Vladimir Putin FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
Ruský režim zjevně získal novou podobu. Vladimir Putin dostal změnou ústavy k dispozici další funkční období, byl proveden pokus o atentát na opozičního vůdce Alexeje Navalného a lavina nových zákazů a represivních opatření ukazuje, že mechanismy politického systému v Rusku se dramaticky změnily.
Analytička Tatjana Stanovaja na webu Themoscowtimes píše, že zatím nejzřetelnějším výsledkem proměny režimu je zesílení represí a zásahů proti nesystémové opozici. K důležitým změnám však podle ní dochází i uvnitř mocenského systému a jejich důsledky se brzy projeví.
Co se vlastně stalo? Jednou z hlavních nových charakteristik ruského režimu je nedostatek koordinace mezi jeho klíčovými prvky. „Celkový konzervativní trend zesílil, ale politická kontrola shora zeslábla a rozhodovací proces se stal roztříštěným. Starý systém dohledu nad vnitřní politikou v Rusku, který umožňoval Kremlu organizovat politické hřiště podle svých potřeb, již neexistuje. Tento systém se začal rozpadat již v roce 2016, kdy byl do funkce kurátora vnitřní politiky jmenován Sergej Kirijenko.“
„Do roku 2020 existovalo jasné rozdělení na ‚vnitrosystémovou‘ oblast (nominální opozici, která ve skutečnosti hraje podle pravidel Kremlu), na kterou dohlíželi kurátoři v rámci prezidentské administrativy, a ‚nesystémovou‘ oblast (skutečnou opozici), která je výraznou doménou siloviků neboli bezpečnostních služeb. Jejich zapojení nakonec vedlo ke kriminalizaci nesystémové opozice.“
Dnes už politické represe nejsou cílené a koordinované, ale začaly se uplatňovat masově a bez rozdílu, takže terčem nejsou jen konkrétní opoziční osobnosti a jejich organizace, ale i samotný protest. Protestem pak podle rozhodnutí moci může být už skoro všechno: vyjití do ulic, příspěvky na sociálních sítích, retweety a jakákoli kritika režimu a jeho hodnot (boj o „správný“ výklad dějin).
Obě komory ruského parlamentu soutěží o to, která z nich dokáže vydat tvrdší a restriktivnější zákony, aby získala politický kapitál, což vede k tsunami legislativní činnosti. Jakýkoli pokus jít proti tomuto prohibičnímu proudu znamená politickou sebevraždu, takže „ruská politická třída bude stále konzervativnější a radikálně antiliberální a bude čistit své řady od všech, kteří mají jakékoli výhrady“.
Režim demonstrativně ukazuje, že drobná otázka legality už úřady vůbec nezajímá, což ilustruje použití pařezů stromů jako volebních místností při loňském celostátním hlasování či rozhodnutí proměnit policejní stanici v improvizovanou soudní síň pro slyšení Navalného.
Mezitím se prezident Vladimir Putin, který se od rutinních záležitostí dávno distancoval, proměnil ve věčnou a statickou kulisu. Systém spíše konzervuje, než aby jej rozvíjel.
Politická represe je nyní dílem tisíců úředníků, z nichž nikdo jednotlivě nenese žádnou politickou odpovědnost. „Lidé jsou nyní pronásledováni na autopilota, což znamená, že za ‚protirežimního‘ může být označen kdokoli bez ohledu na jeho postavení nebo konexe.“
„Tento kolektivní nedostatek odpovědnosti znamená, že dohlížitelé na domácí politiku necítí žádnou odpovědnost za to, co se děje Navalnému, protože za tím stojí FSB. A FSB necítí žádnou odpovědnost za politická rizika spojená s pronásledováním opozičního vůdce, protože to není jejich odpovědnost: je to problém dohlížitelů z prezidentské administrativy.“
Odpovědnost za politiku byla přesunuta na šéfy firem, personální manažery, rektory univerzit a ředitele škol.
„Putinova závislost na úzkém okruhu profesionálů znamená, že rozhodnutí některých mocenských institucí se střetávají se zájmy ostatních. Když televizní kurátoři zvyšují míru agrese a strachu ve státní propagandě, musí dohlížitelé na domácí politiku řešit, co si počít s neklidnými voliči. Když Kreml varuje před šířením hysterie kvůli koronaviru, regionální gubernátoři nevědí, kam s mnoha pacienty.
Problém takového úzkého přístupu spočívá v tom, že vylučuje širokou diskusi a nebere v úvahu všechny faktory, které jsou ve hře. V důsledku toho jsou rozhodnutí často jednostranná a způsobují konflikty.
Rovněž neponechává žádnou roli společnosti jako součásti politického života: k čemu jsou potřebné masy, když problémy řeší speciálně vybraní odborníci?“
Změny v letech 2020–2021 byly tak rozsáhlé a hluboké, že ruský režim prochází renesancí. Systém se připravuje na dlouhé období konzervace a zavedení přísných pravidel politického chování. Vše je buď prorežimní, nebo protirežimní – tj. zločinné.
„To bude znamenat zvýšený tlak na média, přísnější kontrolu internetu a přísnou regulaci jakékoli veřejné činnosti. Kvůli tomuto novému, roztříštěnému rozhodovacímu procesu bude vláda dělat stále více chyb. Protesty budou potlačeny, skutečná opozice se bude regionalizovat a boj proti protirežimnímu hnutí se rozšíří na opozičně smýšlející politiky v systémových stranách a kriticky smýšlející novináře.
Potlačování všeho mimo systém nevyhnutelně zmenší i hrací pole systému a bude stále těžší dostat se dovnitř tohoto systému.
Současně bude stále zranitelnější i sám Putin. Stává se symbolem, jehož institucionální hodnota roste, zatímco jeho osobní vliv slábne. Putinův režim už není Putinovým režimem: zrychluje se jeho expanze a prezident se mění ze subjektu v objekt manipulace.“
Při čtení úvah z pera několika znalců putinovského režimu vnímáme, že popis současné ruské reality je děsivý nejen v tom, co se v té zemi děje, ale v tom, že ukazuje pro nejbližší dobu dost smutný a nebezpečný vývoj.
