Radomyr Mokryk: Ukrajina zvítězí, ale válka není romantická, je to krev, bahno, strach a smrt

Ukrajinský intelektuál Radomyr Mokryk absolvoval vojenský výcvik a reportuje o dění na Ukrajině (Radomyr Mokryk (se souhlasem))

Ukrajinský intelektuál Radomyr Mokryk absolvoval vojenský výcvik a reportuje o dění na Ukrajině | FOTO: Radomyr Mokryk (se souhlasem)

Radomyr Mokryk, rodák z ukrajinského Lvova, slavista a kulturolog, se před lety usadil v Česku. Za normálních okolností by přednášel na FF UK o ukrajinských intelektuálních a kulturních dějinách, jenže od 24. února 2022 se nachází na Ukrajině. V domobraně prodělal vojenský výcvik a do Česka i dalších západních zemí posílá reportáže, komentáře a eseje, v nichž popisuje rusko-ukrajinskou válku v jejím historickém a kulturně-politickém kontextu. Pravidelně píše i pro FORUM 24 a Týdeník FORUM. S Radkem, kterého znám od roku 2021, jsem připravil obsáhlý rozhovor, jehož první část si můžete přečíst právě teď. Otevřeně v něm mluví o zkušenosti s válkou, o setkáních s frontovými vojáky i náladách na Ukrajině.

Radko, odkud pocházíš a co jsi dělal před válkou?

Pocházím z Ukrajiny, konkrétně ze Lvova. Tady jsem vyrůstal a studoval. Později jsem se dostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, zprvu jako student magisterského studia, později jako doktorand a v posledních letech pracuji jako akademický pracovník v Ústavu východoevropských studií. Na fakultě už řadu let vedu seminář o moderních ukrajinských dějinách, vyučuji také na Katolické univerzitě ve Lvově. V podstatě se věnuji studiu ukrajinských dějin: ať už jako badatel, publicista, nebo vysokoškolský pedagog.

Pomník Rudé armády v Teplicích (2022) (Wikimedia Commons / Public Domain)

Život, který jsme považovali za normální, skončil 24. února 2022. Ten stejný den jsem se vrátil na Ukrajinu a snažím se být užitečný tady na místě. Což znamená, že sbírám příběhy, cestuji, poznávám místa, která byla dočasně okupována, a píšu texty pro západní média.

Vidím situaci „zevnitř“ Ukrajiny, což dnes považuji za velice důležité. Distančně však pokračuji ve výuce na fakultě, věřím, že i to je důležité. Právě teď je ten správný okamžik, kdy je nezbytné vysvětlit ukrajinský příběh, proto se snažím toho využít ve všech možných směrech.

Kde tě válka vlastně zastihla?

V podstatě to bylo jako v nějakém nepříliš kvalitním filmu. První sirény vzdušného poplachu jsem slyšel na Ukrajině v noci na 24. únor, v okamžiku, kdy mi pohraničník při překročení ukrajinské hranice dal razítko do pasu. Jel jsem opačným směrem než stovky tisíc mých spoluobčanů. Poté, co ruský prezident dva dny zpátky v podstatě vyhlásil onu „speciální vojenskou operaci“, jsem nasedl do autobusu a jel z Prahy na Ukrajinu. Samozřejmě to byl do značné míry krok do neznáma, tehdy se nedalo předvídat, jak se bude situace vyvíjet. Bylo ale jasné, že se blíží válka a já jakožto občan Ukrajiny, na kterého se vztahuje branná povinnost, jsem byl přesvědčen, že mou povinností je vrátit se domů. Takže zahájení plnohodnotné války jsem viděl již na Ukrajině.

Očekával jsi tak agresivní válku Ruska proti Ukrajině?

To, že dříve nebo později přijde velká válka Ruska proti Ukrajině, bylo v podstatě zřejmé od roku 2014. Okupace Krymu a ruská agrese na východě Ukrajiny měly být jen dočasným tahem k zabezpečení „základny“ pro další agresi. Kromě toho z historického hlediska je příběh rusko-ukrajinských vztahů příběhem konfrontace, ze své podstaty koloniálního tlaku, který trvá již několik staletí. Proto bylo jen otázkou času, kdy vypukne velká válka. Vlastně již od poloviny roku 2021 bylo jasné, že brzy přijde něco většího. V létě 2021 Putin na oficiálním portálu Kremlu publikoval esej o „jednotě Rusů a Ukrajinců“. Jednalo se o opakování hodně starých historických klišé, která existovala v době Ruského impéria a pak Sovětského svazu. Patří k nim například mýtus o „jednotném národě“ a pohrdání ukrajinským jazykem.

Český premiér Petr Fiala (ODS) a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj (Profimedia)

Takže klasická instrumentalizace dějin?

Tato válka se hodně zakládá právě na instrumentalizaci a překrucování dějin: Rusko jednoduše neuznává Ukrajince jako svébytný národ, upírá Ukrajině právo na politickou i kulturní nezávislost. Proto mimochodem není nic zvláštního na tom, že když Putin mluví o rozpadu Sovětského svazu, tak nejenže se podle něj jednalo o „největší geopolitickou katastrofu 20. století“, ale jedním dechem dodává, že šlo o „rozpad historického Ruska“. Ruské elity a velká část společnosti prostě Ukrajinu na mapě „nevidí“, jsou přesvědčeny o tom, že Ukrajina zkrátka Rusku patří.

Takové přesvědčení je už dlouhou dobu součástí ruského vnímání světa. Jenže když se tato rétorika začala ve druhé polovině roku 2021 výrazně stupňovat a kromě ruských politiků o tom začali mluvit „moderátoři“ v každém pořadu ruské propagandy („fašistický režim na Ukrajině“, „Ukrajina jako failed state“ a podobně), bylo jasné, že se velká válka rychle blíží. Proč se ruské vedení rozhodlo, že ten správný okamžik pro masivní invazi nastal právě v únoru 2022, to se snad možná někdy dozvíme. Ale bylo jasné, že tato válka je nevyhnutelná. Vyplývá totiž z dlouhé ruské imperiální tradice a je logickým pokračováním toho, jakým směrem ruské politické elity vedly ruskou společnost řadu let.

Kde všude na Ukrajině jsi během posledních měsíců pobýval? A co jsi dělal?

Několik měsíců trval můj intenzivní vojenský výcvik v silách územní obrany Ukrajiny čili v takzvané domobraně. To je v každém případě priorita číslo jedna. Mezi mnohými Ukrajinci panuje přesvědčení, že na každého „zbude“ jeho část války, proto je velmi důležité být aspoň trochu připravený. Obecně se nyní snažím dělat to, co víceméně umím – tedy psát, přednášet a vysvětlovat ukrajinské dějiny a současnou situaci. Hodně jezdím napříč Ukrajinou, snažím se co nejvíce vidět na vlastní oči, potkávat lidi, mluvit s nimi, pochopit jejich vnímání světa.

Marc Chagall, Židovský šumař (1912) (Wikimedia Commons / Public Domain)

Proto jsem již na začátku dubna byl v Kyjevské oblasti, totiž v Buči, Boroďance, Irpini. Byl jsem na jihu v Mykolajivu, který je neustále ostřelován, také v Oděse, na severu jsem byl v Černihivu, který byl po nějakou dobu skoro obklíčen ruskou armádou. Nedávno jsem byl také v Charkově, kde se v březnu bojovalo přímo ve městě. Všechny příběhy a postřehy se stávají základem pro články, rozhovory a knihy, které vyprávím dále, směrem na Západ. Přijde mi to důležité a doufám, že je to též užitečné.

Jakou atmosféru jsi zažil v domobraně? Jsi připraven jít na frontu?

