Radomyr Mokryk: Ukrajina úspěšně vzdoruje ruské přesile, ale válka v nejbližších měsících neskončí

Ukrajinský intelektuál Radomyr Mokryk absolvoval vojenský výcvik a reportuje o dění na Ukrajině (Radomyr Mokryk (se souhlasem))

Ukrajinský intelektuál Radomyr Mokryk absolvoval vojenský výcvik a reportuje o dění na Ukrajině | FOTO: Radomyr Mokryk (se souhlasem)

Radomyr Mokryk, rodák z ukrajinského Lvova, slavista a kulturolog, se před lety usadil v Česku. Za normálních okolností by přednášel na FF UK o ukrajinských intelektuálních a kulturních dějinách, jenže od 24. února 2022 se nachází na Ukrajině. V domobraně prodělal vojenský výcvik a do Česka i dalších západních zemí posílá reportáže, komentáře a eseje, v nichž popisuje rusko-ukrajinskou válku v jejím historickém a kulturně-politickém kontextu. Pravidelně píše i pro FORUM 24 a Týdeník FORUM. S Radkem, kterého znám od roku 2021, jsem připravil obsáhlý rozhovor, jehož druhou část si můžete přečíst právě teď. Otevřeně v něm mluví o ukrajinské reflexi Ruska, ruském imperialismu i potřebě derusifikace.

Radko, jak nyní vnímáš Rusko? Je to „jen“ Putinova válka?

Snaha označit současnou válku proti Ukrajině za jakýsi Putinův nápad a jeho osobní boj je pochopitelná. Pro všechny, především na Západě, by to bylo jednodušší. Znamenalo by to, že Putinův konec, ať už jeho sesazení, nebo smrt, by byl možností, jak se co nejrychleji vrátit do situace, kterou Západ často vnímá jako „normální“. Jenže shodit vše na Putina tak jednoduše nejde.

Ukrajinský intelektuál Radomyr Mokryk absolvoval vojenský výcvik a reportuje o dění na Ukrajině (Radomyr Mokryk (se souhlasem))

Zaprvé si musíme uvědomit, že Rusové v naprosté většině válku proti Ukrajině skutečně podporují – relevantní sociologické průzkumy z roku 2020 hovoří o 75 až 80 procentech podpory. Ta sice mírně klesla po vyhlášení mobilizace v Rusku, ale opravdu jen mírně. Ani vlna ruských uprchlíků, kteří zamířili do Evropy, vůbec neznamená, že jsou tito lidé proti válce.  Většina z nich se jí prostě jen nechce účastnit a osobně sedět v zákopech.

Rusové stále poněkud kultivují příběh o ruském imperialismu. I tato válka byla možná jedině proto, že naprostá většina Rusů je přesvědčená o vlastní nadřazenosti – zejména vůči Ukrajincům.

Po několik staletí se v ruské kultuře pěstovala představa o méněcenných a přihlouplých ukrajinských „chochlech“ a jednotě „velkoruského národa“, kam tito legrační „chochlové“ podle Rusů patří. A pokud Ukrajinci vzdorují, tak jsou Rusové ochotní toto své přesvědčení prosadit silou. Stručně řečeno: Rusové často vnímali kontroly na státní hranici Ukrajiny jako pouhé nedorozumění a zbytečné zdržování před vstupem na území jejich „gubernie“.

Má pak vůbec smysl hovořit o putinismu a Putinově Rusku?

Vladimir Putin opravdu není člověkem, který se náhodně ocitl na vrcholu moci, aby zmanipuloval „chudáky Rusy“. Je produktem ruské politiky, kultury a společnosti. Jeho popularita se zakládá na tom, že dává ruské společnosti to, co chce. A to neznamená blahobyt nebo civilizovanou spolupráci se světem, nýbrž vizi velkého a mocného Ruska, kterého se všichni bojí. Právě to na Rusy zabírá. Není určitě náhodné, že snad největší podpoře se Putin těšil na jaře 2014, v době okupace a anexe Krymu. Vojenské vítězství a pokoření nepřítele, to je to, na co většina Rusů stále slyší.

To samozřejmě neznamená, že jsou všichni Rusové „zločinci“, jistě se najdou i skupinky opravdu poctivých lidí. Jenže nic to nemění na tom, že tento militantní imperialismus je hluboko zakořeněn v ruské společnosti a kultuře. Současná válka by měla lidem na Západě otevřít oči pro tento fenomén. A jejím výsledkem by neměla být pouze změna politického režimu v Rusku, ale důkladná analýza a přehodnocení ruských dějin a kultury, abychom všichni pochopili, že tu zdaleka nejde jen o geopolitické ambice jednoho vládce v Kremlu.

Český premiér Petr Fiala (ODS) a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj (Profimedia)

Občas některé Evropany, zejména Němce a Francouze, vyděsí, když Ukrajinci hovoří o derusifikaci. Jak bys tento proces popsal?

Po tom, co Rusové vybombardovali divadlo v Mariupolu, tak v létě minulého roku na něj dali lešení a zakryli trosky tohoto divadla velkými portréty ruských klasiků: Puškina, Tolstého a Gogola. Podle mě si vůbec neuvědomili, že učinili v jistém smyslu symbolické gesto. Zakryli totiž stopy vlastních zločinů svojí klasickou literaturou.

Je to na jednu stranu symbolické, avšak ruská kultura právě tak velmi dlouho fungovala – jako zástěrka pro ruský militarismus. Tato strategie byla velice efektivní zejména v dobách SSSR, kdy se Západ zamiloval do ruské literatury, ruských skladatelů nebo ruského baletu. Odtud pochází myšlenka, že „Rusové přece nebudou tak špatní“, i když třeba víme, že souběžně vedou nějaké krvavé války. Ruská kultura byla součástí tohoto militarismu, což je ostatně typické i pro jiné kultury imperiálního charakteru. Stačí si pozorně přečíst již zmiňovaného Puškina nebo Dostojevského.

To, že na Ukrajině dnes reagujeme maximálním odstupem vůči ruské kultuře, považuji za přirozené. Bylo by dost divné, aby si děti na ukrajinských školách četli „pacifistu“ Lva Tolstého v době, kdy jim na hlavy padají ruské rakety. Odstraňování pomníků ruských spisovatelů, stejně jako jejich vyškrtávání ze školních programů, mi přijde v důsledku stále probíhající války logické. Navíc je světová kultura dostatečně bohatá na to, aby byli nahrazeni díly jiných autorů.

Jistě, stále zuří brutální válka Ruska proti Ukrajině. Jak bys reagoval na výtku, že Ukrajina vlastně provozuje „cancel culture“?

Chápu, že pro Západ je to v mnohém problematické, navíc evropští a američtí intelektuálové byli po celé generace uchváceni „záhadnou ruskou duší“, existencialistickými úvahami Dostojevského, údajným pacifismem Lva Tolstého nebo hudbou Dmitrije Šostakoviče. Kreml dělal vždy vše pro to, aby jeho kulturní diplomacie fungovala a byla efektivní. Upřímně řečeno, osobně nejsem radikálním zastáncem „cancel culture“ vůči Rusku. Nejde předstírat, že to vše prostě ve světové kultuře nikdy nebylo. Myslím ale, že jsou tady dva základní principy, které by měly fungovat. Zaprvé, ruská kultura by měla být přehodnocená právě z hlediska koloniálního přístupu. Takové hlasy se občas v posledních desetiletích objevily, jako třeba studie Evy Thompsonové Trubadúři impéria, nikdy se to ale nestalo skutečně populárním přístupem.

Pomník Rudé armády v Teplicích (2022) (Wikimedia Commons / Public Domain)

Za druhé, ruská kultura by si jednoduše měla dát pauzu. Sedět v opěře a poslouchat kupříkladu Borise Godunova v době, kdy Rusové každý den na Ukrajině vraždí, mi prostě přijde nenormální a neetické. Nemůžeme blahosklonně opomíjet, že i tato ruská „velká kultura“ vychovala národ, jehož armáda nyní provádí hromadné vraždy.

A naprostá většina Rusů tomu aspoň fandí. Proto dnes nevidím prostor pro poklidnou večerní hodinku se svazkem Puškinových básní v ruce. Pokud se člověk chce pokochat ruskou kulturou, ať si zajede do Mariupolu.

Z reportáží slýcháme příběhy Ukrajinců, kteří hovoří ukrajinsky i rusky. Lze říci, že se definitivně dotvořil ukrajinský politický národ bez ohledu na jazyk?

Často slýchám tuto tezi a nemám ji moc rád, protože může působit zavádějícím dojmem, že teprve teď se Ukrajinci zformovaly jako národ. Myslím, že samotná reakce ukrajinské společnosti na plnohodnotnou ruskou agresi, ať už v rusky nebo ukrajinsky mluvících regionech, svědčí o tom, že tento národ byl mnohem více jednotný, než si mnozí mysleli. Samozřejmě však platí, že ruská agrese značně napomáhá semknutosti ukrajinské společnosti v ještě větší míře než doposud. To neznamená, že tady neprobíhají diskuse – Ukrajinci si rádi vyměňují názory, a to i v těch ostřejších podobách.

Ale celkem je zřejmé, že Ukrajinci teď táhnou za jeden provaz bez ohledu na jazyk, politické preference nebo náboženské přesvědčení. Všichni jsou sjednocení jediným cílem, kterým je vítězstvím ve válce. V tomto smyslu aktuální ruská agrese opravdu sjednotila a posílila Ukrajince jako politický národ. Dovedu si představit, že třeba otázka jazyka se ještě bude na Ukrajině nějakou dobu probírat, rusifikace tady trvala po celé generace a je to jeden z nejsložitějších odkazů ruského a sovětského kolonialismu. Hlavní rovina identifikace ale teď probíhá na základě odpovědi na jednu jednoduchou otázku: „Na čí jsi straně?“. A dnes na Ukrajině budeš slyšet v 99 % jednoznačnou odpověď. Jak v ukrajinštině, tak v ruštině.

Kampaň, která v roce 2020 připomněla 70. výročí justiční vraždy Milady Horákové, rozvířila novou debatu o komunistickém režimu. (Dekomunizace, o.s. / se souhlasem)

Současně bych podotkl, že podle všech relevantních sociologických průzkumů spousty lidí dnes přechází z ruštiny na ukrajinštinu. Je to také snaha vymezit se proti nepříteli.

Kromě toho, podpora vize vstupu do EU a NATO se zvýšila naprosto neskutečně. Zejména otázka případného vstupu do NATO nikdy nebyla jednoduchá, ale nyní je v obou případech podpora tohoto směru nad 80 %, což ještě před rokem bylo skoro nemyslitelné. Takže ano, Ukrajinci teď v mnoha věcem nachází společného jmenovatele. Válka mnoha lidem otevřela oči.

Překvapil tě nějak Západ a konkrétně Česko, ať už pozitivně, nebo negativně?

Pamatuji si první dny plnohodnotné války na konci února, kdy to bylo velice napjaté. Tehdy Rusové rychle postupovali směrem na Kyjev a vůbec tady nebyla jistota, že se dokážeme ubránit. Tehdy jsem nabyl dojmu, že ani na Západě nám moc šancí nedávají. Stačilo ale pár dnů, aby celý svět viděl a pochopil, že Ukrajina se bude bránit za každou cenu. Celkem rychle se rozjela západní podpora, kterou jsme samozřejmě očekávali. Osobně jsem doufal, že Česká republika bude mezi těmi nejaktivnějšími státy na straně Ukrajiny. Musím ale uznat, že taková vlna solidarity mě až zaskočila, předčilo to všechna moje očekávání. A tím nemyslím jen politickou podporu na úrovni států, ale solidaritu ve společnosti. Nestíhal jsem ani odpovídat na všechna povzbudivá slova, které mi kamarádi posílali z České republiky.

To ani nemluvím o tom, kolik lidí mi nabízelo finanční pomoc pro Ukrajinu. Stávalo se, že třeba lidé, které jsem jen jednou potkal před léty v Praze, mi volali, že by chtěli pomoct, například ubytovat ukrajinské uprchlíky. Měl jsme přátele, kteří s celou rodinou utíkali z Charkova, a moji čeští známí je fakt ubytovali u sebe doma v Praze na několik měsíců. Takové věci dokážou probudit víru v člověka a lidstvo. Dokud jsou lidé ochotní projevit takovou míru obětavosti, tak na tom asi nejsme až tak špatně.

Marc Chagall, Židovský šumař (1912) (Wikimedia Commons / Public Domain)

Sledoval jsi v médiích, co se dělo v Česku?

Ano, na dálku jsem pozoroval tu obrovskou podporu Čechů: demonstrace, sbírky, kdy řadoví občané dali dohromady miliardy korun pro moji zemi. Jak v Česku pomáhali a pomáhají uprchlíkům – to bylo a je naprosto neskutečné. Že ta solidarita bude fungovat v tak obrovském měřítku, to jsem nečekal. A jsem hrdý, že mám osobní vazbu právě na Českou republiku. Málokdo tak pomohl Ukrajině jako Češi, vážíme si toho a jsme vděční.

Navíc to funguje i na státní úrovni. Premiér Petr Fiala přijel do Kyjeva v polovině března, ani ne měsíc po vypuknutí plnohodnotné války. Takový krok vyžaduje v člověku pořádný kus odvahy a charakteru. Bylo to pro nás velice důležité gesto. Následovaly návštěvy předsedy Senátu Miloše Vystrčila a opět příjezd Petra Fialy a celé řady ministrů české vlády. Nejde jen o symbolická gesta, vždy je to doprovázeno konkrétními kroky na podporu Ukrajiny. Takže ano, ta podpora je obrovská a Ukrajinci jsou Čechům nesmírně vděční.

Rusové útočí na ukrajinskou infrastrukturu, zima bude velmi krutá. Poradíš nám, jak bychom jako jednotlivci mohli pomáhat?

Jedním slovem – generátory! Právě hukot generátorů je dnes na Ukrajině nejrozšířenějším a snad i nejvíce populárním zvukem. Rusové skutečně velice poničili naši infrastrukturu a dodávky elektřiny, tepla a vody jsou problematické. Často se stává, že v Kyjevě máme světlo jen několik hodin denně, občas není pár dnů za sebou. Obecně se ale lidi připravili a přizpůsobili. To znamená že máme zásoby baterek a baterií, spacáky, turistické plynové sporáčky, zásoby vody.

Samozřejmě je na Ukrajině spousta míst, která jsou mnohem více postižená než Kyjev. Za těchto okolností právě různé typy generátorů dokážou aspoň částečně zajistit elektřinu a teplo. Fungují na zvláštních stanicích, kde se lidé mohou zahřát, když už jde fakt do tuhého. Fungují v obchodech a kavárnách, kde si je lidé dokázali pořídit – je důležité jak ekonomicky, tak i prostě lidsky udržovat v provozu aspoň část malých podniků. Generátory fungují v nemocnicích a v domovech pro seniory. Jednoduše se jedná o věc, která dokáže v zimě udržet lidi v relativně normálních podmínkách.

Setkání papeže Jana Pavla II. s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem (Aljaška, 1984). (White House Photographic Collection / Wikimedia Commons / Public Domain)

Chápu, že to zní možná až příliš pragmaticky, ale taková je ukrajinská realita. Samozřejmě se můžeme bavit o posílení sankcí proti Rusku, o vývozu ruských zdrojů do EU, to jsou však věci geopolitického řádu. Když se ale podíváš do ulic válkou zasažených měst na Ukrajině, tak hlavní je právě taková obyčejná věc jako generátor. Proto zejména i z České republiky byla jich už celá řada dodána a dobrovolníci je stále vozí. Je to důležité.

Pokud bych měl možnost na místě Čechů přispět na nějakou sbírku pro Ukrajinu, pak určitě na dvě klíčové věci. Předně na armádu, zbraně, munici a výzbroj, to je naprosto zásadní. Pokud bych chtěl pomáhat civilistům, tak bych se především soustředil na to, jak jim zajistit v zimě teplo a proud.

Jaká je všeobecná nálada mezi Ukrajinci? A mezi tvými nejbližšími?

Nálada je tady jednoznačná, Ukrajina musí zvítězit, jinou šanci nemáme a nedostaneme. Rusko chce Ukrajinu zničit, zlikvidovat náš stát a udělat z nás součást svého impéria. To prostě nemůžeme dopustit. Protože oni nás přišli zabít. A poté, co jsme viděli v Buči, v Irpini, v Izjumu a v dalších městech, tak to už nejsou jen slova, je to skutečnost. Z naší strany se jedná o pud sebezáchovy. Rusko podle všeho nedokáže postupovat na frontách, a proto si jako cíle zvolilo civilní infrastrukturu: elektrické rozvody, vodárny atd. Logika je celkem pochopitelná, snaží se Ukrajině v zimě „vypnout světlo“, zmrazit naše města.

Tento postup ve skutečnosti ale jen dosvědčuje fakt, že v Kremlu stále Ukrajině nerozumí. Protože jediné, čeho tím Rusové dosahují, je hněv, a ještě větší odhodlanost se bránit. Třeba na Nový rok zhruba půlhodinu po půlnoci přišel celkem očekávaný útok na Kyjev, ve městě to dost bouchalo. A z oken našeho a okolních paneláků znělo jen „Sláva Ukrajině“ a známé heslo o ruském prezidentovi. Tato ruská strategie nefunguje, je to podlý teroristický přístup, který si zaslouží jen odsouzení a pohrdání.

Takže ruské útoky Ukrajince nezlomí a odhodlání trvá?

Lidé se na zimu prostě připravili. Neříkám, že je to v pohodě, to skutečně není. Člověk si také zvykl na nějaké pohodlí, a samozřejmě když sedíš v bytě kde je zima, „topíš“ cihlou, kterou si držíš na ohni turistického plynového sporáku a při svíčkách posloucháš rádio na baterky, aby ses dozvěděl nějaké zprávy, tak to fakt není ten životní styl, který by sis představoval v hlavním městě evropského státu v 21. století. To ale není nic v porovnání s tím, co prožívají lidé v totálně vybombardovaných městech, kterým Rusové zabili nebo znásilnili jejich blízké. Je to nic v porovnání s pocity matek kluků a holek, kteří jsou na frontě a možná se nikdy nevrátí. Samozřejmě, je tady nervozita, je tady napětí. Ale jednoznačné odhodlání bojovat tak dlouho, jak to bude potřeba pro naše vítězství, se ani na vteřinu nezachvělo.

Hlava XXII – pomník Jaroslava Haška u Lipnice nad Sázavou. (Petr1888 / Wikimedia Commons / Public Domain)

Myslím, že Ukrajinci předvedli odhodlání a houževnost, které jen málokdo očekával. Ukrajina skoro rok vzdoruje obrovské přesile, a to díky tisícům dobrovolníků, kteří šli na frontu. Díky neuvěřitelné práci záchranářů ale i elektrikářů a dalších lidí, kteří stále dokola opravují infrastrukturu zasaženou ruskými raketami a drony. Ukrajinci, kteří neztratili práci, posílají obrovské částky peněz na podporu armády.

