Putinova moc je úžasná, ale nevládne sám, soudí analytici

Je vládnutí v Rusku skutečně „one man show“? Odborník na Rusko Ben Noble tvrdí, že Vladimir Putin není „křížencem Josifa Stalina a padoucha z bondovek“, ani neřídí „dobře namazaný stroj“ vládnutí s bezohlednou efektivitou. Tvrdí, že je nutné se podívat, jak ruské vládnutí skutečně funguje. 

V článku na Themoscowtimes.com Ben Noble z UCL School of Slavonic and East European Studies tvrdí:

„Za prvé, i v případech, kdy je Putin hlavním rozhodovatelem, nepracuje ve vakuu. Ostatní aktéři – včetně byrokracie – ovlivňují informace, které dostává, a rozsah možností, které jsou mu předkládány. Model „one man show“ vůbec nezmiňuje významnou moc, kterou mají při určování agendy další osoby mimo ruského prezidenta.

Za druhé, i když se Putin podílí na všech důležitých rozhodnutích, nemusí nutně prosazovat své vlastní ustálené preference (za předpokladu, že je má ve všech oblastech). Množství popisů líčí Putina spíše jako arbitra, který působí jako soudce mezi soupeřícími zájmovými skupinami než jako někoho, kdo jednoduše diktuje politiku.

Tento model „arbitra“ může ve skutečnosti pomoci vysvětlit časté politické obraty v některých oblastech politiky. Tyto změny neodrážejí Putinovy vlastní výkyvy, ale spíše měnící se rovnováhu sil mezi těmito soupeřícími skupinami. Zaměření se pouze na Putina by to přehlédlo.

Zatřetí a obecněji, Putinovo chování může být jak umožněno, tak omezeno lidovým míněním v Rusku. Jinými slovy, jeho moc je „spoluvytvářena“ s ruskými občany, spíše než aby byla využívána k donucení obyvatelstva k podřízenosti. A role ruského lidu při utváření hranic možného v politice přežije Putina, takže povědomí o těchto postojích a hodnotách je životně důležité. To vše přístup „one man show“ také opomíjí.“

Ben Noble dál píše, že je třeba se podívat i na to, jak se politika provádí. „V rozporu s představou „mocenské vertikály“ státní úředníci ne vždy rychle a efektivně plní prezidentovy příkazy. Vládní ministerstva často nedodržují termíny a vysoce prestižní politické cíle se odkládají nebo se od nich v tichosti upouští.“

Vladimir Putin je mimořádně mocný, ale podle autora se to nedá „zobecnit na celé ruské vládnutí“. „Přejít od případů Putinovy úžasné moci k obecnému tvrzení, že je v centru veškerého rozhodování – o provádění rozhodnutí nemluvě – je prostě špatně. Uznání nuancí a složitosti by nemělo být kontroverzní… Mělo by být možné Putina tvrdě odsoudit a zároveň uznat, že Rusku nevládne sám. A mělo by být možné všímat si nuancí vládnutí v Rusku, aniž bychom byli obviňováni ze schvalování Kremlu.“