Hana Lipovská se dočkala a byla zvolena do Rady České televize. Kardinál Dominik Duka nás může se svatým zápalem přesvědčovat, že kandidátkou do rady byla Lipovská kvůli tomu, že je dobrou ekonomkou a že je třeba, aby v radě zazněly i nějaké jiné názory. Jenže o tom, čí kandidátkou Hana Lipovská skutečně byla, můžeme dost pochybovat. Spíš se jeví jako vyslankyně Institutu Václava Klause a podobných kruhů. Instituční a osobní vazby jsou tam do očí bijící. S biskupskou konferencí má společného asi tolik, že je považována za „konzervativní katoličku“. Nepopíráme, že to může Dukovi konvenovat, protože k veřejnoprávním médiím nemá dobrý vztah. Kladou mu tam nepříjemné otázky a on pak všelijak utíká z vysílání a podobně.
Bezmezná loajalita k patriarchovi Klausovi je skvěle vystižena perem Hany Lipovské samotné. Tak třeba 19. června 2018 píše na svém Facebooku: „Dnes slaví 77. narozeniny pan prezident Václav Klaus. Když se k němu někde hlásím jako ke svému učiteli, vždycky se najde někdo, kdo řekne: ‚Toho Klause já nemám rád.‘ Ptám se – a kterého Klause? Toho mediálního, o kterém čteš, nebo toho z masa a kostí, kterého dobře osobně znáš? Inu, většinou vyjde najevo, že ten ‚nenáviděný Klaus‘ je jen chiméra z titulků tisku. Sbírka citátů, které nikdy neřekl, zlo-činů, které nikdy neudělal, gest, kterých se nikdy nedopustil. Existuje zkrátka jakýsi virtuální Klaus s picassovsky pokřiveným rysem, do kterého si leckdo promítá všechno zlo světa. A pak je tu skutečný, živý Václav Klaus. Člověk laskavý a pokorný, poctivě pracující, pátrající, hledající pravdu. Člověk velmi sečtělý a neustále se vzdělávající, tvrdý k sobě, ale obětavý pro druhé. Člověk, který zesměšní nafoukaného papaláše před nastoupenou jednotkou, ale také dá pocit jedinečnosti a vzácnosti nejmenšímu z nejmenších. Člověk, který pomáhá, aniž by o tom mluvil a nechával se u toho s pompou fotit… Tohoto Klause mám v upřímné úctě. Tohoto Klause mám ráda – a vážím si toho, že můžu být jeho žákem. Máme štěstí, že jej máme a že těch uplynulých 28 let naši zemi formoval.“
Zdravice k narozeninám dělnického prezidenta Klementa Gottwalda by vypadala podobně.
Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie
Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje ...
číst článek »Když už jsme u toho konzervatismu, sama napsala, jak ho chápe: „Dnes jako před sto sedmdesáti lety vedeme vyčerpávající bitvu o každý metr fronty. Každý zákop, který dnes obhájíme, bude znovu předmětem útoků nepřátelské armády – snad zítra, snad za deset, sto nebo dvě stě let. Jsme proto konzervativní nikoli strnulým myšlením, ale neustálým úsilím o udržení obranné pozice. Jsme liberální nikoli neomezenou ochotou svobodu omezovat, ale naopak neotřesitelnou odvahou svobodu chránit… Zatímco vojáci pokroku posouvají svoji hranici hlouběji a hlouběji do vnitrozemí, my vítězíme jen tehdy, když dokážeme ubránit tisíciletou pevnost. Konzervativní obrana jistě není příliš přitažlivá. Je daleko heroičtější góly dávat než vychytávat, nová území dobývat než stará bránit, jít, třebas přes mrtvoly, vpřed než neochvějně zůstávat tam, kde máme své kořeny. A přesto není jiné cesty. Ostatně jakkoli jednotlivé bitvy povedeme ještě mnohokrát, válka jako taková už byla dávno vyhrána.“ (Konzervativní noviny, 2. prosince 2019)
Neustálé „držení obranné pozice“ je obrat, který celkem vystihuje, jak si někteří lidé představují život ve společnosti. Vojenská rétorika vede nutně k tomu, že některé lidi ve společnosti je pak třeba považovat za nepřátele. Kdybychom se drželi toto stylu myšlení, museli bychom zachovat otroctví, nevolnictví, lenní systém, výběr mýta na cestách mezi městy, protože to všechno nějak stabilně a tradičně fungovalo.
