Řád (1994): střet poručíka (Marek Vašut) a kněze (Jan Tříska) jako konfrontace dvojího řádu i dvojího svědomí FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Název celovečerního filmového debutu Petra Hviždě (8. 8. 1963 – 3. 9. 2000) Řád lze vztáhnout nejen k vlastnímu konfliktu příběhu, ale i ke způsobu, jímž jej zobrazuje. Někdejší absolvent architektury na Vysokém učení technickém v Brně (1997) a režie na FAMU (1987–1992), dlouholetý filmový amatér, ověnčený řadou ocenění z přehlídek amatérského filmu, přinesl do dlouhého hraného filmu smysl pro uvědomělou výstavbu díla a pro logickou souhru všech jeho složek. A také pro sloučení nekonvenčního myšlenkového podtextu s atraktivním obrazovým pojetím.
Nepochybně zejména tento poslední aspekt přiměl KF a.s. – Studio 54 v koprodukci s Cable Plus Television a Českou televizí, aby se projektu ujal: filmy typu Vekslák, Ještě větší blbec, než jsme doufali a Nexus, na nichž se společnost v roce 1994 podílela, její kredit jako producenta příliš nepovznesly. A tak si jej vylepšila Šteindlerovou komedií Díky za každé nové ráno a právě Hvižďovým historickým filmem. Co jim bylo při veškeré žánrové odlišnosti společné, je důraz kladený na scénář, ostatně jediné relativně spolehlivé východisko producentského odhadu budoucí úspěšnosti filmu.
Svévole nad zákon
Od prvních okamžiků, kdy je v ději filmu situovaného do rakouské monarchie v roce 1776 citován tehdejší řád vojenský a vzápětí řeholní slib v řádu sester sv. Kláry, dochází k ověřování jak platnosti jich obou, tak k jejich vzájemné konfrontaci. Hejtman, velitel setniny (Jiří Zahajský) sídlící na zdevastovaném zámku je primitiv, který nemá pro podřízeného poručíka (Marek Vašut) jiná slova než „študovaná veš“, protože ten trvá na tom, že „vojenský řád je zákon“.
Jejich spor vyvrcholí svévolnou popravou zběha, který se k jednotce dobrovolně vrátil, pod slibem milosti však předtím hejtmanovi prozradil, kde se skrývá jeho kamarád Janek (Saša Rašilov), který utekl s ním. Azyl mu poskytla tři hodiny cesty odtud v klášteře klarisek matka představená (Jana Preissová), byla však při tom zpozorována novickou Barborou (Andrea Elsnerová), která šla v noci tajně mlsat do spižírny. Hejtman pošle s perverzním potěšením pro uprchlíka eskortu pod velením právě poručíka, přidělí mu však krom toho i dva důstojníky (Tomáš Valík, Zdeněk Vencl), aby jeho jednání „dobře opatrovali“.
Hodnotová návaznost
Autorem námětu i scénáře Řádu byl sám Petr Hvižď, máme tedy před sebou ojedinělý typ autorského filmu, nadto historického, vyžadujícího za tehdejších poměrů značné náklady zejména na kostýmní výpravu (Jarmila Konečná), dobové lokace (zámek Uherčice jako vojenské ležení, benediktinský klášter Broumov jako útulek řádu klarisek) a příslušnou úpravu interiérů (architekt Karel Vacek). Jestliže se přesto rozhodla produkce v čele s Janem Kadlecem do projektu jít, svědčí to na jedné straně o tom, že už scénář dával záruky základních jistot (dramaturgem byl Jan Gogola st.), na druhé straně o tom, že svou roli hrálo asi i vědomé rozhodnutí navázat na zcela určité hodnotové tradice českého filmu.
V souvislosti s Řádem napadnou totiž hned jména takových tvůrců jako režisér František Vláčil či scenárista a prozaik Vladimír Körner, srovnání pro debutanta tedy jistě více než úctyhodné. Anebo se připomene existenciální historické drama z tereziánských válek Ztracenci (1957) Miloše Makovce, dnes bohužel opravdu téměř z diváckého povědomí vytracené. V Řádu se zrodil film zjevně přesahující rozviklané kvalitativní parametry i tvůrčí a producentské ambice první pětiletky polistopadové tvorby, ovlivněné mimo jiné také strmým pádem státního kinematografického monopolu.
Jste zas*aný mnich, nebo voják?
S takovou ironickou poznámkou hejtman poručíka na jeho misi vyšle, se zjevným odkazem na zásahy císaře Josefa II. proti církvi a jeho akcent na armádu jako představitele státní moci. Matka představená se jí ve jménu pravidel řádu nejprve postaví, jenže Janek, připravený klášterním hospodářem Jakubem (Oldřich Velen) k odvozu, se prozradí, dostane se s eskortou do potyčky a podaří se mu ukrýt v klauzuře, kam muži nesmějí. I právo na azyl císař ovšem už zrušil, to ale vojáci nevědí. Ví to zato klášterní duchovní správce otec Vojtěch (Jan Tříska), a ten se snaží matku představenou i poručíka oportunisticky dotlačit v zájmu vlastní záchrany k pochopení nových pořádků.