Nemyslím si, že slovo „připraven“ je adekvátní, nejsem si jist, že člověk může být skutečně připraven na válku, na zabíjení a smrt v zákopech. Víš, o tom, jak vypadá válka, jsem dělal hodně rozhovorů s vojáky ještě před loňským únorem a hlavní teze ukrajinských veteránů zněla v tom smyslu, že válku nenávidí, ale pokud bude třeba, tak samozřejmě půjdou bojovat. Válka není nijak romantická věc – je to krev, bahno, strach a smrt. Proto jakákoliv příprava je vždy velice omezenou záležitostí.

Ovšem jsem připraven v tom smyslu, že jsem se snažil naučit v průběhu posledních měsíců věci, které se mi mohou ve válce hodit: umím naostro střílet z kalašnikova, naučil jsem se taktickou medicínu, základy práce s výbušninami a tak podobně. Jednoduše chápu, že tato válka je na dlouho a Rusové nejsou ochotní uznat porážku. To znamená, že i my musíme bojovat až do vítězného konce. Počítám s tím, že i na mne může přijít řada, a snažím se získat potřebné znalosti a dovednosti. Bránit svoji vlast v takové válce není jen povinnost, ale také čest.

Setkání papeže Jana Pavla II. s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem (Aljaška, 1984). (White House Photographic Collection / Wikimedia Commons / Public Domain)

Domobrana byla v tomto smyslu velice dobrou zkušeností jak z praktického hlediska, tak i z hlediska lidských vztahů. Protože se tam hlásí nejrůznější lidé, kteří jsou motivovaní a propojení přesvědčením o nutnosti bránit svoji zemi a jsou ochotní kvůli tomu změnit svůj životní styl, naučit se něco nového a jsou připravení v jistém okamžiku jít bojovat.

Proto tato zkušenost byla velice inspirující, když vidíš kolem sebe tolik odhodlaných lidí, kteří na sobě pracují, a máte společné hodnoty – to vše skutečně člověka povzbudí v těchto složitých časech.

Co byl během války tvůj nejhorší zážitek? A co tě naopak v dobrém překvapilo?

Jen těžko bych mohl jmenovat nějaký konkrétní okamžik, který by byl vysloveně nejlepší nebo nejhorší. Na Ukrajině se kompletně změnil život a všední realita. Občas je těžké uvěřit tomu, že se to skutečně děje v reálném životě. Třeba masové hroby civilistů v Buči – na tohle obyčejný člověk prostě nebude nikdy připraven. Nebo příběhy, které mi vyprávěli místní lidé v Boroďance, kteří tam byli i za ruské okupace. Víš, když ti člověk vypráví o tom, jak tady Rusové vraždili celé rodiny, jak byla nalezena těla zavražděných sousedů, jak pohřbívali své blízké na zahrádkách, protože okupanti jim nedovolovali pohřby na hřbitově… Nebo jak Rusové vstupovali do jejich domků a hned se ptali: „Kde máte mladé holky?“ Je to fakt hrůza. Na Ukrajině je dnes tolik utrpení a bolesti, se kterou se setkáváš každý den, že je skutečně těžké vymezit nějaký jeden příběh, který by tě zasáhl nejvíc.

Na druhou stranu současný příběh Ukrajiny je i příběhem odhodlaného vzdoru. Byl jsem v průběhu roku na nejrůznějších místech a mohu říct, že všude jsem slyšel to samé, co se dá shrnout do jedné věty: „Ať odtud Rusáci táhnou…“ To zní v Kyjevě, Charkově i Mykolajivu a v dalších městech. A taková jednota je velice inspirující. Po dobu plnohodnotné války jsem hovořil s desítkami lidí, kteří v sobě našli odvahu a vzali do rukou zbraň, aby bránili Ukrajinu. Viděl jsem stovky dobrovolníků, kteří se nijak nezapojovali do veřejného života, ale celý rok věnují svůj čas a zdroje tomu, aby mohli pomoci těm, kdo to teď nejvíce potřebují. Tato solidarita je neskutečná.  Myslím, že i Ukrajinci sami sebe do jisté míry překvapili. Tím, jak se dokážou bránit a jeden druhému pomáhat. To je můj největší zážitek za poslední rok. A je opravdu skvělé být maličkou součástí tohoto příběhu.

