Ruský novinář a politický komentátor Andrej Okun si všímá bezradnosti, jíž působí Vladimir Putin a celé ruské vedení po vpádu ukrajinské armády do Kurské oblasti. Přitom třetí den tažení na území Ruska ukrajinská armáda obsadila více než 400 km² ruského území a do bojů byly vtaženy nejméně tři desítky osad.

Okun nicméně polemizuje s názorem, že teď „agresor sklízí plody a platí za válku, kterou začal“.

„Problém však spočívá v tom, že skutečný agresor za ni neplatí. Ten sedí v Kremlu, i když nyní bylo pravděpodobně jeho důležité tělo kvůli bezpečnosti přemístěno do nějakého bunkru. A ani se neobtěžuje s veřejnými projevy: sedne si ke stolu pod kamery, něco řekne, zakroutí zmateně očima a odplazí se pryč,“ konstatuje novinář.

Jinak se ale podle něj nezdá, že by na Putina „odplata“ nějak dolehla. „Včera měl dobrou náladu. Po nepříjemném rozhovoru o jakési ‚situaci‘ se s úsměvem zeptal ministra financí Antona Siluanova, jak jel na dovolenou na motorce na Krym. Život je pohádka. O jaké odplatě je řeč?“

O odpovědnosti „obyčejných Rusů“ za vznik a udržení dikatury v Rusku a míře podpory ruského imperialismu se vede v ruské opozici debata, ve které zaznívají zcela protikladné názory. Podle Okuna jsou to „lidé, kteří se stejně jako my všichni ukázali být bezmocní tváří v tvář prolhanému státu a zločinné krvavé válce, kterou rozpoutal“.

V každém případě je ale jasné, že kremelský režim je nechal napospas ukrajinské armádě.

„Oni, naši ruští spoluobčané, nyní trpí, v panice opouštějí válečnou zónu, ztrácejí své domovy, blízké a příbuzné. Stojí fronty na humanitární pomoc. Oni, rukojmí geopolitického válečného speciálu, poslouchají chlácholení o 10 000 rublů, které jim vyplivl pán života. A nakonec skutečný agresor a strůjce všeho toho bezpráví pravděpodobně nepocítí žádné snížení kvality života. Země a lidé to všechno unesou. A v pravou chvíli budou ze skulin vylézat krysy a kvičet o jeho genialitě, o prohnanosti Západu a o tom, jak jsme se hrdinným vítězstvím vrátili na hranice vlastního státu. Takže teď netrpí agresor, ale ti nejobyčejnější lidé,“ míní novinář.

Podstatné podle autora zároveň je, že „během této doby současný režim nevyslovil jediný jasný návrh, úřady neříkají nic rozumného, což působí dojmem, jako by samy pořádně nechápaly, jak se z historické krize dostat“. Andrej Okun míní, že to není jen dojem a úřady opravdu nevědí, co mají dělat.

„Putin ze sebe zase dokázal tři dny ždímat jen ‚situaci‘ a ‚okolnosti‘ a pak dal uprchlíkům po 10 tisících rublech. Poté se schoval, jak to obvykle dělá v každé kritické situaci. To je vše. Krize politické vůle, slepá ulička organizačních schopností a naprostý nedostatek schopností situaci promptně řešit. Stačí se jen uklidnit a uznat, že je čas válku zastavit.“

V pátečním příspěvku pak popisuje, jak se uzavřel jakýsi oblouk.

„Vzpomínám si, jak nám v únoru 2022 říkali, že ‚speciální operace‘ je preventivní úder. Údajně bylo prostě nutné začít válku jako první, jinak by na nás zaútočili sami, a pak by to bylo mnohem těžší. A jsme tady. Uplynuly dva a půl roku války a VSU jsou zakotveny v Kurské oblasti. Jedná se o zajímavý preventivní úder. Důvod k zamyšlení pro všechny, kteří si stále myslí, že tato válka má skutečný smysl.“

Andrej Okun patří k těm, kteří se již na počátku invaze domnívali, že válka s Ukrajinou urychlí pád současného ruského režimu.

„Když Putin 21. září vyhlásil mobilizaci, pomyslel jsem si: ‚Tohle Rusko dorazí‘,“ píše Andrej Okun na sociálních sítích. „Jednoduše proto, že státní systém v naší zemi neumí pracovat v režimu neustálého napětí. Byl vytvořen tak, aby vydělával na ropném a plynárenském sektoru, ale nebyl naučen, jak přežít v nouzovém režimu. Putinovo Rusko žilo a fungovalo podle zpráv na papíře. Realita nikoho nezajímala až do chvíle, kdy ukrajinská armáda začala rozhodným způsobem válcovat ruskou armádu. Tehdy se správci systému rozhodli vstoupit do inženýrského oddělení a podívat se, co se děje hluboko uvnitř systému.

A tam byla bakchanálie, běhali tam zběsilí zámečníci a zasouvali kolíky do potrubí, aby ventil nevybuchl teď, ale později. Kouř, saze, hrubé rohože, neproniknutelná tma a vařící voda tryskající z každé skuliny. Opaření a omráčení správci se vyškrábali ven, nevěděli, jak to celé zprovoznit. Válka urychlila zhroucení stávajícího režimu a odvody záložníků do ukrajinské války agónii jen umocnily. Státní systém už začal požírat sám sebe jako had stočený do kruhu.“

Všechno je to podle autora důsledek toho, že se režim nikdy nestaral o lidi a jejich život.

„Po mnoho let dělaly ruské úřady vše pro to, aby lidi rozdělily a udusily bídou. Podporovaly loajální a zbavovaly se podnikavých. Systematicky vytěsňovaly kritiku a před mnoha problémy zavíraly oči. To vše vyústilo v sabotáže celonárodního rozsahu a začátek války, jejíž konec je již obecně znám. Had začal požírat sám sebe a, jak se zdá, rychle se mu to podaří, protože se ukázalo, že není tak mohutný a dobře živený, jak si všichni mysleli.“