Nějak se Haně Lipovské také nezdá nevole, kterou ve společnosti vzbuzuje dnešní vláda vedená trestně stíhaným premiérem, agentem StB ve střetu zájmů. V rozhovoru pro Parlamentní listy (20. ledna 2020) říká: „Začít proto musíme návratem k hodnotám demokracie bez přívlastku. K tomu ovšem patří i uznání legitimity vlády, která nám sice třeba není po chuti, ale která byla přesto jmenovaná na základě výsledků demokratických voleb demokraticky zvoleným prezidentem. Princip demokracie spočívá mimo jiné v tom, že dnešní opozice může být zítřejší vládou a dnešní vláda se de facto dennodenně připravuje na život v opozici. Je proto v zájmu obou hrát podle pravidel. Budeme-li každou chvíli zpochybňovat kdekterý krok kterékoli vlády, nejenže nedojdeme k dlouhodobému cíli, ale hlavně se ani pro samé přešlapování na místě nevydáme na cestu.“
Hanu Lipovskou spíše znepokojuje Milion chvilek: „Spíše než zdroje financování mě proto zajímají zdroje jejich myšlenek, plánů a strategií. Před několika dny totiž byly ve Sbírce listin zveřejněny nové stanovy spolku, které značně rozšiřují jeho činnosti. Dnes už spolek nechce ‚propagovat a šířit výzvu Chvilka pro Andreje‘. Novou formou činnosti totiž je mimo jiné ‚mobilizace veřejnosti v případě závažných hrozeb či přešlapů důležitých demokratických mantinelů, vzdělávání široké veřejnosti nebo analýza problémů naší demokracie a společnosti‘.“
To není nic nového. Na jednu stranu ke klausovskému myšlení vždycky patřila kritika státu, který do všeho mluví, ale to byla jen taková rétorika, aby to vypadalo dostatečně „thatcherovsky“. Ve skutečnosti se hlásala vláda politických stran, které mají mít v období mezi volbami volnou ruku ke svému řádění a občané do toho nemají co mluvit. Pojem „občanská společnost“ byl používán jako nadávka. Že moc nekontrolují jen politické strany, ale je to úkol i jiných institucí, to se nebralo v úvahu. Proto se mluvilo o „soudcokracii“ a Ústavním soudu jako o „třetí komoře parlamentu“ (míněno negativně) a pohrdalo se novináři, především z veřejnoprávních médií.
Objevuje se tu nicneříkající pojem „demokracie bez přívlastků“, který razí Václav Klaus a jeho institut. Demokracie bez přívlastků je jako počasí bez přívlastku, neznamená to celkem nic. Hlasatelé ho používají jako údajný protipól „liberální demokracie“, kterou nenávidí. K různým „řízeným“ demokraciím ruského a maďarského typu tak kritický postoj ovšem nemají.
Na pováženou taky je, když něco vyjde najevo a nestane se tak prý podle předpisů. Třeba 20. ledna 2020 si Lipovská postěžovala v Parlamentních listech: „Z hlediska bezpečnosti naší země mě nejvíce znepokojuje, že takové dokumenty pravidelně tajuplným způsobem unikají do médií. Redakce vždy tajuplně říkají, že je získaly – ale od koho? Je to v pořádku? Čtenáře napadne, že jsou-li takto mizerně chráněny citlivé dokumenty o našich mocných představitelích, jak se pak asi zachází s daty nás, řadových voličů? I z tohoto důvodu nemohu a nebudu uniklý audit komentovat, neboť jeho únik zcela jistě není v souladu s platnou legislativou.“
Dokumenty by unikat neměly, ale to je spíš problém těch, kdo je drží. Novinářům sotva někdo může bránit v publikování něčeho, co je pravda. Všechno má své meze, zveřejnit seznam spolupracovníků našich tajných služeb by bylo ohrožením naší (i jejich) bezpečnosti a morálně sotva omluvitelné. Kejkle premiéra týkající se jeho majetku, moci a dotací z peněz daňových poplatníků jsou ale úplně jiný případ. Jak s takovým pojetím práce s informacemi někdo může rozumně zastávat funkci v nějaké mediální radě, to je záhadou.
