Psycholog o vraždění na univerzitě: Odbornou pomoc může potřebovat každý

Čtvrteční útok na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze otřásl českou společností. Střelec zavraždil celkem 14 lidí, dalších 25 utrpělo zranění. Hned krátce po tragédii byly zřízeny krizové linky, na které mohou lidé volat a které jim poskytnou pomoc. „Pokud se necítím dobře a cítím, že potřebuju pomoc a podporu, je dobré se obrátit na odborníka. Není potřeba splňovat nějaká striktní kritéria,“ říká psycholog Igor Mikriukov.

Odbornou pomoc pro přeživší, svědky, příbuzné a další osoby zasažené střelbou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nabízí řada institucí, organizací i soukromých odborníků a odbornic. Lidé se mohou obracet například na Národní ústav duševního zdraví, krizový chat Univerzity Karlovy nebo na neziskové organizace.

„Krátce po trestném činu je potřeba zajistit fyzické bezpečí člověka, to udělá policie, záchranáři. Potom by s tím člověkem měl pracovat krizový intervent záchranných složek. Krizová intervence je speciální disciplína, speciální práce s člověkem. Někdo ji v tu chvíli bude chtít, někdo ne, ale krizoví interventi jsou tam k dispozici, byli i po čtvrteční události. Zasažení měli tedy možnost krizovou intervenci dostat. Samozřejmě to nemusí stačit, někdo může potřebovat ještě následné další sezení, telefonát, rozhovory. Můžou být i scénáře, kdy toho člověk nevyužil krátce po události, a další den, za dva nebo za tři, ta potřeba vznikne a má mít možnost se na krizové interventy obrátit. V Česku krizových linek existuje několik, některé byly ještě speciálně zřízené v této situaci,“ popsal deníku FORUM 24 psycholog Igor Mikriukov. Jako druhou cestu zmiňuje krizová centra, v Praze jsou minimálně čtyři centra pro dospělé a minimálně jedno pro děti.

„Když člověk na krizovou linku zavolá, tak tam může sdílet a probrat, co v tu chvíli dělat. Myslím si, že spousta z těch, kteří byli svědky události, případně byli na místě toho útoku, tak jsou teď traumatizovaní. Velká část z nás zažívá něco, čemu se říká traumatický stres, což je reakce na takovou událost. Je to spojené se spoustou emocí – strach, nejistota, smutek, pocit viny, vztek nebo bezmoc. Co já vnímám jako důležité, je v tuhle chvíli si ty emoce přiznat, a pokud to jde, tak o nich mluvit. Buď s odborníkem, nebo s někým ze svých blízkých, komu věřím a kdo mě vyslechne. Je fajn nebýt s těmi emocemi sám, ale hlavně si přiznat, že je můžu prožívat,“ popsala potom pro deník FORUM 24 psychoterapeutka Adéla Klingelová.

To, jak dlouho se člověk z traumatické situace vzpamatovává, je podle psychologa Mikriukova individuální. „Je to opravdu individuální, protože ta reakce na traumatickou událost může být různá. Někdo jde rovnou do emocí, pláče, křičí, někdo se uzavírá do sebe a jde do takového ‚zamrznutí‘. Proto pak i průběh je různý, někdo jde do šoku hned, někdo o něco později,“ řekl.

Na pomoc ale mají právo všichni, nemusí se tedy bát si o ni říct. „Rozlišují se tři úrovně zasažených těžkou traumatickou událostí. Jsou primární zasažení, sekundární a pak terciální. A všichni mohou mít potřebu odborné pomoci a rozhodně na ni mají právo. U lidí, kteří byli ve čtvrtek přímými účastníky, to jsou primární zasažení. Potom jejich rodiny, spolužáci, další studenti jsou sekundární zasažení. A terciální jsou lidé z celé společnosti, obyvatelé Prahy nebo čeští občané celkově, kteří mohli ztratit pocit bezpečí. Absolutně každý z těchto tří kategorií má právo a může mít potřebu jít za odborníkem,“ říká.

„Pokud se necítím dobře a cítím, že potřebuju pomoc a podporu, je dobré se obrátit na odborníka. Není potřeba splňovat nějaká striktní kritéria,“ dodává.

Co může pro zasažené osoby udělat okolí

Okolí může zasaženým lidem pomoci hlavně tím, že nebude jejich emoce zlehčovat. „Co já vnímám jako důležité, je rozhodně to nijak nezesměšňoval, nezlehčovat, nedevalvovat ty emoce, které s tím můžeme prožívat. Jsou přirozenou reakcí na takovou situaci. Takže je rozhodně nedevalvovat nebo dělat, že tady nejsou. Budeme všichni slavit Vánoce, nemusíme se ale tvářit, že všechno je zalité sluncem. Může se stát, že u toho stromečku letos budeme smutní nebo se nám nebude chtít povídat nebo trávit večer s koledami u štědrovečerní večeře. A je to věc naprosto pochopitelná v kontextu toho, co se děje,“ říká Klingelová.

S tím souhlasí i Mikriukov. „Nejdůležitější, co můžeme traumatizovanému člověku nabídnout, je lidská přítomnost. Nezměníme, co se stalo, ale můžeme být k dispozici. To může být to nejvíc, co můžeme udělat. Někdo si bude chtít povídat, tak si s ním můžeme povídat. Někdo bude chtít být sám, tak ale můžeme být ve vedlejší místnosti. Někdo bude chtít dělat úplně jiné věci, koukat na filmy, chodit do parku. Takže prostě dělat s tím člověkem to, co potřebuje, a do ničeho ho netlačit,“ radí.

„Není dobré říkat ‚bude to dobré, to přejde, netrap se tím‘. Tohle nejsou věci, které pomáhají, je lepší opravdu být s tím člověkem, a pokud potřebuje truchlit, dát mu tu možnost,“ říká s tím, že pokud se člověk nestabilizuje sám od sebe, tak je dobré ho vzít do krizového centra nebo mu doporučil krizovou linku.

Krizové linky, které nabízejí pomoc:

• Linka první psychické pomoci: 116 123
• Linka bezpečí: 116 111
• Krizová linka Policie ČR: 974 823 158
• In IUSTITIA: 773 177 636
• Ústřední krizový štáb Univerzity Karlovy: 603 281 804