Rebelie z roku 1989 se odehrávala ve znamení improvizace a útěku od zodpovědnosti

wikipedie

Když do padesát let neudržovaného domu přijde nový hospodář a rozsvítí se světla v oknech, neznamená to, že už je dům opravený, obyvatelný a provozuschopný. Světlo může odhalit leda tak nepořádek, plíseň, vlhkost a praskliny ve zdech. Pokud si však v té chvíli nový obyvatel domu jenom sedne do křesla a rozhodne se, že když svítí elektřina, domu nic nechybí… Konec ať si každý domyslí sám podle vlastní představivosti. 

Listopad 1989 je dnes už jen symbolem nečekaného konce komunistického režimu a pro pamětníky i stejně nečekaného vzepětí nadějí na spravedlivější svět, které, jak už to bývá, rychle zplaněly. Byly to dvě strany stejné mince, které od sebe nejde oddělovat či zapírat. A podobně jako velká většina klíčových událostí moderní české historie – od jejího počátku v národním obrození devatenáctého století – ještě čeká na svoje nezaujaté a do kontextu zasazené zhodnocení.

Ani více než třicetiletý odstup a zcela nová zkušenost možnosti svobodné diskuse nedokázaly českou společnost oprostit od návyku na historicky vzniklé komplexy, adorování mýtů a vůdců namísto vidění reality a věrnosti principům. Sladkobolné mýty o „něžné revoluci listopadu 1989“ či o „boji proti totalitě“ se tak v souladu s touto českou tradicí staly prakticky jediným obsahem připomínání tohoto vskutku historického předělu.

Jaké tedy jsou ony nepřipomínané stránky posledních let nejnemorálnějšího období v moderní historii Čechů a Slováků, zvráceně označované jako „normalizace“, které skončily až v listopadu 1989?

Banner Nová Orientace

Uzavřenou etapu čtyřiceti let komunistického režimu lze popsat jako deviantní vzorec vykročení z historických vazeb a hodnot středoevropské historie, zničení institucí, kontinuity práva a majetkových vztahů, vzdělání a společenského konsensu, oslabených už válkou a nedemokratickými manýry třetí republiky. Šlo o znásilnění společnosti ve jménu totalitní ideologie, komunistické verze odvěké fikce věčného ráje na zemi. Módní snaha některých dnešních historiků vyvozovat „legitimitu“ vraždící diktatury z ticha a demonstrované veřejné podpory je nejen hluboce nemravná, ale stejně tak i vědecky nepoctivá. V čase, kdy už je podrobně popsána vnucená změna identity jako projev tzv. stockholmského syndromu, je snaha analyzovat výhradně vnější projevy chování a rozhodování jednoduše nepřijatelná.

Stejně „legitimní“ by byl okupační protektorátní režim za druhé světové války, ve kterém se – také a logicky – většina české společnosti bavila v kinech při českých komediích, jezdilo se na ozdravné pobyty, populární fotbal jen kvetl – koneckonců hrál se i v terezínském ghettu, stejně jako divadlo, a i tam se rodily děti.

Ve společnosti, která už od třicátých let dvacátého století opakovaně nechala decimovat svoje elity, scházela odvaha postavit se alespoň proti nejhorším excesům a hlouposti režimu. V období „normalizace“ to ovšem platilo více pro českou než pro slovenskou společnost. Česká (moravská i slezská) společnost se od roku 1918 přestala zajímat o českou národní identitu a plně se ztotožnila s čechoslovakismem. V krizích proto nenacházela žádnou kolektivně přijatelnou a sdílenou oporu. Normalizační bezhodnotová deprese, která zlikvidovala poslední zbytky kdysi poměrně masového respektu ke komunistické ideologii, českou společnost na řadu let prakticky rozložila. Slovensko se po přijetí federální ústavy v říjnu 1968 začalo ve stejné situaci – do velké míry bezděky a neúmyslně – národně definovat a emancipovat. To se nejprve projevilo řádově mírnějším průběhem politických čistek, které v českých zemích zasáhly statisíce lidí. V osmdesátých letech se navíc na Slovensku rozšířil křesťanský disent, výrazně akcentující a posilující národní identitu.

Ve zdevastovaném českém prostředí, které procházelo procesem historicky nejhlubšího „kulturního zoufalství“ (termín německo-amerického historika Fritze Sterna), se potvrdila už od Mnichova platná historická zkušenost – jeho rozhodující většina nevěří v pozitivní smysl vlastního společenství. Nevidí proto důvod odporovat zlu, a tak pasivně podpoří jakýkoliv zločinný stav s jeho vůdci i rituály, pokud jí je ponecháno minimum soukromí a spotřebních statků. V pocitu ohrožení „klidu a pořádku“ začne kdykoliv znovu posílat tisíce rezolucí, požadujících potrestání jakýchkoliv vládnoucím režimem vybraných „ztroskotanců a samozvanců“. Generační vzpoura mládeže se až na výjimky po většinu doby ventilovala maximálně v poslouchání hudby zakázaných zpěváků a o něco později v alespoň zdánlivě nepolitické a nekonfliktní oblasti ochrany životního prostředí.

