto konkrétním cílem. Tehdy jsem si ještě příliš netroufal mluvit nahlas. Nicméně cíl, který jsem Červnem sledoval, je poměrně jednoduchý: zajímal mě dopad předválečné situace na genderové vztahy. Zajímalo mě, co se odehrává mezi chlapcem a dívkou žijícími v předválečné zemi v atmosféře udávání, nenávisti a strašlivého napětí, které narůstá do obludných rozměrů. Je to poměrně vzrušující situace. Vzpomeňte si, jak byl život v Moskvě třicátých let nabitý erotikou, všechny ty noční pijácké večírky, salon Chajutinové,[17] Ježovova[18] šílená bisexuální zvrhlost. Sex a erotika byly všude. Ale na druhou stranu jde o pronikání sadomasochistických vztahů do samotného přediva lásky, kdy místo lásky, jejíž podstatou je spolupráce, poznávání jednoho druhým, empatie, začíná vzájemné trápení, sadomasochismus, takové orgie. Ostatně to všechno je pak zachyceno ve Stíhači. Bohužel Stíhač vyšel v roce 2021, v tak pohnuté době, že jej prakticky nikdo nečetl.

Prezidentský kandidát Petr Pavel uctil památku 17. listopadu u památníku na Národní třídě. (ČTK / Deml Ondřej)

Asi bych měl dodat, že Stíhač je jakási sága o polobozích, kteří útočí na oblohu a vesmír.

Je to sága o dehumanizaci člověka, která je daní za polobožství. Jsou polobohy. Sami se tak cítí. Pro mě je to příběh o lidech, kteří ve své touze stát se polobohy odletěli do ledového vesmíru a pochopili, že tam není co dýchat. Žádné analogie se Sovětským svazem kniha neobsahuje, za povrchní interpretace nenesu odpovědnost. Problém je v tom, že lidé nečtou knihu, ale předmluvu. V předmluvě jsem řekl: pro mě je problém Sovětského svazu uzavřen. Každý, kdo o knize psal, cituje tuto předmluvu a polemizuje s ní. Kromě ní je tam dalších pět set stran a ujišťuji vás, že jsou mnohem zajímavější.

Během této bitvy nebes a antipodů probíhá normální každodenní život – ničení ekonomiky, života, zásob, všudypřítomný strach, teror. Naznačen je ale jen velice letmo.

Protože o tom kniha není. Jеdna recenzentka, bůh mi odpusť, úplně hloupá, napsala, že kniha nereflektuje, jak skvělé byly tenkrát zákusky, jak úspěšný byl tehdejší cukrářský průmysl. Faktem je, že v románu Vojna a mír se také moc nemluví o tom, jak žili severoameričtí indiáni v roce 1812. Román je o něčem jiném. Ambicí Stíhače není zmocnit se reality. Je to román o pokusu vytvořit nadčlověka, o tom, čím za to člověk platí. Ale jestli chcete, mohu v dalších vydáních na každou stránku jako „zahraniční agent“ napsat: rolnictvo v té době hladovělo.

V románu je ukázána touha podlehnout pokušení ďábelské moci. Ale ještě k vaší předmluvě. Je to naposledy, co jste sáhl po sovětské historii? Řekl jste o ní – o sovětské společnosti nebo o sovětském impériu – všechno? Už vás nezajímá? Vždyť právě v této společnosti, v tomto impériu má kořeny dnešní válka.

Současná válka nemá nic společného se sovětským impériem. Sovětské impérium sledovalo úplně jiné cíle. Současná válka vychází z ruské imperiální podstaty, z ideologie smenovechovců,[19] Skythů, euroasijců a tak dále. Sovětský svaz se to jen snažil překonat, ale nakonec se dostal do stejné pasti. Nepochybuji o tom, že imperiální ideologie Ruska si v této válce navždy vyláme zuby, že se ukáže, že je naprosto neudržitelná.

Mimochodem, v ruských školách teď budou hodiny věnované „hodnotám ruské společnosti“. Má současný Putinův systém ideologii, která se dá „napumpovat“ do lidí?

