V těchto dnech čerpám dovolenou, což je trapné. Ale co se dá dělat. Putin vyhlásil invazi, moje žena dovolenou a neblaze se termínově shodli. Takže ani nebojuju ani neposkytuju ubytování, prachy jsem dal, ale stejně mám pocit, že je to málo. Válím se u moře a utrácím čas stejně jako Macron, který hovoří s Putinem devadesát minut, jakkoli na vyslovení slova „sráči“ stačí osmdesát osm setin sekundy. Ověřil jsem si to se stopkami v ruce.
Ale zase bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem program na ostrově Fuenteventura tematicky neohnul do historie, matce moudrosti. Odjel jsem si s polským průvodcem prohlédnout vilu Winter, což je ve skutečnosti památník připomínající, že i ten největší lump dostane dřív nebo později strach.
Každopádně, vila Winter je neskutečná stavba. Z nejbližšího městečka Morro Jable k ní jedete téměř dvacet kilometrů přes hory po nezpevněných serpentinách, které končí až na ponuré pláži Cofete. Stojí tu hřbitov, vlny jsou velké jako barák a plavat v nich se nedoporučuje, jelikož by vás spodní proudy stáhly do pekla.
Na svahu táhnoucím se od pobřeží stojí opuštěný bílý hrad s rozhlednou. Jeho honosnost na kamenitém poli, na němž přežívají pouze v poryvech větru ohýbající se křoviska, horské kozy a pár domorodců z primitivních kamenných domků, vypadá naprosto nepatřičně.
Vezmeme-li v úvahu, že stavba byla zbudována začátkem druhé války, když na místo ještě nevedla cesta a materiál bylo možné sem dopravit jedině z neklidného moře anebo z vnitrozemí na oslu, je to neuvěřitelné dílo. Z nejasného důvodu jej zbudoval německý elektroinženýr Gustav Winter, frankistický agent a evidentní přítel nacistů. Na rozděleném ostrově, jehož polovinu za války daroval Franco Němcům, jim poskytoval útočiště. Za války se do domu, s jehož stavbou měli pomáhat váleční zajatci přivezeni z Německa, údajně jezdili rekreovat velitelé ponorek. Existuje dokonce teorie, že pod vilou se rozprostírá rozsáhlá jeskyně, kde mohla parkovat podmořská flotila.
Když tou stavbou procházíte, vskutku necítíte žádné pozitivní vibrace. Po porážce Německa měla poskytnout azyl těm, co museli prchnout přes oceán. Jedna z místností domu je velký vykachlíkovaný prostor, připomíná velkou kuchyň anebo… operační sál. Tady, jak jsou mnozí přesvědčeni, získávali novou podobu váleční zločinci, kteří následně dožívali v zemích Jižní Ameriky.
K nejoblíbenějším patří povídačka, že Hitlerova berlínská kremace byl jen zastírací manévr a že na Fuenteventuru prchl i samotný vůdce, jenž ve vile Winter čekal na odvoz do bezpečí několik let. A při každém zapraskání větve prchal do podzemního krytu. A teď si to představte, korunoval své vyprávění náš polský průvodce: Syfilitik závislý na drogách sedí hluboko pod zemí, je sám, bojí se vystrčit nos, má absťák a na pinďouru vředy. Jeden z Poláků to nevydržel a ucedil: „Dobře mu tak, svini.“
Asi je to celé přitažené za vlasy. Nakonec ale není důležité, kde ukončil Hitler svůj pohnutý život. Jisté je, že svou chvíli ustrašené samoty dřív nebo později zažije každý tyran. Ve vydlabané díře jako Husajn, v pokoji bez pomoci jako Stalin, s kyanidem v ústech jako Hitler. Přesně takhle bude sedět a čekat na svůj konec Putin, muž, který bombarduje jaderné elektrárny a ohrožuje celý svět. Zatím nevíme přesně, kdy a kde to bude, ale ta chvíle se blíží. Ten člověk zmizí ze světa a zanechá ho po sobě silnější a svornější. To vůbec neměl v plánu a my mu za to taky děkovat nebudeme.