Myslím, že skutečně máme právo být na sebe hrdí. Taková solidarita, odvaha a obětavost, kterou Ukrajinci předvedli za minulý rok, se jen tak nevidí. Samozřejmě platí, že skuteční hrdinové v tom pravém slova smyslu, jsou v zákopech. Právě jim vděčíme za to, že Ukrajina vůbec ještě existuje. Obětují pro nás to nejcennější – vlastní životy. A proto jim patří vděk, který nelze vyjádřit slovy.

Překvapilo mne, jak se v době války rozvíjí ukrajinská kultura, například hudba. Můžeš našim čtenářům něco doporučit?

V jistém smyslu je to logické, kultura i popkultura jsou nástrojem diplomacie, způsobem, jak dostat ukrajinská témata do povědomí široké veřejnosti. Proto i ukrajinští hudebníci a spisovatelé měli velice intenzivní rok, i když okolnosti tomu samozřejmě nepřáli. Pokud mluvíme o hudbě, tak pro mne osobně jako fanouška staré dobré rockové hudby nejvíce za minulý rok potěšila spolupráce Andrije Chlyvnjuka z ukrajinské skupiny Boobox a Pink Floyd v čele s Davidem Gilmourem. Přičemž je velice symbolické, že Pink Floyd udělali vlastní verzi (Hey Hey, Rise Up) ukrajinské písničky Červená kalina, což je píseň ukrajinských Sičových střelců ještě z dob první světové války a která se stala skoro neoficiální ukrajinskou hymnou v průběhu 20. století. Podobných spoluprací bylo samozřejmě více. Třeba skupina Antytila udělala společnou nahrávku s Edem Sheeranem, Svjatoslav Vakarčuk zpíval společně s britskou skupinou Coldplay atd.

Český premiér Petr Fiala (ODS) a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj (Profimedia)

V rovině popkultury bylo jedním z největších úspěchů vítězství skupiny Kalush Orchestra na Eurovizi se skladbou Stefania. Sice chápu že Eurovize je často a oprávněně vnímána jako průměrná soutěž, ale skladba, kterou tam minulý rok představili Ukrajinci, skutečně stojí za poslech, jak z hlediska hudebního, tak i z hlediska příběhu, který videoklip písně vypravuje.

Pokud se podíváme na alternativní kulturu tak tady nepochybně stojí za zmínku kapela nejznámějšího současného ukrajinského spisovatele Serhije Žadana Sobaky v kosmosi. Ten seznam lze prodlužovat, ukrajinská hudební scéna byla minulý rok skutečně velice aktivní, a jednalo se samozřejmě o díla, která vznikala v reakci na ruskou agresi.

Na Ukrajině minulý rok celkem logicky vyšlo mnohem méně knih, jelikož Rusové zničili celou řadu objektů kulturní infrastruktury včetně tiskáren. Současně ale tady vidím obrovskou snahu prorazit s ukrajinskými tématy na Západě. Svět se najednou začal o Ukrajinu zajímat, a je naší povinností tuto šanci využít. V jistém smyslu tak dochází i k překonání onoho dlouhého ruského imperiálního stínu, kdy se kultury bývalých sovětských republik nacházely pod neustálým tlakem a do značné míry byly zastíněny ruskou kulturou.

Kdy podle tebe Ukrajina zvítězí? A jaké bude její postavení v Evropě?

Vím, že hodně lidí si v současné době hraje na věštce a vojenské stratégy. Chápu, že kdybych řekl, že válka skončí do půl roku, tak by si náš rozhovor asi přečetlo více lidí. Ale fakt si nemyslím, že existuje někdo, kdo to dokáže reálně předpovědět. Problém ruského vedení spočívá v tom, že jsou naprosto neschopní uznat porážku. Proto nejsem nijak optimistický. Naopak podle dostupných informací Rusové chystají další mobilizaci, a ukrajinská rozvědka stejně jako vrchní velitel Ozbrojených sil Ukrajiny generál Valerij Zalužnyj potvrzují, že Rusko připravuje další ofenzívu a pokus prorazit naši obranu jak na východě, tak na severu.