Ano, samozřejmě, odvíjí se beze zbytku od filmu Bratr 2,[20] kterému se už teď říká bible moderního rašismu: jsme duchovní, jsme laskaví, takže teď budeme zabíjet. Bavíme se spolu, jako kdyby Putinova ideologie měla nějakou budoucnost. Jednak než začnou tyto vyučovací hodiny, do začátku školního roku, je celý srpen, který bývá v Rusku tradičně velice horký.[21] A vypadá to, že letos přinese obrovské změny. V září si budeme povídat o úplně jiných věcech. Co se týče Putinova režimu, hlavní událost, která urychlila jeho volný pád, se odehrála 24. února.

Zůstaňme ale ještě u podstaty této ideologie. Je tady Ivan Iljin,[22] jsou tady pravoslavní stařešinové, a dokonce jsem teď slyšel, že ruské počínání na Ukrajině si zasluhuje přirovnání k bitvě na Něvě[23] nebo k přijetí křesťanství na Rusi.

Jsou tady hned dva Ivani – Iljin a Šmeljov,[24] mimochodem dva hlavní zastánci ruského fašismu, jejich kolaborace s německými fašisty je zjevná. Mnohokrát jsem mluvil o jejich kolaboraci, to oni považovali Němce za osvoboditele, přestože tento výrok horlivě připisují mně. Když jsem mluvil o Hitlerovi jako o osvoboditeli, jen jsem citoval kolaboranty, nic jiného. Kolaborantů bylo hodně jak v Rusku, tak v zahraničí. Netvařme se prosím, že neexistovali. Deník kolaborantky[25] patří k nejznámějším knihám válečné literatury. Iljin a Šmeljov fašismus, vpád Teutonů, vítali. Považovali je za spojence proti bolševismu. A nejen to, mnohé z myšlenek německého fašismu jim bylo blízké. Připomeňme si Šmeljovův otevřený antisemitismus. Ano, vidíme zde jakýsi pokus navázat na Iljinovu ideologii. Iljin dokonce býval představiteli ruské administrativy často citován. Mimochodem, mnozí už tehdy říkali, že to byli Britové a Židi jako Litvinov, kteří ohavně zabránili spojení dvou bohatýrských národů – germánského a ruského. Proto spojenectví Hitlera se Stalinem vzbudilo u mnohých Rusů v emigraci i doma nadějeplný optimismus. V Putinově ideologii tedy není nic principiálně nového. Je to ruský fašismus, postavený na protizápadní, antiamerické, antiliberální myšlence vlastní cesty a jakési exkluzivní spirituality. Nemá smysl tuto ideologii podrobně rozebírat, jelikož je celá založena na jednom principu: zabijeme vás, protože jsme lepší.

То je tedy hlavní důvod, kvůli kterému Ukrajina nezapadla do Putinovy vize uspořádání světa?

Ukrajina nezapadla do Putinovy vize uspořádání světa, protože odmítla políbit ďábla pod ocas a znovu se spojit s touto říší. Ideologové operace Z považují Ukrajinu za část „ruského světa“, která se zbláznila. Vždycky byli naši, vždycky jsme je milovali, milovali jsme jejich písně, milovali jsme jejich sádlo, milovali jsme jejich holky, opravdu jsme je měli moc rádi, když byli naší součástí. Jenomže dostali chuť žít samostatně, upadli pod západní vliv. My je teď toho západního vlivu zbavíme a oni se nám radostně vrhnou do náruče, zase spolu budeme jíst boršč. To je naivní, naprosto idiotská, ale zároveň velice agresivní myšlenka, která je z nějakého důvodu rozšířená mezi grafomanskými literáty typu Máši Vatuninové.[26] Mluví o sobě s takovou uslintanou něhou, až se celá zajíká: tyhle ručičky ty lesní plody sbíraly, tyhle nožičky prochodily celou Ukrajinu. Ale ani se nenaděje, a tyhle ručičky, nožičky odtamtud hodně rychle poletí. Takový úpadek morálky a vkusu, jaký vidíme v nechutných textech ideologů Z-agrese, Rusko prostě nezažilo. Ještě nikdy nebylo nakydáno na stránky ruského tisku, promiňte, tolik sraček. Ani v dobách šovinismu v roce 2014, ani ve dnech velkého teroru v roce 1937 Rusko nezažilo takový úpadek vkusu. Možná že něco vzdáleně podobného bylo v článcích Leonida Leonova[27] v roce 1949, ale Leonid Leonov byl přinejmenším talentovaný člověk. Nyní toneme v bažině kolosální průměrnosti. Jisté je, že tuto ideologii zřejmě dokážou fundovaně analyzovat pouze lékaři.