Barbora při úklidu Janka objeví, prozradí ho omylem jen poručíkovi, který se ale zběha snaží uchránit před osudem jeho kamaráda. Hrabě (Jiří Holý), klášterní donátor, varuje před císařskými zásahy, tajemství tahá z Barbory i vrstevnice sestra Veronika (Andrea Černá), zatímco se z císařského štábu blíží záhadný posel. Nakonec Barbora podlehne výčitkám, úkryt zběha odhalí a matka představená i otec Vojtěch poručíkovi odmítnou pomoc. Janek sice ze skrýše unikne, při pronásledování je však eskortou zastřelen, mravní zodpovědnost za lidský život je u všech ve psí. A ironií osudu posel přináší zprávu o hejtmanově degradaci a jmenování poručíka na jeho místo…
Konflikt svědomí
Je Řád zakotven jenom v „boji o život vojenského zběha v ženském klášteře“, jak pravil dobový reklamní slogan? Jenom v dobovém střetu řádu vojenského a církevního, které se srazí takřka nesmiřitelně, zvláště když konkrétní pozadí císařských reforem roku 1776 a selského povstání roku 1775 mu v rakouské monarchii těch let dává neobvykle vyostřenou podobu? Anebo také v potřebě řádu v nás samých, nikoli onoho kodifikovaného ve vojenské přísaze a v řeholním slibu, nýbrž v potřebě řádu svědomí, který nelze nikterak uzákonit, protože se vždy znovu a znovu prověřuje v každé nové životní situaci?
O hledání tohoto řádu šlo Hvižďovi především a k němu je třeba také vztahovat jeho prohlášení, že má rád modelová témata, které mu kritika vzápětí hodila na hlavu v podobě výčitky nudného akademismu Řádu. Přesnější by totiž bylo hovořit o archetypálních tématech, těch, která se v dějinách umění neustále vracejí a která vyjadřují určité základní konstanty lidského bytí. Konflikt mezi jedincem a širším společenstvím mezi ně určitě patří a právě naše doba ho mimořádně aktualizuje. Nabyli jsme svobody, nemůžeme se však nevracet k otázkám, kde se nadindividuální regule stávají tyranií, a naopak, kde končí svoboda jedince, má-li širší společenství ještě fungovat právě jako společenství a nemá-li být pouze chaotickou tříští individuálních zájmů.
Kontemplace i akce
Hvižď neskrývá svou touhu ztvárnit závažné téma strhujícími filmovými prostředky, a to se mu i daří. Snad jen s jistou rezervou hudby Jiřího Svobody, kde přiznaná snaha o efekt vedla ke zřetelné konvenci a dokonce i k nepříjemnému hudebnímu ahistorismu u westernového motivu, doprovázejícího prostřihy jízdy císařského kurýra. Vynikající je naopak obrazové pojetí v kameře Emila Sirotka (1937–1999): interiéry vojenského ležení ve zchátralém zámku i klasická strohost klášterního prostředí v šerosvitném osvětlení loučemi a svícemi si ale doslova říkají o dopovězení atmosféry hudbou podobného stylu, jakou třeba složil Vangelis pro film Hvižďova oblíbence Ridleyho Scotta 1492: Dobytí ráje (1992).
Scottovská inspirace se nezapře v kombinaci klidných dialogických sekvencí, v nichž dostávají rozsáhlý prostor typově vesměs dobře vybraní herečtí představitelé v čele s Janou Preissovou (Český lev za vedlejší roli), Třískou a Vašutem, s dramatickými akčními scénami, v nichž se děj náhle zauzluje a komplikuje a v nichž režisér spolu se střihačem Daliborem Lipským projevují schopnost dramatické zkratky a prudké erupce nahromaděného napětí. Ovšem napětí vnitřního, skrytého v duších protagonistů a v jejich vzájemných postojích, a předpokládajícího proto divákovu citovou spoluúčast. Tu mělo zajistit také obsazení tehdy začínajících mladých herců, s jejichž vedením si Hvižď až na drobné nejistoty poradil rovněž bez problémů.
Hledání bez konce
První nápad na film pochází už z roku 1989, zpracovávat téma ale začal Hvižď až v roce 1991, pak práci při hledání klíče k příběhu odložil a pokračoval v psaní od konce roku 1992. V září 1993 hotový scénář předložil producentu Kadlecovi, vlastní natáčení proběhlo během 37 dnů od 22. 3. do 6. 5. 1994, za počasí adekvátního předjarnímu času děje, v klášterních prostorách však při pouhých šesti stupních. Kromě Uherčic a Broumova se točilo i v Telči, rozpočet filmu činil 18,5 milionu Kč, premiéra se odehrála 24. 11. 1994, do konce následujícího roku vidělo film 51 854 diváků.
Řád představuje svým tématem napínavý příběh hledání řádu lidské mravnosti bez ohledu na řády jakékoli moci, ať světské, církevní či vojenské. Hledání, které pochopitelně nemá nikdy konce, a proto nemůže ani ve filmu skončit jednoznačně. Film sám však stopy nalezení takového řádu naděje svou vnitřní architekturou i etickou orientací vykazuje, když Barbora v závěru demonstrativně s odkrytými vlasy odchází z kázání otce Vojtěcha. Řád byl nepochybně jedním z filmů, které v mlze tvůrčího a myšlenkového chaosu české kinematografie devadesátých let mohly postupně vytýčit nové směrodatné cesty.
Petra Hviždě jsem poznal i osobně jako skromného tvůrce s výjimečným smyslem pro výstavbu, společensko-historickou perspektivu i emocionální působivost filmového díla. Jeho předčasný odchod po těžké nemoci připravil českou kinematografii o talent prokázaný i v řadě nekonvenčně pojatých dokumentů z moderní historie.
