Vladimir Putin FOTO: Adobe Stock
FOTO: Adobe Stock
Politolog Vladimir Pastuchov říká: „Nyní se v roce 2022 nacházíme v totalitním Rusku, ve válce. Někdo by řekl, že je fašistické, ale pro mě je stále důležité vědět, s jakým druhem rakoviny má lékař co do činění. Říkám tedy nacionálně-bolševické.“
V rozhovoru pro Novaja Gazeta Europe Vladimir Pastuchov popisuje různé fáze dějin Ruska a SSSR a tvrdí, že v nich existovaly body, kdy se země mohla vydat jiným směrem. Když se tyto klíčové okamžiky promeškaly, další vývoj byl nevyhnutelný. „Nemyslím si, že bychom mohli něco změnit v roce 2020, ani v roce 2016, dokonce ani v roce 2014. Po roce 2012 (Putin se po přestávce vrátil do úřadu prezidenta, pozn. red.) mi byly vyhlídky zcela jasné. Já jsem tehdy napsal v Novoj Gazetě, že Putin potřebuje být Stalinem, aby přežil. Rozcestí však nevidím v samotném roce 2012, ale v Medveděvově vládě. Jeho začátek a konec byly body, kde byly možné další scénáře.“
Pastuchov ale za klíčový považuje ještě předtím srpen 2008, kdy se Rusko postavilo na stranu separatistů z Jižní Osetie a okupuje od té doby část gruzínského území. „Kdyby se světové společenství, světoví vůdci, a především George Bush mladší dokázali povznést nad setrvačnost svého myšlení, uvědomili by si, že válka mezi Ruskem a Gruzií byla jen zkouškou. Tehdy byl Putin jiný, Rusko bylo jiné, svět byl jiný.“
Je pravda, že předtím se již v roce 2007 odehrál známý mnichovský projev Vladimira Putina: „V Mnichově skutečně najel na svou kolej. Je to jako jízda na saních: když se poprvé rozjedete, je snazší vás zastavit, protože saně ještě nenabraly rychlost, ale na samém dně hory vás může zastavit jen projektil. V roce 2007 mohl být Putin ještě chycen za provaz a stažen z trati. Představte si, že by reakce na invazi do Gruzie byla podobná té, kterou jsme viděli po invazi na Ukrajinu… Západ ale nereagoval. A kdyby se tak stalo, pak by ne zcela zkorumpovaná, a ne zcela otlučená ruská elita vystřízlivěla. A tak od roku 2008 do roku 2022, po dobu 14 let, probíhalo pomalé přeformátování ruské společnosti. Byla to doba pomalého ‚vaření‘. Znáte ten experiment se žábou? Když ji hodíte do horké vody, vyskočí okamžitě, ale když ji zahříváte pomalu, vyvaří se, aniž by si všimla okamžiku přechodu od života ke smrti. Takže desetiletí od roku 2008 do roku 2019 bylo obdobím, kdy se ruská žába nacházela ve vodě, která se pomalu ohřívala. Společnost si nevšimla, jak se přeformátovala na totalitní.“
Problémem je ale i duševní nastavení obyvatelstva, které si pod změnami představovalo už od dob Gorbačovovy perestrojky především více konzumu.
„Časopis Burda Moden přispěl k ruské revoluci a perestrojce více než Rádio Svoboda. Byl populárnější, četlo ho víc lidí, než poslouchalo Rádio Svoboda. V té době byl mezi Západem a SSSR obrovský rozdíl v životní úrovni. A ukázalo se, že SSSR byl tak unesen vojensko-jadernou paritou, že ‚předběhl svět‘ v raketách, obráběcích strojích, oceli na obyvatele. Ocel však jíst nemůžete. Ocel nelze nalít do skleničky. Víte, co nakonec vyřídilo Sovětský svaz? Olympijské hry 1980. V revoluci závisí 90 procent úspěchu na hlavním městě a tady byl lidem v Moskvě ukázán jako v nějakém podivném filmu kousek skutečného života. ‚Fanta‘, Ježíš, plastové kelímky, finský alkohol, čisté ulice, dámské vložky v lékárnách! Moskvané, zejména ti, kteří měli to štěstí a žili na jihozápadě, najednou spatřili kousek kapitalistického ráje a uvědomili si, kde žijí. Říkáte, že lidé toužili po svobodě? Lidé věřili, že demokracie zlepší kvalitu jejich života. Uvěřili – a následovali ty, kteří říkali: podívejte, tam jsou svobodní – a mají všechno. Znamená to, že v této svobodě něco je.“
A pak přišla 90. léta a velké rozčarování, protože na někoho nezbylo nic. Na konci 90. let se většina mas zcela odpoutala od ideálů 80. let a hledala někoho, ke komu by se mohla přimknout.
„Za těchto okolností se Jelcin a jeho rodina vydali cestou nejmenšího odporu: rozhodli se prodat masám ovladatelného mouřenína: nabízíme důstojníka, silnou ruku, autokrata, ale ve skutečnosti to není žádný autokrat, náš Voloďa… vždycky se s ním dohodneme. V hlavě má hodnoty. A Putin, který se dostal k moci, cítil poptávku mas mnohem lépe než ti, kteří ho prosazovali. A ty, kteří ho povýšili, odsunul stranou: ‚Děkuji, že jste si nechali peníze, a nepleťte se do toho.‘“
Setrvačnost posledního století ruských dějin je podle Pastuchova velmi silná a nevypadá to se směřováním země moc dobře. Přesto si myslí, že má cenu usilovat aspoň o malé změny správným směrem: „Narodili jsme se v této složité civilizaci a je nepravděpodobné, že by se Rusko v příštích sto letech stalo zemí demokratických a liberálních ideálů. Nemusí to však být nutně tak zas*aná země, jako je nyní. Protože šedá a černá mají mnoho odstínů a nám záleží na tom, který odstín reakce je realizován. Můžeme se pokusit projít mezi proudy, pomalu zavést nějaké koridory, červené čáry, které nelze překročit. Měli bychom lidi znovu naučit, že na demokracii je něco dobrého. Někdy se malými kroky, zvláště když jdete bažinou, dostanete k cíli rychleji než velkými kroky.“