Jaké jsou teď vaše další plány? Mluví se o tom, že se chystáte napsat román o případu Beilis. Někteří říkají, že by se mělo znovu začít s vysíláním „Občana básníka“.[28]

Občan básník… Jsem si jistý, že budeme pokračovat, až se Jefremov vrátí. Upřímně mu přeju, aby ho propustili co nejdřív.[29]

Jaké jsou moje další plány? Román, filmový román, scénář o případu Beilis,[30] mám napsaný dávno, ale zatím ho nechci publikovat. Jmenuje se Pravda. Stačí udělat finální úpravy a mohl by jít do tisku, ale teď se do toho nehrnu. Mám docela dost nepublikovaných nápadů a nepublikovaných knih. Momentálně píšu dvě knihy. Píšu knihu o Zelenském s názvem VZ a píšu román, který se jmenuje In Team, obojí v angličtině. Kdy a kde to vydám, netuším. Nevím, jestli to vůbec bude někoho zajímat. Práce mám celkem dost. Navíc v září mi má vyjít nová sbírka ruských básní. Jmenuje se Druhá smrt. Kde to vyjde, zatím nedokážu říct, ale bude se hojně prodávat na mých amerických vystoupeních.

Ruským dělostřelcům a tankistům chybí základní pěchotní výcvik. Na frontě pak nejsou schopni plnohodnotně plnit potřebné úkoly. (Mil.ru, wikimedia, CC BY 4.0)

Proč je právě teď potřeba psát knihu o Volodymyru Zelenském?

Zaprvé proto, že Volodymyr Zelenskyj je letos nejdůležitější postava na světě. Je prostě nejdůležitějším člověkem. Je příkladem pro celý svět. Zadruhé, tuto myšlenku jsem nosil v hlavě už dlouho. Tam, kde by jinak převládly pragmatické zájmy a vypočítavost, tam, kde by systémový politik utekl, Zelenskyj se zachoval jako hrdina. Je to herec, který si zahrál hrdinu a všem ukázal, že hrdinou je. Toto je klasický případ, jako byl generál della Rovere. Jsem nesmírně potěšen, že humanitní a tvůrčí inteligence dala prostřednictvím osobnosti Zelenského najevo, že hlavním rezervoárem vládců jsou talentovaní lidé s odvahou a svědomím.

Projel jste Ukrajinu, pokud si dobře vzpomínám, viděl jste přátele, kolegy. Jaký je váš pocit, je šance, aby se vztahy mezi Rusy a Ukrajinci někdy urovnaly?

Nemohu a nebudu hádat, ale mohu s jistotou říci, že pokud se německý národ dokázal po druhé světové válce obrodit, myslím, že i Rusko má šanci začít od nuly, respektive z minusu, a nabídnout světu něco jiného než teď. Novou pozici na mapě světa Ukrajina samozřejmě nedostane. Bude muset sousedit s námi. Ale ani krokodýlí příkop mi nezabrání v komunikaci s ukrajinskými přáteli. O cestě, kterou Rusko bude muset projít, aby se s ním dalo, když nic jiného, tak alespoň komunikovat, mají v Rusku, obávám se, mylnou představu, protože nevědí, jak se svět dívá na putinismus. V souladu s Tolstým, není to ani nenávist, ani znechucení. Vnímám ho jako něco, co je popřením člověka, jeho podstaty, zvláště po Buče a Vinnici, po tom, co všechno se stalo a co bylo řečeno ruskou propagandou. Dosáhnout toho, aby Rusku znovu někdo naslouchal, bude velice dlouhý a těžký proces. Nakonec naše generace udělala maximum a udělá všechno, co bude v jejích silách, až přijde doba naší sociální rehabilitace. Je to strašně těžký úkol.

Takže co teď? Nabízí se známá otázka: „Co dělat?“

Po Osvětimi, jak známo, bylo také možné psát poezii. Bylo to nutné, aby Osvětim vytěsnila, zaujala její prázdné místo. Potřebujeme vybudovat kulturu svobodného Ruska, kulturu, která nebude založená na dominanci ani na touze být nejhorší, kulturu postavenou na základních křesťanských hodnotách. Kulturu, která nám umožní psát o lásce, dospívání, empatii, zodpovědnosti, výchově, zkrátka o všem, co souvisí s člověkem. Současné Rusko má zvířecí podstatu. Naším úkolem je přetvářet ho v lidskou zemi.

Hovoříme-li o Rusku, jaké Rusko Putin převzal a jaké Rusko nám zanechá?

Nepřevzal ho v nejlepším stavu, protože Jelcin ho slušně zdevastoval. Převzal ho jako zemi s téměř všemocnou oligarchií, se zvůlí moci, ale s dobrým tiskem a s velkou nadějí na novou kulturu. Zanechává ho totálně zničené, demoralizované, v těžkém kómatu. Ale jak víme, čím je dno bližší, tím silněji se od něj lze odrazit.

Možná že kdyby všichni a včas, v 90. letech, přečetli Souostroví Gulag, neměli bychom tuto vládu. Není to otázka pokání, které nebylo učiněno, a teď nás pochopitelně čeká pokání další?

Rusové hodně četli Souostroví Gulag. Četli ho jako dokument o sovětském represivním systému. Ale Souostroví Gulag nevypráví o sovětské, ale o ruské represivní mašinerii, navazuje na linii Čechovova Ostrova Sachalin,[31] na Doroševičovy Nucené práce,[32] na to, co ve své próze zachytil Korolenko[33] a tak dále. Shodou okolností jsem měl v jarním semestru přednáškový cyklus „Vězení v ruské literatuře“. Kromě Souostroví Gulag v něm poměrně podrobně rozebírám nejdůležitější texty k tomuto tématu. Souostroví Gulag bylo v Rusku vnímáno značně redukovaně a nesprávně, jako příběh o špinavém stalinismu, o velkém teroru. Ve skutečnosti Solženicyn uhodil hřebík na hlavičku, vystihl to podstatné – represivní povahu jakéhokoli ruského režimu. Protože donutit lidi, aby byli vděční za takový život, aby ho vydrželi, je možné jen za jediné podmínky – a to, že soudní a vězeňský systém je totálně nehumánní, že je totálně nelidský. Pouze za takového GULAGu mohou existovat zbývající ostrovy ruského souostroví. To nikdo nepochopil, i když Solženicyn o tom píše naprosto otevřeně. Říká, že i před sovětskými tábory nucených prací byly v Rusku hlavními nástroji k udržení pořádku v zemi vězení a nucené práce. Tak tomu bylo odjakživa. Žádné jiné prostředky k udržení pořádku neexistovaly. Myslím si, že toto sovětské chápání Souostroví Gulag je u konce. První věc, kterou bude muset nová vláda udělat, je, že bude muset od základů změnit ruské zákonodárství, zrušit soudní systém, ve kterém je v 99,9 % obviněných odsouzeno.

Kromě Solženicyna existují ještě Šalamov a Děmidov.[34] Ti jsou hodně jiní než Solženicyn, nemyslíte?

Šalamov a Děmidov se omezili jen na studium sovětských táborů nucených prací. Pravdou je, že Děmidov byl fyzik, a tak jako teoretik ve světle oranžových lampiček zkoumá mechanismy sovětského strachu. Pokud jde o Šalamova, ten sovětský systém ani systém jeho věznic nekritizuje. Jeho kritika cílí na člověka. Podle Šalamova je člověk neúspěšný projekt, jenž nedokáže vytvořit nic kromě vězení. Šalamovův postoj k fyzické práci, k politice, k oficiální literatuře je absolutně negativistický. Šalamov nevěří v člověka. Domnívám se, že v tomto ohledu je Solženicyn blíž realitě, je pragmatičtější. Je nezbytně nutné, abychom v Rusku vybudovali takový systém, ve kterém nebude pro člověka největší hrůzou vězení, ale největší hrůzou se stane jeho vlastní svědomí. Jsem si naprosto jist, že to dokážeme.

Zeptám se na emigraci. Lidé odcházejí, stěhují se. Kdysi se emigraci říkalo „rozptyl“, krásné slovo. Čím se bude toto nové „rozptylování“ lišit od těch předchozích, a hlavně, bude mít vliv, řekněme, na naši literaturu?

Problém je v tom, že koncept „emigrace“ se za posledních padesát let ve světě změnil, posunul. Žilo tady obrovské množství evropských Rusů, protože tady měli lepší podmínky pro práci. Politická emigrace se stala znovu aktuální až za Putina. Předpokládám, že v tomto ohledu se nic moc nezmění. Jiná věc je, že část ruské literatury, část ruské kultury, kinematografie, divadla se přesunula tam, kde může pracovat. V Rusku to teď nejde. Jen jsme se přesunuli někam, kde můžeme dál skládat, psát, publikovat, kde naše dny nejsou otráveny strachem a idiotským bojem před idiotskými a zkorumpovanými soudy. Nenazýval bych to emigrací, ale spíše evakuací. To je důvod, proč jednoznačně spojuji svůj budoucí osud s výstavbou nového Ruska. Jsem naprosto přesvědčen, že období mé americké práce nebude trvat déle než moje americká smlouva.

Chtěl bych teď pustit záznam jedné ankety a otevřít otázku, zda to, jak moc lidi jako vy ovlivňují masy, nepřeceňujeme. Následuje nahrávka pořízená v ulicích Moskvy. Deset náhodně vybraných kolemjdoucích různých věkových skupin odpovídá na otázku: „Názory kterého ruského spisovatele jsou pro vás důležité?“ Někteří respondenti říkají, že se o spisovatele nezajímají, jiní, že se od toho, co se děje, snaží držet stranou. Další odpovídají, že když se chtějí něco dozvědět, přečtou si noviny nebo si pustí televizi. Odpovědi jsou spíše vyhýbavé. Z konkrétních jmen zazní klasik Alexandr Puškin, proputinovský kontroverzní spisovatel Zachar Prilepin a populární autor detektivních románů Boris Аkunin. Vypadá to, že televizní tvůrci jsou silnější než internetoví autoři, respektive ti, kteří skončili daleko od Ruska. Nebo to tak není?

Ano, jsou silnější, ale zanechávají jen mělké stopy. Pán totiž všude uplatňuje princip páky. Mám o tom známou básničku „Traktát“.[35] Pokud něco působí mohutně, účinek není hluboký. Pokud to „něco“ ovlivňuje mozek, vyžaduje zpracování a оsvojení, účinek je hluboký a trvalý. Existuje známá triáda – levně, rychle a dobře. První dvě části triády jsou kompatibilní, třetí ne. Proto si myslím, že otrava propagandistickými produkty, kterou Rusko nyní zažívá, je sice škodlivá, ale výrazně ho nepoznamená, zmizí to stejně snadno, jako svého času zmizela sovětská rétorika.

Lidé jsou ovlivnitelní poměrně snadno. Tady čtu, že v Rusku se mají začít pálit knihy, které se režimu nezamlouvají, že budou stahovány z knihoven. Situace se docela vyostřuje.

Všichni, jejichž knihy byly spáleny, se buď stali nositeli Nobelovy ceny, nebo jimi už byli, jako Thomas Mann, nebo se stali nejvýznamnějšími spisovateli čtyřicátých let minulého století. Tento osud mi naprosto vyhovuje. Kdyby teď v Moskvě, nedej bože, začali pálit knihy a nebyly mezi nimi ty moje, hrozně by se mě to dotklo.

Jak vidíte krásné Rusko budoucnosti? A vidíte je vůbec?

Všichni jsme viděli krásné Rusko budoucnosti od 19. do 21. srpna 1991.[36] Bohužel se nám ta představa brzy začala hroutit, ale pocit sympatií, respektu, sounáležitosti, jednoty a optimismu byl velmi příjemný.

Kvůli čemu se nakonec zhroutila? Neříká se náhodou, že to je osud Ruska: pár let reforem a pak to sklouzne k něčemu podobnému, jako vidíme dnes?

Ne, nic takového. Skutečný osud Ruska je jiný. Тenkrát bylo všem těm lidem hořícím nadšením, organizátorům a dobrovolníkům, kteří vystoupili z davu, dáno jasně najevo, že se s nimi na žádném místě v novém státě nepočítá. Týkalo se to hlavně zakladatelů Bílého karafiátu.[37] Ubránili jste nás, děkujeme, jděte zpátky domů. Ale ve skutečnosti se právě tito lidé nezištně zapojovali tam, kde bylo potřeba. Ať už hlídali vagony s humanitární pomocí nebo třeba zajišťovali činnost charitativních organizací. Rusové jsou schopni, dobře si to pamatuju z pandemie, vzedmout se obrovskou vlnou vzájemné pomoci. A právě jakýchkoli projevů toho, že lidé jsou schopni se zorganizovat, se stát hrozně bojí. Míťu Aleškovského,[38] známého filantropa, který za tento stát udělal spoustu věcí, které nemusel, protože by je nikdo jiný neudělal, dali také na seznam zahraničních agentů. Hrozně se bojí iniciativy mas zdola. Krásné Rusko budoucnosti je zemí, která si sama rozhoduje o svém osudu.


Rozhovor byl vysílán Rádiem Svoboda pod názvem Vlasť duchovno mjortvych ljuděj 3. srpna 2022 online. Včetně nahrávky ankety v ulicích Moskvy je dostupný z: https://www.svoboda.org/a/vlastj-duhovno-mertvyh-lyudey/31972218.html [Cit. 8. 11. 2022.]. Videozáznam pro Kontexty vybrala, přeložila, k publikaci upravila a poznámkami opatřila Ivana Ryčlová.


[1] Původně měl Zákon o zahraničních agentech (2012) sloužit k registraci neziskových organizací financovaných či spolufinancovaných ze zahraničních zdrojů. Zákon měl od počátku represivní charakter.

[2] Vladislav Surkov (*1964), autor některých aspektů tzv. putinismu, včetně razantní proměny ruských médií, mj. přišel s myšlenkou vytvoření Novoruska na východní Ukrajině. Podrobněji o „neporazitelném národě“ viz Kto takoj „Glubinnyj narod“, pro kotoryj napisal eks-„seryj kardinal“ Kremlja Surkov [online]. 11. 2. 2019. [Cit. 11. 11. 2022.] Dostupné z: https://online812.ru/2019/02/11/109853/

[3] Irina Ratušinská (1954–2014), básnířka, nejmladší ruská politická vězeňkyně, propuštěná v roce 1986. Podrobněji viz RYČLOVÁ, I. Ruské dilema. Brno: CDK, 2006. Anatolij Marčenko (1938–1986), většinu života prožil v lágrech, kde jako politický vězeň roku 1986 za nevyjasněných okolností zemřel. Podrobněji viz RYČLOVÁ, I. Zvolili svobodu. Brno: CDK, 2018.

[4] Lesja Ukrajinka (1871–1913), vynikala především přírodní lyrikou. Je jedním ze symbolů ukrajinské kultury. Mykola Chvylevoj (1893–1933), ve 20. letech 20. století plně podporoval a realizoval politiku „ukrajinizace“ a vystupoval proti rusifikačním tendencím.

[5] V září 1999 prezident Putin v řeči věnované boji proti teroristům uvedl mezi místy, kde mohou být dopadeni a zneškodněni, mj. veřejné toalety. Obrazně chtěl naznačit, že spravedlivému trestu nikdo neunikne. Tento výrok se stal v Rusku velmi populární.

[6] Leonid Jovič Gajdaj (1923–1993), sovětský a ruský filmový režisér. Proslavil se především svými filmovými komediemi.

[7] V roce 2012 vznikla Koordinační rada opozice. Viz RYČLOVÁ, Ivana. Kontexty. Brno: CDK, 2022, 5, s. 47.

[8] Jde o Putinův projev přednesený 10. 2. 2007 na mezinárodní Mnichovské bezpečnostní konferenci. Putin se ve svém vystoupení nečekaně pustil do ostré kritiky americké zahraniční politiky. Konstatoval, že Washington se snaží vnutit svou vůli celému světu. Neušetřil ani své německé hostitele, které kritizoval mimo jiné za podporu rozšiřování Severoatlantické aliance na východ.

