Filmaři a herci seriálu Fallout. Režisér Jonathan Nolan, producent Todd Howard a herečtí představitelé Walton Goggins a Aaron Moten. FOTO: Wikimedia Commons/ Vbrunophotog / CC BY-SA 4.0
FOTO: Wikimedia Commons/ Vbrunophotog / CC BY-SA 4.0
NÁZOR / Mladá, téměř nezkažená dívka, nemrtvý kovboj s koltem proklatě nízko, zvrácení autonomní robotičtí chirurgové, krvelačný, geneticky upravený pes a univerzální lidské poselství. Toto vše, v až trestuhodně odlehčeném kabátě, nabízí nová seriálová adaptace příběhu jedné z nejúspěšnějších počítačových her, jménem Fallout. Po ohromujícím úspěchu opusu The Last of Us je již nejméně druhou plnohodnotnou ukázkou úspěšného trendu seriálových adaptací počítačových her a také faktu, že posuny mezi uměleckými druhy jsou odjakživa jedním z nejefektivnějších hnacích motorů vývoje umění.
Nejprve je na místě uvést důrazné varování. Vzhledem k tomu, že ne každý je obeznámen s obsahem tohoto seriálu, či jeho předlohy, sluší se varovat, že tento text může obsahovat informace prozrazující některé důležité dějové zápletky či rozuzlení, a potenciálně tak divákům zkazit radost.
Jaderná válka bezpochyby není nic příjemného. Na vlastní kůži se o tom přesvědčí lidstvo ztvárněné v postapokalyptickém seriálu Fallout od společnosti Amazon Prime Video. Někteří z nich mají více štěstí a přežijí. Za ty nejšťastnější se bezpochyby počítají obyvatelé podzemních protijaderných krytů, kteří již déle než 200 let žijí v harmonické, zdánlivě demokratické společnosti, téměř dokonale oddělené od džungle nad nimi. Nahoře všichni bojují proti všem a pokoušejí se přežít, jemně řečeno, v podmínkách radiací pozměněné evoluce.
Právě zmíněné dokonalé bytosti z podzemí doufají, že díky své nezkaženosti přivedou ostatní zpátky na cestu civilizace. Když ale jedna z hrdinek, motivována snahou zachránit svého otce, vyrazí z krytu na povrch, zjišťuje, že o něm vlastně nic neví a její záchranná operace se postupně mění v boj o přežití v krutých podmínkách reality, a tím i v iniciační cestu, která ji nijak nešetří. Vše doprovází zralý hybrid vypracované a ironické filmařiny, spojené s adekvátně bizarním výtvarným pojetím filmových scén navazujícím na estetiku výchozí počítačové hry, u které bych se rád zastavil.
Tvůrci z počítačové firmy Bethesda rozvíjejí svou filozofii uchopení herního příběhu již minimálně od devadesátých let a podařilo se jim nalézt naprosto originální a výraznou cestu, kterou od té doby postupují, ať už se jejich hry odehrávají v podmínkách žánru fantasy, nebo sci-fi . Erbovním klenotem jejich způsobu zpracování příběhů je otevřenost vypravěčské perspektivy a především okouzlující cynismus a nepředvídatelnost drobných ilustrativních epizod, jimiž zaplňují své světy. Právě ty, spolu s neuvěřitelně podivínskou, ale zároveň naprosto unikátní výtvarnou estetikou kreslí svět, jehož objevování je principem hráčského, a potažmo diváckého zážitku.
Podobnou atmosféru se podařilo tvůrcům seriálu převést i do filmové řeči, aniž by se přitom zpronevěřili herním fanouškům, nebo nedostáli oprávněným očekáváním svých televizních diváků. Svět, který s černočerným humorem představují, je neuvěřitelně pestrý (sluší se připomenout jinou podobnou sérii, která ovšem neadaptuje počítačovou hru, jménem Westworld) a je také podobně cynicky potměšilý, jako i traktování hrdinů her, z nichž vycházejí.
Tato výrazová adekvátnost seriálu a hry, přítomná již ve velmi silných momentech filmové adaptace hry Last of Us, našla v sérii Fallout více než důstojného následovníka. Dá se jistě namítnout, že seriály jsou konzumní zábava. V případě Falloutu a jeho zmíněných předchůdců ale nachází slovní spojení „guilty pleasure“ (to jest „provinilé potěšení“, pozn. aut.) tak nějak novou dimenzi.