Mysteriózní úvahy vede Hana Lipovská také o Evropské unii. U žačky Václava Klause to ani jinak být nemůže. Na stránkách Institutu Václava Klause napsala úvahu o myšlence evropské armády. Ze stránek IVK už článek zmizel, ale zachovaly nám ho Parlamentní listy (30. srpna 2016). Dočteme se tam: „Lipovská v myšlence na vytvoření společné evropské armády spatřuje řadu negativních skutečností, z nichž nejvážnější je hypotetická možnost okupace. Podobně jako vojska Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vyrazila na ‚bratrskou‘ pomoc do Československa, mohlo by se podle Lipovské snadno stát, že společná evropská armáda půjde hasit nějaký domnělý problém do členské země EU. ‚Dokážeme si představit, co by mohla udělat hypotetická společná evropská armáda, pokud by Evropská komise znovu zopakovala, že polská demokracie je ohrožená? Kde by měla Varšava jistotu, že reakcí na ohrožení polské demokracie nebude bratrská pomoc společné evropské armády?‘ přemítá Lipovská.“
Ještě aspoň pár perel z myšlenek Hany Lipovské o médiích a dezinformacích. Parlamentní listy, kde se objevuje docela často, ji 3. dubna 2019 citují: „Není zcela zřejmé, jaký je v onom údajném boji proti ‚dezinformacím‘ rozdíl mezi osvětou a propagandou. Proti lžím lze bojovat jedině pravdou, nikoli ‚projekty‘ financovanými z fondů Evropské unie (tedy z našich daní). Překvapuje mě, že z našich daní podporovaný pořad bezostyšně varuje před médii vlastněnými ‚miliardáři‘ oproti médiím veřejnoprávním, která prý ‚patří nám všem‘. Nevím, zda mi skutečně patří ČT24 nebo ČT1. Komunistický boj proti soukromému vlastnictví zjevně ani třicet let po revoluci zcela neskončil.“
A nakonec z téhož rozhovoru citát nejvýmluvnější: „Nerozumím smyslu existence veřejnoprávních médií. Zárukou nestrannosti či svobody slova nejsou – rozhlas přece existoval i během německé okupace, televize vesele sloužila komunistickému režimu. Nikoho by dnes nenapadlo volat po ‚veřejnoprávních novinách‘, je proto nepochopitelné vyžadovat (a platit) veřejnoprávní rozhlas a televizi… Ekonom ví, že stát má poskytovat pouze ty služby, které nemůže poskytovat soukromý sektor. Neznám jediný pořad České televize, který by nemohla vysílat komerční stanice… Zrušení veřejnoprávních médií by se bolestně dotklo pouze jejich zaměstnanců, ty kvalitní by si ovšem rychle rozebrala média soukromá a ti ostatní by mohli své schopnosti využívat v jiných oblastech bezpochyby lépe a užitečněji.“
Nedá nám to nepoložit ještě jednu otázku: Co se může honit v hlavě člověku, který s Janou Bobošíkovou založí Institut svobody a demokracie? Opravdu s Bobošíkovou – svazačkou, klausovkou, kandidátkou na prezidentku za komunisty, která se hlásí k idejím žurnalistiky v duchu Luboše Xavera Veselého. Kdyby to nebylo vážné, tak by to bylo legrační.
V Radě České televize přejeme hodně radostné a plodné práce. Práce pro koho a jaké, to se záhy dozvíme.
