Úvahy různých ruských „politologů“ o možnosti použití jaderných zbraní nejsou jen provokativními geopolitickými tezemi. Je to součást procesu, který postupně normalizuje extrémní scénáře a připravuje veřejnost na stále agresivnější politiku Ruska, píší analytici Aaron Lea a Boruch Taskin na serveru Kasparovru.com. Ukazují to na příkladu článku politologa Sergeje Karaganova.

„Hrůza nespočívá v tom, že Karaganov opět napsal text hodný lékařské konzultace. Hlavní hrůza je v tom, že pozdní putinismus se již dávno naučil proměňovat takové texty v přípravnou artilerii pro následná rozhodnutí,“ píší autoři.

„Nejprve se objeví ‚odborná‘ rétorika, že Rusko je obklíčeno, poníženo, má právo reagovat asymetricky a není povinno uznávat cizí soudy, cizí hranice a cizí právo. Poté se tato rétorika začíná usazovat v doktrínách, projevech, klubech, radách a shromážděních. A pak se ukáže, že včerejší ne zcela střízlivý geopolitický blábol již získal podobu zákona, který 25. května 2026 podepsal Putin – o právu nasadit armádu na ochranu občanů Ruska zatčených na základě rozhodnutí zahraničních soudů, což vytváří casus belli.“

Dále čtěte

Staňte se členy Klubu FORUM. Demokracie není samozřejmost

Jsou chvíle, kdy nestačí jen číst zprávy. Jsou chvíle, kdy cítíte, že chcete být víc než jen pozorovatelem. Jsou prostě…

Článek ukazuje na propojení Karaganova s filozofem Alexandrem Duginem. Zatímco Karaganov propaguje vnější konfrontaci se Západem, Dugin její ideologické zdůvodnění.

„Duginova obhajoba ‚zemljanek‘ není výstředností, ale požadavkem vzdát se bytí ‚tady a teď‘ (takto interpretoval Martina Heideggera). Ruský člověk, učí Dugin, musí opustit horizontální civilizaci a vstoupit do vertikály půdy, do vlhké nory, kde se bída stává zárukou ‚posvátné čistoty‘. To ideálně zapadá do Putinova ‚My jsme v ráji, a oni prostě shnijí‘. Aby se tam člověk dostal, musí nejprve přestat žít jako člověk. Zemljanka je zde zároveň mateřským lůnem i hromadným hrobem, v němž ‚demiurgové‘ plánují ubytovat národ, zatímco oni sami budou z autonomních úkrytů pozorovat požár. Proto Putinovy lži ke Dni vítězství pocházejí ze stejného odpadkového koše.“

Lea a Taskin se podrobněji věnují rozboru nového ruského zákona, který umožňuje použití ozbrojených sil na ochranu ruských občanů stíhaných zahraničními soudy. Autoři upozorňují, že tento zákon nemáme vidět odděleně od Karaganovových úvah o jaderném odstrašování. Podle nich jde o dvě části jednoho procesu. Karaganov vytváří ideologický rámec a stát jej pak přepíše do právních norem. Jak uvádějí, „Karaganov píše hudbu apokalypsy, Státní duma k ní vybírá právní partituru“.

Současný ruský režim postupně rozšiřuje hranice toho, co je považováno za přijatelné. Nejprve se veřejnosti vysvětluje, že jaderná eskalace není katastrofou, ale nástrojem politiky. Pak se zahraniční soudy vykreslí jako nepřátelské instituce a nakonec vznikají zákony, které umožní použití síly proti důsledkům mezinárodního práva.

Dále čtěte

Zeman popřál Rajchlovi, aby dopadl jako on. Šéf trpasličí strany tu potměšilost neprokoukl

NÁZOR / Někteří politici mají stále zvláštní nutkání navštívit starou kobru Miloše Zemana (to míníme metaforicky,…

Sám Karaganov se podle autorů proměnil. V 90. letech a na počátku nového století byl zastáncem integrace Ruska s Evropou a spolupráce se Západem. Později začal prosazovat orientaci na Asii a dnes je z něj zastánce tvrdé konfrontace. Tuto proměnu označují za příklad vývoje celé ruské elity. Ta se od ideje „společného evropského domu“ posunula k představě „suverénní civilizace“, která stojí proti Západu.

Článek k objasnění vize nové společnosti využívá paralelu se seriálem Fallout. Autoři přirovnávají údajný systém elitních bunkrů a podzemních komplexů v oblasti hory Jamantau k fiktivní společnosti Vault-Tec. Podle nich vzniká model společnosti rozdělené na dvě skupiny. Budou tu privilegované elity ukryté v bezpečných bunkrech a pak běžné obyvatelstvo nucené snášet důsledky krizí a konfliktů. „Katastrofa se stává projektem, pravomocí, procedurou a rozpočtovou položkou.“

Karaganov prostě „gamifikuje katastrofu“ a proměňuje hrozbu jaderné války v politickou a ideologickou hru. Problémem není on sám jako jeden publicista, ale celý mechanismus propojující publicistiku, expertní kruhy, zákonodárství a státní moc. Současný režim už není schopen nabídnout pozitivní vizi budoucnosti založenou na ekonomickém či technologickém rozvoji, a proto nahrazuje perspektivu rozvoje rétorikou konfliktu, mobilizace a jaderného zastrašování.