Většinu československé společnosti definovala proto až téměř do konce omezení neproniknutelného režimního ticha. Všechny zmíněné proudy probíhaly jen neviditelně pod příkrovem poslušnosti a strachu ze zdánlivě nezměnitelné „totální“ komunistické skutečnosti. Žádný z nich nebyl ve společnosti rozeznán a diskutován. Petice a demonstrace, které se objevily až v posledních dvou letech před změnou, nebyly dost silné na to, aby alespoň uvnitř vládnoucí komunistické strany, odmítající i vnější tlak sovětské perestrojky, vzbudily sebereflexi. Historický otřes roku 1989 proto zastihl všechny části československé společnosti absolutně nepřipravené na velikost nadcházejícího úkolu.

V listopadu se tak v okamžiku vyprovokovaného střetu s tehdy už zdiskreditovaným a Moskvou opuštěným režimem, držícím se ne už víry, ale jen rituálů komunismu, střetla poloslepá společnost, neznalá vnějších vztahů a kontextů svých dějin i samotné vzpoury. Je-li revoluce záměrně připravovaným a vyvolaným střetem se stávajícím režimem, s cílem zcela ho nahradit a potrestat jeho zločiny, pak československý, nebo přesněji od první chvíle český a slovenský listopad 1989, revolucí nebyl a nemohl být. Byla to pouhá rebelie příliš dlouho ponižovaných, bez programu, cílů a jakékoliv přípravy, s náhodnou a improvizovanou organizací.

Je třeba zdůraznit, že Občanské fórum v českých zemích ani Verejnosť proti násiliu na Slovensku neměly žádnou představu o tom, čeho chtějí dosáhnout. Byly to jednoúčelové formace občanské sebeobrany, vedené v prvních chvílích jenom dvěma základními motivy – snahou o zajištění pokojného vyšetření násilí proti studentské demonstraci ze 17. listopadu v Praze a až paranoidní obavou z možné odvety „starých struktur“. Ani po panické kapitulaci komunistických špiček se však OF ani VPN neodvážily narušit strukturu komunistických zastupitelských a správních institucí. Spokojily se s prosazením pouhé „kooptace“ svých narychlo vybraných lidí do parlamentů, vlád a národních výborů. Revoluce tak skončila dříve, než mohla začít.

Občanské vzepětí listopadu 1989 bylo nesporně monumentální historickou proměnou. Poprvé v historii se v obou národních společenstvích hlasitě ozvala občanská společnost, tentokrát ne proti cizí moci a okupaci jako na konci druhé světové války nebo v roce 1968, ale proti vlastním utlačovatelům. Pro oba národy to zároveň byla první příležitost od roku 1918 svobodně diskutovat a pojmenovat svoje touhy a cíle. Největší šance od doby národního obrození ale zůstala nevyužita. Bez programu a organizace, bez cílů a snů převládla improvizace, obsazování postů a zároveň útěk od zodpovědnosti. Václav Havel už 26. listopadu 1989, tedy pouhý týden od vzniku Občanského fóra, prohlásil, že OF už splnilo svůj úkol a nastal čas pro „profesionály“. Klíčové mocenské posty federální vlády, tedy vnitro, armáda, hospodářství a finance, byly odevzdány zcela náhodným „přítulným profesionálům“.

Ministrem vnitra se stal lidovec Richard Sacher, který za největší nebezpečí považoval spiknutí svobodných zednářů a záměrně blokoval rozpuštění komunistické Státní bezpečnosti. Armáda byla svěřena členu ÚV KSČ generálu Miroslavu Vackovi, který Václava Havla označoval za „ubožáka“. A strategie hospodářské reformy a financí skončila v rukou úzké nomenklaturní skupiny nového ministra financí Václava Klause, který jen pár dní před 17. listopadem v rakouské televizi ORF jako jediný z diskutujících obhajoval ekonomické a politické záměry KSČ. V té chvíli se z hesla o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí stala jen bezobsažná fráze na vánoční pohlednice.

V převratové situaci vkládá každá společnost naději především v nastolení pocitu spravedlnosti. A právě v tomto nejdůležitějším bodu OF i VPN úplně selhaly. Bez srozumitelného „politického“ vedení a nekompromisního rozlišení zákonnosti, dobra a zla, se česká i slovenská společnost velmi rychle emancipovala, ale jen na základě zbylých instinktů ze starých dob. Většina české společnosti bez národní identity se upnula k přeludu rychlého osobního zbohatnutí za každou cenu. Na Slovensku vyhřezly primitivní národovectví, adorace fašistického Slovenského štátu a antisemitismus. Oběti komunistické doby a spravedlnost byly odsunuty stranou.

Omluvou pro nicnedělání bylo rádoby humanistické konstatování, že jsme všichni byli zároveň trochu oběťmi i spoluviníky. Poctivější verze by však měla znít: „Všichni jsme mohli udělat mnohem víc a mnohem dříve.“ Platí to i pro celou dobu od listopadu 1989.

Mgr. Jan Urban je historik, publicista a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77, někdejší lídr a mluvčí Občanského fóra.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner