Ruský prezident Vladimir Putin FOTO: Kremlin.ru
FOTO: Kremlin.ru
Sovětští i ruští představitelé vždycky vynikali v umění nastavit světu tvář mírotvorců a tvářit se ukřivděně, když jim někdo něco vytkl. Třeba nějakou tu okupaci okolních zemí, útisk vlastního národa a cizích národů, vraždy a pronásledování odpůrců momentálního režimu a podobně. K tomu sloužilo a slouží i vlastní svérázné pojetí dějin, které má se skutečnou historií málo společného. Teď to zopakoval i ruský prezident Vladimir Putin v článku pro americký The National Interest.
Putin tam například píše: „Je nespravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva nacistického ministra zahraničí Ribbentropa v Moskvě byla hlavním důvodem zahájení druhé světové války. Za její vypuknutí jsou do určité míry odpovědné všechny vedoucí země. Každá z nich udělala fatální chyby, arogantně věřily, že mohou oklamat ostatní, zajistit si jednostranné výhody pro sebe nebo se držet dál od hrozící světové katastrofy. A tato krátkozrakost, odmítnutí vytvoření kolektivního bezpečnostního systému, stálo miliony životů a obrovské ztráty.“
Nikdo ale netvrdí, že za rozpoutání druhé světové války může dvoudenní návštěva Ribbentropa v Moskvě. Že vinu na rozpoutání války mají i ústupky západních zemí Hitlerovi, je všeobecně přijímaný fakt a nikdo ho nepopírá. Zvláštnost dohody Hitlera se Stalinem je v tom, že tam došlo k rozdělení sfér vlivu, které vedlo k rozdělení Polska, vraždění Poláků příslušníky Stalinovy NKVD, což se desítky let tajilo, okupaci pobaltských zemí a také k ekonomické podpoře nacistického režimu v době, kdy už Německo bojovalo proti západním zemím. To v Moskvě neradi slyší.
Putin pak pokračuje: „V žádném případě nemám v úmyslu převzít roli soudce nebo někoho obvinit, natož zahájit nové kolo mezinárodní konfrontace informací v historické oblasti, která by mohla země a národy dostat do sporu. Věřím, že právě akademici se širokým zastoupením uznávaných vědců z různých zemí světa by měli hledat vyvážené hodnocení toho, co se stalo. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Z mé strany jsem vždy povzbuzoval své kolegy, aby budovali klidný, otevřený dialog založený na důvěře, aby se na společnou minulost dívali sebekritickým a nestranným způsobem. Takový přístup umožní neopakovat chyby, ke kterým došlo tenkrát, a zajistit pro nadcházející roky mírový a úspěšný rozvoj.“
To je opak toho, co Putin a jeho lidé dělají. Přejímají roli soudce a už jen zmínky o paktu Ribbentrop-Molotov jsou v dnešním Rusku pro historika nebo občana nebezpečné.
V souzení pokračuje i touto pasáží: „Mnoho našich partnerů však ještě není připraveno ke společné práci. Naopak, sledují-li své cíle, zvyšují počet a rozsah informačních útoků proti naší zemi, snaží se nás přimět k tomu, abychom poskytovali výmluvy a cítili se vinni, a přijímají zcela pokrytecká a politicky motivovaná prohlášení. Například Usnesení Evropského parlamentu o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy, které schválil Evropský parlament dne 19. září 2019, přímo obvinilo SSSR spolu s nacistickým Německem z rozpoutání druhé světové války. Netřeba dodávat, že v něm není vůbec zmínka o Mnichovu.“
O informačních útocích by snad v Moskvě měli raději mlčet. Pochopitelně nemlčí, protože je to součást jejich propagandy, která se pokouší vydávat stalinistický SSSR za osvoboditele, což je jen půl pravdy. A zase se musíme opakovat. Významný podíl na porážce Německa nikdo Rudé armádě neupírá. Jen se poukazuje na to, že kam Rudá armáda došla, tam na čtyři desetiletí zavládly nedemokratické (ne)pořádky, ke kterým patřily popravy, věznění, mučení, zrušení demokracie a svobody slova a pohybu. Ta linie přesně kopíruje hranice oblastí, kam noha sovětského vojáka došla. Jediná země, která tomu unikla, bylo Rakousko, ačkoliv i tam je dodnes vliv Moskvy velmi patrný.
Podle Putina jde o „úmyslnou politiku zaměřenou na zničení poválečného světového řádu, jehož vytvoření bylo věcí cti a odpovědnosti“. Státy přijetím rezoluce prý „zpochybnily závěry norimberského procesu a úsilí mezinárodního společenství o vytvoření univerzálních mezinárodních institucí po vítězném roku 1945“.
Jak to všechno souvisí s norimberským tribunálem? Co s ním má společného vpád SSSR do Maďarska, postavení berlínské zdi, okupace Československa, vysílání sovětských poradců a nastolování loutkových režimů ve východní Evropě? Co má společného s vedením nevyhlášené války proti Ukrajině, anexí Krymu, okupací části území Gruzie, vražděním civilistů v Čečensku a Sýrii, ovlivňováním západních voleb a referend hybridní propagandou a podobnými počiny, které lze sotva vnímat jinak než jako agresi?
Jako další dokument z doby dezinformační války je ten článek jistě použitelný, jako přínos k poznání historie a podnět ke světovému míru ale sotva.