Hlava XXII – pomník Jaroslava Haška u Lipnice nad Sázavou. (Petr1888 / Wikimedia Commons / Public Domain)

Hovořil jsi s vojáky, kteří bojují na frontě proti Rusům. O čem vyprávějí?

Vyprávějí o ztrátách a o nenávisti vůči nepříteli. Víš, válka ve zprávách vypadá úplně jinak, než jaká je ve skutečnosti. Zejména na Ukrajině se často projevuje jistý „vítězný patos“, což je asi normální, udržuje to společenskou náladu v nějaké relativně stabilní rovině. Na Západě se referuje o různých vítězstvích Ozbrojených sil Ukrajiny a miliony lidí fandí Ukrajině.

Musíme si ale pamatovat, že armáda se skládá ze stovek tisíc skutečných lidí. A každé vítězství, každý postup ukrajinské armády znamená obrovské oběti na životech. Pokaždé, když se oslavuje dílčí vítězství, tak si zároveň musíme připomínat, že za ním stojí i velké množství našich padlých vojáků. A to je to, o čem si vojáci na frontě nejčastěji vyprávějí. O tom, že jim Rusové opět zabili kamaráda. O tom, jak složitý byl boj. O tom, jak týdny a měsíce tráví v bahně zákopů pod neustálou palbou a v ohrožení života.

Současně mluví o svém vnímání nepřítele. Potkal jsem lidi, kteří teď jsou v armádě, a ještě před rokem bys je zařadil do řad „inteligence“. Tím myslím historiky, akademiky, novináře atd. Lidi, kteří svůj čas trávili čtením a psaním knih, teď střílejí a zabíjejí nepřítele. Ani jednou jsem se nesetkal s nějakým soucitem vůči ruským vojákům. Jedině se zadostiučiněním, když mi frontoví vojáci vyprávěli o tom, jak „trefili Rusáka“. Je to kruté, ale celkem přirozené. Ukrajinská armáda má největší a nejdůležitější výhodu oproti Rusům v tom, že brání svoji vlast. A proto teze o tom, že „bráníme naše nejbližší“ a „ne my jsme přišli k nim, to oni nás sem přišli zabít“, rezonuje napříč frontou. A v tom mají naprostou pravdu. Obecně je to vždy vyprávění o utrpení, smrti, odhodlanosti. Ani jednou jsem se nesetkal s tím, že by voják z fronty o válce vyprávěl nějak idealisticky nebo v nějakém romantickém duchu. Válka je krutá věc a musíme si to pamatovat.

Jak se díváš na interpretaci války jako poslední fázi dekolonizace Ukrajiny z područí imperiální Moskvy?

Tato válka je ze své podstaty skutečně koloniální. Právě snaha Ukrajiny sblížit se s Evropou, překročit fázi postkomunismu a odpoutat se od Ruska je hlavní příčinou ruské agrese. Jak jsem už říkal, Rusko je jednoduše přesvědčeno, že mu Ukrajina patří, proto se jí nehodlá vzdát. A všechny mýty o „jednotném národu“ nebo „bratrských národech“ definitivně padly právě v této válce. Rusko je totiž ochotno nám svoje „bratrství“ vnutit silou. Ukrajina naopak konečně vystupuje ze stínu impéria, v němž byla po dlouhá staletí, ať už mluvíme o Ruském impériu, nebo o Sovětském svazu.