[9] Po rozpadu SSSR byl v Rusku obrovský deficit potravin, lidé stáli dlouhé fronty před obchody, jejichž regály zely prázdnotou. V roce 1990 M. Gorbačov a G. Bush podepsali smlouvu o dodávce mražených kuřecích stehen, kterým se dostalo lidového označení „Bushova stehýnka“.

[10] Ilja Jašin (*1983), ruský opoziční politik, aktivista a blogger, jeden z lídrů politické strany Republikánská strana Ruska – Strana národní svobody, zatčen v červenci 2022. Viz Geroji ně begut: Ilju Jašina arestovali na dva měsjaca [online]. 13. 7. 2022. [Cit. 14. 11. 2022.] Dostupné z: https://www.svoboda.org/a/geroi-ne-begut-iljyu-yashina-arestovali-na-dva-mesyatsa/31941487.html. Vladimir Kara-Murza (*1981), opoziční politik, publicista, absolvent Cambridge, jeden z nejurputnějších Putinových odpůrců, režim se ho dvakrát pokusil otrávit (2015, 2017), získal Cenu Václava Havla za rok 2022. Dříve koordinoval opoziční hnutí Otevřené Rusko. Nyní je ve vězení. Viz Za čto oppozicioněr Kara-Murza polučil premiju Sověta Jevropy [online]. 10. 10. 2022. [Cit. 14. 11. 2022.] Dostupné z: https://www.dw.com/ru/za-cto-rossijskij-oppozicioner-karamurza-polucil-premiu-soveta-evropy/a-63368790

[11] Christo Grozev (*1969), bulharský podnikatel a investigativní novinář. Je hlavním investigativcem serveru Bellingcat, zaměřuje se na Rusko, bezpečnostní hrozby a tajné operace.

[12] Otec Adolfa Hitlera se narodil jako nemanželský syn, příjmením Schicklgruber.

[13] Igor Girkin, řečený Strelkov (*1970), ruský politický činitel, ministr obrany mezinárodně neuznané Doněcké lidové republiky, která byla vyhlášena ruskými separatisty na ukrajinském území.

[14] Pobedonosikov je postava stranického funkcionáře z Majakovského satirické komedie Horká lázeň (1930).

[15] Mjasnickaja ulica (v překl. Masná ulice, protože v této oblasti bývala jatka), jedna z nejstarších moskevských ulic. V polovině 19. století aspirovala na to stát se hlavním moskevským bulvárem. Po Říjnové revoluci byly domy v této ulici, architektonické skvosty, odebrány majitelům a znárodněny.

[16] Poslední Bykovův román Stíhač (Istrebitěl) vyvolal v Rusku vlnu polemiky. Relevantní recenze je dostupná z: https://podiemvrn.ru/cbitye-letchiki-dmitrija-bykova [Cit. 20. 11. 2022.]

[17] Jevgenije Chajutinová (1904–1938) byla ženou N. Ježova.

[18] Nikolaj Ježov (1895–1940), šéf NKVD, rozpoutal v Rusku v druhé polovině 30. let krvavý teror. Pro svou výšku 151 cm byl přezdíván krvavá zrůda.

[19] Smenovechovství, jeden z nejvýraznějších myšlenkových proudů ruské emigrace, který vznikl ve 20. letech minulého století. Název je odvozen od sborníku statí Smena vechov (volně přeloženo: Výměna etap, Předěl), vydaného v roce 1921 v Praze. Smenovechovci byli pro spolupráci se sovětským Ruskem. Argumentovali tím, že bolševická vláda se „obrodila“ a hájí národní zájmy Ruska.

[20] Bratr 2 (2000), akční thriller natočený v rusko-americké koprodukci, „drsná gangsterka“ volně navazující na filmový snímek Bratr (1997). Hrdinou je mladík, který bojoval v čečenské válce. Do děje jsou zapojeny motivy vraždy a msty, a taky mafie.

[21] Bykov naráží na události srpnových dnů roku 1991.

[22] Ivan Iljin (1883–1954), ruský filozof, náboženský myslitel a publicista, autor tzv. křesťanského fašismu.

[23] Bitva na Něvě (15. 7. 1240), odehrála se v místě dnešního Sankt-Petěrburgu, odvrátila švédskou invazi a na několik desítek let určila podobu rusko-švédské hranice. Proti Švédům v ní bojoval se svou družinou novgorodský kníže Alexandr, jenž po vítězné bitvě dostal přívlastek Něvský.

