Putinovo impérium ukazuje svou skutečnou podobu. Varování přicházela už před lety

S úžasem a bolestí pozorujeme večer co večer obrazy apokalyptické zkázy z ukrajinských měst. Ruský krvelačný medvěd ukazuje, kam až je ochoten zajít. Nechce se tomu ani věřit, jako bychom se jen dívali na nějaký katastrofický film. Znalci poměrů v Rusku, nejen v posledních dvaceti letech, před současným vývojem situace varovali.

Jedním z nich je britský novinář, spisovatel a producent Peter Pomerantsev, který se narodil v roce 1977 v Kyjevě, ale od útlého dětství žil s rodiči v Anglii. Na počátku milénia strávil přes deset let v Rusku. V roce 2015 vydal knihu Nic není pravda a všechno je možné. Popisuje v ní osobní zkušenosti ze života ruské společnosti. Ruská realita je podle něj až bizarní a pro letmého vnějšího pozorovatele nepochopitelná.

Pomerantsev píše o manipulacích a demagogii při utváření veřejného mínění. Píše o falešných symbolech, o ruském pocitu ublížení a ponížení ze strany Západu. Ruský piedestal moci mu připomíná pokleslou reality show. Zabývá se konglomerátem moci světa státních institucí, bezpečnostních složek, byznysu a médií. Putin léta aplikoval na ruskou společnost svoji variaci modelu chléb a hry. Rusům nepřímo vzkazoval, že jej nemusí všichni milovat, stačí, když se ho budou bát. V téměř každé zemi se najde nějaký ten mafián, ale v Rusku mafiánovi (mafii) patří celý stát.

Dalším titulem, který nám pomůže vyznat se v dnešním Rusku, je kniha Putinismus: Rusko a jeho budoucnost se Západem, od amerického autora židovského původu Waltera Laquera (1921-2018). Vyšla v roce 2015, u nás o rok později pod názvem Putin a putinismus. Zabývá se nejen fenoménem jménem Putin, ale i stavem ruské duše. Věnuje se i pokleslé morálce, alkoholismu a státem organizované stádovosti. Ruský režim je takovou kamufláží demokracie, tu chápe jako řízenou a regulovanou formu existence společnosti, a to s účelovými prvky liberálního kapitalismu. Autor píše o Rusku jako o petrostátu. Kniha popisuje také vztahy Ruska se světem. Věnuje se ruskému mesianismu, nacionalismu i roli pravoslavné církve. Putinovo Rusko podle Lequera považuje občanské svobody za nepřátelský a diverzní chaos.

Zkoumání ruské současnosti a jejích kořenů i nebezpečí, která z toho plynou, věnoval velké úsilí americký historik Timothy Snyder (nar. 1969). V roce 2018 vydal knihu Cesta k nesvobodě, u nás vyšla v roce 2019 (i jako audiokniha v podání Jiřího Dvořáka). Vzhledem k právě probíhajícímu vojenskému vpádu ruské armády na Ukrajinu je velmi aktuální a až mrazivě naléhavá.

Putin má utkvělou představu o vládě silné ruky. Duchovním otcem tohoto chladnokrevného temného mocenského kalkulu je podle Snydera svérázný ruský myslitel Ivan Alexandrovič Iljin (1883-1954). Jeho vize společnosti byla totalitární. Člověk má toužit po stavu, kdy myslíme a cítíme jako jeden. Zlo podle něj začíná tam, kde začíná osoba. Iljin opovrhoval střední třídou. Snyder píše velmi poutavě o tom, kterak si Putin Iljinovy myšlenky přivlastnil a ušil jim svůj „moderní“ kabát. Putin podle sebe ochraňuje Rusko před neblahým vlivem Západu. Tím ospravedlňuje vše, i dnešní barbarský útok na Ukrajinu. Snyder píše o politice nevyhnutelnosti a věčnosti. Jinými slovy o stavu, kdy autoritativní vládce prosazuje tezi, že k tomu, co dělá, neexistuje alternativa. To vyhovuje oligarchické mentalitě.

To vše Západ dlouhodobě podceňoval. I ve chvíli, kdy se Rusko pustilo do kybernetické a hybridní války se Západem. Za spojence měl všechny západní novodobé mesiáše, kteří jakože bojují proti establishmentu a korupci. Všichni ti radikálové, hurá nacionalisté i skrytí oligarchové a bojovníci za lepší zítřky bez EU a bez NATO.

Teprve teď začínáme chápat, co měl na mysli Putin, když mluvil o svém „ideálním státě“. Vnutil Rusům představu o tom, že potřebuje spasitele, jenž provede „rytířskou oběť“, a v zájmu převzetí a posílení moci Velké Rusi prolije i krev druhých. Teď už lépe rozumíme tomu, proč Putin oprašuje stalinistického ducha, proč považuje rozpad Sovětského svazu a východoevropského bloku za velkou prohru Ruska, kterou chce „napravit“. Jak? To právě vidíme na Ukrajině. Ve zvrácených zdůvodněních svých zločinů postavil kauzalitu historického dění záměrně zcela falešně, tedy i posloupnost příčin a následků. Neštítí se u toho žádné lži a lsti. S dovětkem, že dnešní ruský příběh není jen o jednom Putinovi. Takže, konec veškerých iluzí. To je realita jara 2022.