Ruský tank T-14 Armata FOTO: Vitaly V. Kuzmin / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Vitaly V. Kuzmin / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Tank T-14 Armata měl být chloubou ruské armády, ale do bojů na Ukrajině nijak nezasáhl a zřejmě k tomu ani nedojde. Důvod je prostý, tank se dosud nezačal sériově vyrábět a nezdá se, že by to v nějaké dohledné době bylo možné. Kapacity ruského vojenského průmyslu na to nestačí a výroba je také zasažena západními sankcemi.
Problémy kolem zbraně, kterou zatím Rusko předvádělo jen na přehlídkách, rozebírá na ruském webu Vojennoje obozrenije Roman Skomorochov.
Hlavní problém Armaty popisuje autor pomocí historické odbočky. Armatu totiž konstruktéři vymysleli dodatečně k motoru, který existoval dříve než tank. „V roce 1931 vytvořila ve zdech Charkovského lokomotivního závodu plejáda talentovaných a geniálních sovětských inženýrů K. F. Čelpan, T. P. Čupachin, J. E. Vichman a I. J. Trašutin tankový dieselový motor V-2. Ano, stejný motor, který se stal srdcem T-34, KV-1, KV-2 a IS-1. V-2 se osvědčil natolik, že VŠECHNY dieselové motory ruských obrněných vozidel od V-84 (T-72), V-92S2F (T-72B3, T-90) až po UTD-20 (BMP-1 a BMP-2) a UTD-29 (BMP-3) představují další modernizaci tohoto motoru,“ píše Skomorochov. Vysvětluje, že téměř všechna ruská obrněná vozidla jsou poháněna tímto motorem, který je jednoduchý, ale spolehlivý a jeho obsluha je natrénovaná a připravená.
Motor A-85-3A pro Armatu nemá s legendárním V-2 nic společného. Vyvinula jej konstrukční kancelář Transdiesel na počátku 90. let jako jednotku pro kompresorové stanice ropy a zemního plynu na základě německého motoru Simmering SLA 16. Motor byl opakovaně předváděn na různých výstavách, ale nikoho nezaujal. „Řešením“ problému motoru se stalo, že k němu vyvinuli nový tank.
Ruský podnik Uralvagonzavod ale dál vyrábí tanky T-72, T-80 a T-90 a Armaty produkovat nechce. Společnost jednoduše nemá tolik lidí, aby mohli ladit nevyzkoušené motory v terénu.
„Existoval program na výstavbu nové výrobní linky pro Armatu, ale bohužel. Byly vyčleněny peníze, a nebyly to malé peníze (byla uvedena částka 64 miliard rublů), za které byly postaveny továrny a podepsány smlouvy… se západními výrobci obráběcích strojů. Kteří si peníze s radostí vzali a zařízení kvůli sankcím nedodali. Tím to končí: zdá se, že továrna existuje, ale nejsou tam žádné stroje,“ píše Skomorochov. Jediné, co může podnik Uralvagonzavod nabídnout, je ruční montáž T-14 kus za kusem v nějaké „polodivoké experimentální dílně“.
Potíže se ale objevují i jinde. V tanku byla západní elektrotechnika, například francouzské termokamery, které teď kvůli sankcím chybí. Rusko se sice pokouší všelijak nahrazovat dovoz, třeba z Číny nebo pomocí nastrčených firem, ale pokud se něco povede, armádu to množství stejně neuspokojí. Bez elektroniky bude ultramoderní tank na bojišti jako slepý. I bez sankcí trpí výroba vnitřními ruskými neduhy. Podnik Krasnyj Oktjabr, který mimo jiné vyrábí tankové pancíře, skončil v roce 2018 v konkurzu, protože jeho majitel Dmitrij Gerasimenko je mezinárodně hledaný za zpronevěru úvěru ve výši 65 milionů dolarů a vyvedení 6,2 miliardy rublů do zahraničí.
Roman Skomorochov píše, že řešením by bylo provést to jako za Stalina ve 30. letech. Modernizovat a částečně restrukturalizovat asi 200 továren, které by mohly dodávat komponenty pro Armatu a montážní závod s linkou. Pak by bylo možné hovořit o tom, že se tank začne vyrábět sériově. I kdyby se to ale náhodou podařilo a tanky se dostaly na frontu, zřejmě by je nikdo nechtěl vystavit riziku, že by se v boji dostaly do rukou Ukrajinců.
„Bylo by vlastně docela zajímavé zjistit, do jaké míry je T-14 vůbec schopen bojovat. Pochybuji však, že tento tank skutečně pojede do první linie,“ uzavírá autor. „Testování prototypu ve skutečném boji je příliš nákladné. Jak z finančního hlediska, tak z hlediska reputace. I když kdo by dnes mluvil o reputaci…“