[24] Ivan Šmeljov (1873–1950), ruský spisovatel, publicista, pravoslavný myslitel, po Říjnové revoluci emigroval, na počátku 30. let byl dvakrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

[25] Zapisky kollaboracionistki, poprvé vyšly roku 1954 v ruském emigrantském časopise Grani. Pod pseudonymem Lidija Osipovová je v zahraničí vydala ruská spisovatelka a novinářka Olimpiada Poljaková (1902–1958). Po druhé světové válce žila v Německu. Svou kolaboraci s německými fašisty během Velké vlastenecké války ospravedlňovala bojem proti bolševismu.

[26] Marie Vatutinová (*1968), ruská novinářka, prozaička a básnířka, jejíž tvorba byla ohodnocena mnoha prestižními ruskými i mezinárodními cenami. Napsala celou řadu básní na podporu Putinova vpádu na Ukrajinu.

[27] Leonid Leonov (1899–1994), spisovatel, poslanec Nejvyššího sovětu. Uměl psát nejen knihy poplatné době, ale i romantické milostné příběhy, věnoval se starým legendám, napsal bajky i pohádky, desítky povídek různých žánrů.

[28] „Občan básník“ (Graždanin poet) byl pořad na televizním kanálu Dožď, vysílaný od února 2011 do března 2012, do doby zmanipulovaných prezidentských voleb v Rusku, z nichž jako vítěz znovu vzešel Putin. Zasloužilý umělec RSFSR, filmový herec Michail Jefremov v něm recitoval satirické verše Dmitrije Bykova napsané v žánru imitujícím politické agitky věhlasných sovětských básníků. Odvysílalo se 50 dílů pořadu.

[29] Michail Jefremov je od roku 2020 ve vězení. Pod vlivem návykových látek a alkoholu způsobil autonehodu, při níž zahynul člověk.

[30] Menahem Mendel Beilis byl ruský Žid obviněný z rituální vraždy v Kyjevě (1913). Nakonec nebyl odsouzen, nicméně proces vyvolal mezinárodní kritiku antisemitismu v carském Rusku.

[31] A. P. Čechov (1860–1904) podnikl v roce 1890 cestu na Sibiř a shromáždil usvědčující fakta o nucených pracích v trestanecké kolonii na ostrově Sachalin. Jeho zpráva z cesty popisuje otřesný život vyhnanců v carské říši.

[32] Spisovatel a žurnalista Vlas Doroševič (1865–1922) v knize Nucené práce (Katorga, 1903) popsal totéž, co Čechov v Ostrově Sachalin – pracovní kolonie vyhnanců.

[33] Spisovatel a žurnalista Vladimir Korolenko (1853–1921) byl vyloučen ze studia za účast ve studentském narodnickém hnutí a později poslán do vyhnanství na Sibiř. V roce 1881 odmítl slib oddanosti novému caru Alexandru III. Osobní zkušenost s carským represivním aparátem zachytil v řadě povídek.

[34] Georgij Děmidov (1908–1987), experimentální fyzik, vězněn v pracovních táborech na Kolymě, kde byly tak nelidské podmínky, že kanibalství nebylo ničím výjimečným. Podobnou lágrovou zkušenost měl rovněž Varlam Šalamov (1907–1982). Viz RYČLOVÁ, I. Mezi kladivem a kovadlinou. Brno: CDK, 2018.

[35] Traktat (2009).

[36] Jde o jeden z klíčových okamžiků novodobé ruské historie. V srpnu roku 1991 vylezl Boris Jelcin na tank před moskevským parlamentem – a zmařil naděje KGB na to, že se jí ještě podaří zvrátit poměry v zemi zpět. (Jelcin zastával úřad prezidenta Sovětského svazu od 10. července 1991.)

[37] Belaja gvozdika, jedna z organizací, které vznikly na obranu tzv. Bílého domu (budovy Nejvyššího sovětu SSSR, sídla ruské vlády na břehu řeky Moskvy).

[38] Míťa Aleškovskij (*1985), novinář, fotograf, sociální aktivista, předseda správní rady charitativní nadace Nužna pomošč (Pomáháme).

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články