Tomu nasvědčují i neustále přesuny ruských jednotek na území Bělorusi. Cíl Moskvy v dlouhodobé perspektivě zůstává stejný, a tím je obsazení Kyjeva. Bohužel zatím nevidím náznaky toho, že by se chýlilo ke konci války. Samozřejmě se to může změnit v průběhu jakéhokoliv týdne, může se stát ledacos. Ale zatím bohužel nevidím důvody k tomu, abychom mohli počítat s tím, že válka skončí v průběhů nejbližších měsíců.

Agresivní Ruská federace dnes oslavuje 100. výročí vzniku genocidního Sovětského svazu (WikiMedia / CC BY-SA 3.0 / volné dílo)

Mnohem důležitější ale je to, jak válka skončí. Protože jediným přijatelným výsledkem této války může být vítězství Ukrajiny. Jakékoliv ústupky Rusku by uvrhly obrovské množství Ukrajinců do tragické situace, fakticky by tím byl zničen mezinárodní právní řád koexistence nezávislých států. Znamenalo by to, že pokud je nějaký stát dostatečně silný a agresivní, aby obsadil území svého souseda, tak to jednoduše může udělat. Tím se otevře Pandořina skříňka.

Ruská válka proti Ukrajině už beztak ohrozila bezpečnostní situaci v celém světě a podkopala bezpečnostní řád v Evropě. Ale pokud by Rusko nakonec po skončení války zůstalo s jakýmkoliv územním ziskem, bude to znamenat konec nikoli sice ideálního, ale přece jen fungujícího systému mezinárodní bezpečnosti. Nikdo na světě by se už nemohl cítit bezpečně, a to nelze připustit. Proto doufám v pokračování podpory Ukrajiny v její složité, ale nepochybně správné cestě k bezpodmínečnému vítězství.

Současně jsem si vědom odpovědnosti, která leží na ukrajinském vedení i na každém Ukrajinci. Protože členství v EU a NATO nelze vnímat jako nějakou „odměnu“ za vítězství nad Ruskem. Je to především šance, jak modernizovat naši zemi, jak využít všechny možnosti pro provedení reforem. Ukrajina demonstruje neskutečnou odvahu na bojišti, to ale neznamená, že nemáme problémy uvnitř země. Musí se udělat spousta věcí, aby Ukrajina jako stát odpovídala nejlepším standardům západních demokracií. A je naší povinností této šance využít, protože Ukrajinci za ni platí obrovskou cenu.

()

Co první uděláš, až přijedeš opět do Prahy?

O tom zatím nepřemýšlím, chápu, že se svět změnil. Samozřejmě mě občas napadne myšlenka, že by bylo asi fajn vrátit se do vytopených poslucháren naší fakulty a vrhnout se na vědeckou činnost. Zatím si ale vystačím s tím, co tady mám. Máme jiné úkoly a cíle, uvidíme, jak se vyvine situace na válečné frontě. Takže pivo v poklidné Praze si dám až po našem vítězství.

A co bys závěrem vzkázal našim čtenářům?

Slova vděku. Protože vím, že i pro Českou republiku se jedná o náročné období. Vidím, že stoupají ceny, stejně tak sleduji, jak velké úsilí a zdroje jsou vkládány do dezinformačních kampaní. A dovedu si představit, že pro české občany zdaleka není jednoduché se zorientovat a neztratit víru, že jsme na správné cestě. Proto bych chtěl poděkovat všem, kteří navzdory složitým okolnostem stále Ukrajinu podporují a dělají všechno možné pro naše společné vítězství. Možná ne všichni Ukrajinci, kteří ztratili své domovy a nuceně se přestěhovali do Česka, jsou schopni napřímo vyjádřit míru své vděčnosti, ale opravdu vám nesmírně děkujeme.

Takovou obrovskou solidaritu s Ukrajinou jako v České republice člověk jen tak nevidí. Proto jsem nesmírně vděčný každému, kdo je v tomto boji stále na naší straně. Jsem ostatně přesvědčen, že je to opět boj za vaši a naši svobodu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články