HISTORIE / Řinčení zbraní, dusot nohou, křik. Páter Bedřich Bachstein rychle odvádí hrstku mnichů pryč před běsnícím davem, který ničí, pohlcuje a vraždí vše, co mu přijde pod ozbrojené ruce. Ale ani na klášterní půdě nenajde se svými bratry bezpečí. Jedno kopí ho zasáhne do hrudi, druhé do srdce. Jeho mrtvolu pak útočníci shodí otvorem v klenbě na dlažbu, přímo doprostřed chrámu.

Mocenský sport mezi stárnoucím, churavějícím Rudolfem II. a jeho ctižádostivým mladším bratrem Matyášem vyvrcholil na přelomu let 1610 a 1611 rozhodujícím střetem. Se sny o vzkříšení své někdejší moci a pomstě svým nepřátelům se císař odmítal rozloučit. Myšlenku, že by mohl zkrotit vnitřní stavovskou opozici a obnovit svou císařskou autoritu s pomocí vojenské síly, v něm ještě hlasitě přiživovaly hlasy jeho dravých rádců. Rudolf II. si nakonec ku své pomoci vybral bratrance Leopolda, biskupa z Pasova. A do Čech povolal pasovské vojsko.

Pasovští překročili hranice na sklonku ledna roku 1611, obsazovali česká města a nad ránem v úterý 15. února vpadli přes Újezd na Menší město pražské (Malou Stranu). Propukly tvrdé boje, vetřelcům se postavilo se zbraní v ruce jak nepočetné stavovské vojsko, tak i samotní měšťané. Hrstce pasovských žoldáků se podařilo protáhnout přes Kamenný most (dnešní Karlův) na Staré Město, jenže pak Pražané v Mostecké věži spustili mříž. V marné honičce mezi ulicemi byli Pasovští, odříznutí od ústupové cesty, bez milosti pobíjeni. 

Zaslepující vlna zloby

Z obávaného nepřítele se stala štvaná zvěř, v ulicích Starého a Nového Města tekla krev. Ta však brzy přestala rozběsněnému davu stačit. Výkřiky, že za vše můžou katolíci, že to právě oni ve svých klášterech ukrývají pasovské útočníky i zbraně, ještě prohlubovaly touhu po pomstě a dalším krveprolití. Na vpádu pasovských vojáků do Čech přitom katolíci nenesli žádnou vinu.

Dále čtěte

FOTO: Ohnivé peklo v Praze. Spojenci se při bombardování dopustili tragické chyby

HISTORIE / Pražskými ulicemi se krátce po poledni rozezní kolísající zvuk sirén, ohlašující „akutní letecké nebezpečí“. Mnozí Pražané se ale…

Zaslepeni nenávistí a v hlasitém mocném davu, osvobozeni od pout odpovědnosti jednotlivce, vtrhli zuřivci do klášterů. Každý katolický duchovní byl v jejich očích podezřelý z úkladů proti protestantským měšťanům, každý katolický duchovní byl náhle zrádcem. 

Kostel bránili i řezníci

Bouřící se lůza vtrhla do kláštera augustiniánů na Karlově a zavraždila tamějšího opata, převora a mnicha. Na obranu minoritů u kostela svatého Jakuba se postavili řezníci se sekerami, ač byli luteránského vyznání, jezuitský klášter zase zachránilo stavovské vojsko. Františkány u Panny Marie Sněžné na dnešním Jungmannově náměstí potkal však osud nejhorší. Pod vedením berounského měšťana a dobrodruha Matouše Hovorčovského z Kolivé Hory oblehl kostel i klášter asi sedmisethlavý krvežíznivý dav. Nebylo úniku, nebylo pomoci. 

„Byly napadeny všechny instituce, které neměly ozbrojenou ochranu, a k největšímu masakru došlo právě u Panny Marie Sněžné. To byla tehdy nová reformně katolická komunita, která neměla úzké vztahy s domácím pražským prostředím. A byla to zároveň nejpočetnější nechráněná komunita. To také vysvětluje, proč tam došlo k nejvyššímu počtu mrtvých,“ podotýká historik Dušan Foltýn.

Františkánští mniši z různých koutů zemí západní Evropy dorazili do Prahy v roce 1604. Byli sem povoláni, aby v převážně protestantské české metropoli sloužili katolické menšině kázáními i příkladem řeholního života. Usídlili se v ruině kláštera a kostela Panny Marie Sněžné a společnými silami jej přestavěli do dnešní podoby. Ve svém díle nakonec našli také smrt. 

Ciborium chránil vlastním tělem

Lůza vpadla nejprve do kostela. Původem španělský kněz Juan Martínez právě dosloužil mši svatou. Rychle se snažil odnést a ukrýt před zkázonosnýma rukama vetřelců hostie ze svatostánku. Když odmítal upustit ciborium, někdo mu uťal pravou ruku. Kdosi ho vzápětí proklál kopím zezadu, jiný sekl zepředu mečem do hlavy. Ciborium s hostiemi dopadlo na zem, kde je dav rozšlapal. Krví potřísněná kasule, tedy svrchní liturgické mešní roucho, je dodnes uchováno v klášteře svatého Jeronýma ve Vídni. 

