Králem pondělní demonstrace na Staroměstském náměstí proti Andreji Babišovi a na podporu nezávislé justice byl bez pochyby český psychiatr a vysokoškolský pedagog Radkin Honzák. Zde je jeho řeč:
Dobrý večer. Děkuji za pozvání, abych se s vámi podělil o některé své postřehy.
Jde o to, kam směřujeme. Ze svých zkušeností jsem si udělal o sobě a světě takovou představu, že všichni věříme, že svět je to, co nám zprostředkovává náš mozek. Bohužel rozumem epochy se stal konzum a to není dobrý. To, co je vidět, není vždycky důležitější než to, co vidět není.
Slavná londýnská mlha z 19. století byla de facto smog, který nepropouštěl neviditelné ultrafialové paprsky. V důsledku toho byl hromadný deficit vitaminu D. A v důsledku toho vznikla epidemie křivice, které se říkalo tehdy anglická nemoc.
Dodnes aktuálně vzkazuje Svatopluk Čech v Písních otroka: „Ze všech kleteb otročiny, jíž nás poctil Bůh, nejtrapnější, nejstrašnější otrocký je duch.“
Absolutní demokracie neexistuje. To napsala moje vnučka do kompozice a slízla sardel. Absolutní demokracie neexistuje, ale je to ideál, ke kterému bychom měli směřovat.
Že první republice, která měla neskonalý étos, nestačilo dvacet let na upevnění demokracie, ukazují zkušenosti z druhé republiky.
Po krátkém nadechnutí po válce následovalo několik desetiletí ruské okupace, setrvačnost společenského vědomí je velká a podvědomí ještě větší. Proto je demokracii nutné neustále hájit. Podstata člověka je totiž stejná, jako byla před staletími, a krysaři z Moskvy to vědí.
Dlouhý potlesk.
Žijeme v době, kterou Zygmunt Baumann nazval tekutou, aby tak zohlednil skutečnost, že nic není tak jako včera, nic nedrží tvar, všechno se velice rychle mění, tam, kde byla včera povodeň, je dneska bažina a zítra tam bude poušť. Ale dobro a zlo a pravda a lež zůstávají polárními dvojicemi, které jsou rozeznatelné bez ohledu na to, jaká doba je, a umožňují nám přiklonit se na tu správnou stranu.
Ty věci je potřeba řádně pojmenovat, a to i v běžném životě, a nečekat na to, až se nás sejde víc, abychom to mohli artikulovat. Chce to víc občanské odvahy, protože postavit se většinovému mínění není jednoduché. A chce to také víc apoštolů pravdy, kterých tady tolik nebylo, jak ukazuje zkušenost z posledních let, kdy ti demagogové strašením a slibováním ochrany získali politickou sílu.
Jak řekl Masaryk: „Demokracie není panování, nýbrž je prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity.“
To řekl první prezident ve svém prvním projevu ke svobodnému národu v roce 1918. Na jeho slova můžeme s frustrací vzpomínat, protože panování, které předvádí současné bratrstvo, s Masarykovou myšlenkou nemá nic společného.
Moc je úžasná droga nejen pro ty, co ji mají, ale nakonec i pro ovládané. Jako všechny klamavé reklamy slibuje ochranu, bezpečí a magicky přitahuje ty dvě třetiny našich spoluobčanů, kteří neunesou svobodu. Mám někdy pocit, že mnoho Čechů vidí ve vedoucích představitelích přímo Bohem dosazené monarchy a oni se zase na revanš chovají na Hradě a ve svých hnízdech patřičně vzpupně a dělají, co se jim zachce.
Netoužím po moci. Přál bych nám jen, aby ti, kteří se dnes cítí mocní, dodržovali pravidla a nedělali z nás, kteří exekutivou nevládneme, napřed pitomce a posléze otroky svých choutek. To, že byli zvoleni, neznamená, že jsou vyvolení, tím méně navždy. A nebo aby uslyšeli vzkaz Jiřího Sováka: „Vola z nás dělat můžete, ale délku rohů si budeme určovat sami.“
Pravidlo demokracie říká, že pokud budou dva vlci a jehně hlasovat, co bude k večeři, má mít jehně revolver. Nemáme revolver, ani ho nechceme, ale můžeme se sejít ve větším počtu znova. Mnozí z nás pamatují, že před třiceti roky jsme to opakovaně udělali a bylo daleko horší počasí.
(Dlouhý potlesk a volání „Děkujeme“)
Při porovnání myšlenek Radkina Honzáka s tím, jak k nám již léta mluví dnešní prezident, se sluší říct:
Radkin Honzák na Hrad!