Tato válka samozřejmě posunula Ukrajinu směrem k Západu v mnoha směrech. Směřování Ukrajiny do Evropy v politickém a kulturním smyslu již trvalo delší dobu, hlásila se k tomu už od Oranžové revoluce v roce 2004. A intermezzo za prezidenta Janukovyče se snahou to zvrátit nakonec o deset let později vyústilo v revoluci na Majdanu, kdy ukrajinská občanská společnost jasně dala najevo, že naše cesta vede jedině západním směrem. Následoval proces dekomunizace, který byl pro Moskvu natolik iritující, že o něm Putin mluvil i v projevu, v němž Ukrajině fakticky vyhlásil válku.

Agresivní Ruská federace dnes oslavuje 100. výročí vzniku genocidního Sovětského svazu (WikiMedia / CC BY-SA 3.0 / volné dílo)

Jak na Ukrajině probíhala dekomunizace? A co si máme představit pod nynější derusifikací?

Proces dekomunizace (včetně tzv. leninopádu) probíhal na Ukrajině za doprovodu vášnivých debat, někdo se jej pak snažil krotit, další se třeba upnul na tradiční vazby s Ruskem. I dnes se ještě můžeš setkat s takovými diskusemi, ale v podstatě se jedná o marginální záležitost.

Rusko, které fakticky napadlo Ukrajinu už před devíti lety (dlouho se ale tvářilo, že tam „není“), nakonec odhodilo všechny zábrany a otevřeně provedlo invazi na území suverénního státu. Zavraždilo tisíce lidí, vyrabovalo města, jejich muzea a galerie, bombarduje porodnice a knihovny. Miliony Ukrajinců musely utéct ze svých domovů kvůli ruské hrozbě. Za těchto okolností lze jen stěží debatovat o tom, kdo je pro Ukrajinu přítel a kdo ji naopak chce zničit.

Proto dnes na Ukrajině probíhá proces derusifikace ve všech možných rovinách. Musíme si uvědomit, že proces plíživé rusifikace – a tím myslím jak útlak ukrajinského jazyka během 20. století, tak třeba i obrovské množství pomníků Puškina a dalších Rusů na Ukrajině – jsou právě stopy kolonizační politiky Moskvy vůči Kyjevu. Dnes již snad nemusíme nikomu vysvětlovat, proč se to děje – Ukrajina se prostě snaží odtrhnout od tohoto koloniálního odkazu. Tato válka neprobíhá jen na válečných polích, ale také v rovině kultury, historiografie, informací, jazykové politiky atd. Hlavní je, že na Ukrajině panuje jednoznačný konsensus ohledně toho, že je nejvyšší čas odpoutat se od odkazu Ruského impéria a Sovětského svazu. Samozřejmě, občas zazní hlasy, které se snaží tyto procesy mírnit, Ukrajina je stále demokratickým státem – ale v obecné tendenci to nic nemění.

Putinova propaganda se za deset měsíců války výrazně proměnila. (ČTK)

Jsme tedy svědky ukrajinské emancipace od dědictví ruského kolonialismu?

Určitě můžeme konstatovat, že Kreml udělal v tomto ohledu obrovskou chybu. Protože strategie hybridní informační války, masivní propaganda a plíživá rusifikace byly dlouhou dobu do jisté míry efektivní. Po dobu osmi let, kdy Rusko okupovalo Krym a válčilo na Donbasu, stále zněly hlasy, které tvrdily, že situace „není tak jednoznačná“.

To jsi koneckonců mohl slyšet i v českém prostředí. V Kremlu se však rozhodli jednat razantněji a teď je situace skutečně jednoznačná a černobílá. Rusko je nepřítel, Rusko zabíjí. Je tudíž nezbytné udělat vše pro to, abychom zpřetrhali všechny možné vazby s Ruskem. Proto věřím, že máš pravdu – vítězství Ukrajiny bude znamenat definitivní překonání ruského koloniálního dědictví.

(Druhá část rozhovoru bude v rubrice Nová orientace na FORUM 24 publikována ještě tento týden.)