Kněz Bartoloměj Dalmasoni zrovna vycházel ze zpovědnice v dnešní kapli svatého Michala, když ho vrazi ubili k smrti býkovci, meči a cepy. Před smrtí se marně snažil schovat v depozitáři sakristie bratr laik Jan Rode. Lidé vyvrátili dveře, za nohy ho vyvlekli ven k bráně a i jeho tloukli tak dlouho, dokud nezemřel.

Brána vedoucí do kláštera z prostranství před kostelem odolávala náporu útočníků celou hodinu, avšak odradit je nedokázala. Po jejím rozbití a vyvrácení se vřítili vetřelci dovnitř. Bratr Kryštof zrovna nesl dříví do kuchyně, když mu rozsekli řeznickou širočinou hlavu. Klesl na dřevo, kde ho dobili palcáty.

Kruté řádění nepřežil ani bratr Klement, jemuž rozpoltili hlavu válečnou sekerou ve chvíli, kdy chystal jídlo na stoly, ani jáhen Jeroným, který se zrovna modlil v kapličce v prvním patře před sochou Panny Marie, když ho probodli dlouhým mečem. Neušetřili ani zraněného kněze Šimona, ležícího v klášterní nemocnici. Udeřili jej kyjem do hlavy, vrazili meč do břicha. Jeho krev z podušek a pokrývky později vzali věřící jako relikvii. 

Stříleli do mrtvol

Nakonec bohužel objevili útočníci schody vedoucí z horního patra ambitu na půdu, kam se mniši ukryli ve snaze zachránit si život. Vikář kláštera Bedřich Bachstein padl spolu s kuchařem Emanuelem a dvěma novici, Janem a Antonínem. Rdousili je, bodali dýkami, bili palcáty a meči. Mrtvoly čtyř řeholníků pak vrazi naházeli otvorem v klenbě na dlažbu chrámu. Ale stále neměli dost, stále pátrali po dalších budoucích obětech. A nalezli.

Ve věžičce, která se tyčila nad kostelní střechou, se s dovolením představeného schovávali tři řeholní bratři, Kašpar Daverio, Jakub a Didak Jan. Vrazi je bez milosti usmrtili a jejich mrtvoly pak vyhazovali z věžičky ven. Do jejich těl, dopadajících na střechu chrámu, ještě stříleli útočníci stojící venku na zahradě.

Nic jim nebylo svaté

Když už v kostele ani klášteře nezůstalo jiné živé duše, vetřelci pustošili vybavení, liturgické předměty, oděvy, dokumenty, svaté jim nebyly ani hrobky zemřelých. Zohavené mrtvoly čtrnácti povražděných františkánů ležely čtyři dny na nádvoří před vstupem do kostela. „Tehdy byla péčí dvou šlechtičen, paní Maxmiliány, manželky pana purkrabího Adama ze Šternberka, a paní Anny, vdovy po panu Janu Jindřichovi z Písnice a na Schoenbachu, královském vicekancléři, za pomoci rodinných příslušníků a dvou měšťanů těla ošetřena a uložena bez rakví přímo do hlíny v klášterním dolním ambitu blízko brány,“ vypráví františkánský kněz Petr Alkantara Houška.

Z rozkazu staroměstského práva bylo v dubnu odsouzeno k smrti čtrnáct vrahů, hlavní organizátoři masakru však procesu a trestu unikli. Ve zdech zpustošeného kláštera se opět usadili františkáni ještě na podzim téhož roku.

Dále čtěte

Mizerný pohřeb velkého potentáta. Srdce Rudolfa II. promáčkla ruka českého šlechtice

HISTORIE / „Nemusíme nikam jezdit, protože nejkrásnější vidíme z oken a všechno ostatní máme ve sbírkách,“ pronáší na Pražském hradě…

Mocenský tah s Pasovskými Rudolfovi II. nakonec nevyšel. Nedostatek peněz donutil Leopolda Pasovského se stáhnout, císař ztratil český trůn a v Praze byl uvítán jako nový vládce jeho bratr Matyáš. Ještě v květnu téhož roku mu na hlavu byla slavnostně položena česká královská koruna.

Dočkali se blahoslavení

Památku zavražděných bratří si františkáni začali připomínat záhy, pokusy o jejich blahoslavení nicméně trvaly celá staletí. Čtrnáct pražských mučedníků bylo slavnostně blahoslaveno v pražské svatovítské katedrále až v říjnu roku 2012. Tehdejší pražský arcibiskup a kardinál Dominik Duka zdůraznil, že tento akt je důležitý nejen pro církev, ale i pro celou společnost: „Žijeme v době, kdy naříkáme nad hrubostí, nečestností či nepoctivostí a chybí nám lidé, kteří by byli nositeli takových univerzálních hodnot. Pobití františkáni jsou ukázkou toho, že se dá žít i jinak, než jak to nyní děláme. To je poselství, které může oslovit i světskou společnost.“