Řecko-turecká krize je hrozbou pro celou Evropu: Jaké cíle sleduje Erdoğan?

Aktuální řecko-turecký spor o zásoby ropy a zemního plynu ve východním Středomoří se i nadále eskaluje a jeho řešení se zdá být v nedohlednu. Kde jsou kořeny onoho konfliktního vztahu mezi Tureckem a Řeckem, dvěma členskými státy Severoatlantické aliance? Jaké cíle sleduje turecký prezident Erdoğan? A jakou úlohu by měla sehrát Evropská unie? Proč je Řecko předurčeno k tomu, aby z konfliktu vyšlo jako morální vítěz?

Turecko se díky politice prezidenta Erdoğana, který se stále více vymezuje vůči Evropě a rétoricky zdůrazňuje tureckou nadřazenost, potácí mezi modernizací, liberalizací a tradicionalismem, což se rozhodně netýká jen náboženství, ale i politického systému, právního rámce, administrativy, ekonomiky a kultury. Evropské postoje jsou až příliš často ovlivněny vnímáním Turecka na základě dvou představ – Turecko jako nepřítel Evropy (křesťanství) anebo zdroj levné pracovní síly. Což pak vede k nepochopení kroků, kterými se turecký režim ubírá ve vztazích ke svým nejbližším sousedům, a k zjednodušením při hledání adekvátních odpovědí na turecké aktivity a prohlášení. Zcela zásadní je v tomto ohledu turecký vztah k Řecku, jak dokládají i současné spory a stoupající napětí ve východním Středomoří.

Turecko a Evropa: Kdo je „ten druhý“?

Před několika lety jsem napsala, že proces integrace do Evropské unie pomůže Turecku buď k nalezení patřičného místa v evropských strukturách, nebo naopak prohloubí krizi jeho identity, což bude mít zásadní dopad na jeho domácí i zahraniční politiku a posílí extremistické nálady. Zdá se, že nedůvěra a chyby na obou stranách během procesu vyjednávání posílily krizi identity Turecka i samotného projektu Evropské unie. A spory Francie a Německa o řešení turecko-řecké krize jsou toho jen dalším dokladem – vždyť jde zároveň o budoucnost NATO.

Banner Nová Orientace

Pro Evropany se zdá být přirozené vnímat Turky jako „ty druhé“. Ostatně již Hérodotos v 5 století př. n. l. definoval Evropu jako opak Asie. V době křižáckých výprav byli pro Evropany těmi „druhými“ muslimové, které později reprezentovala Osmanské říše vybudovaná Turky. My Evropané jsme si utvořili představu muslimského Orientu jako pohanské hrozby, již s úpadkem Osmanské říše nahradila představa tajemné exotické země ovládané despotickým režimem. Osmanská říše tak hrála zásadní roli pro budování evropské identity, neboť Evropě sloužila jako binární faktor. Tato představa o Turecku, kterou ve společnosti udržují učebnice dějepisu i kulturní produkce, tak přežívá až do současnosti.

Studená válka představovala geopolitické intermezzo, během něhož došlo k redefinici přátel a nepřátel. Hlavním rivalem se stal komunismus reprezentovaný Sovětským svazem, usilujícím o rozšíření vlivu v dalších evropských zemích. Konec bipolárního světa pak přinesl rozmach globalizace a europeizace, což ale v řadě společností posílilo namísto kosmopolitismu nacionalismus, či dokonce revanšismus. Znovu se objevil problém, co vlastně s Tureckem, jehož politickou situaci zásadně proměnil konec studené války i vývojem na Blízkém východě a Balkáně. Jako původně klíčová země NATO zadržující Sovětský svaz na jihovýchodě Evropy se najednou cítilo odstrčeno. Přestože samo vnímalo země tzv. východního bloku jako zaostalé a nevýznamné, ty se postupně – na rozdíl od Turecka – staly členy EU.

Zatímco ještě v sedmdesátých letech 20. století Turecko možnost členství v evropských strukturách samo spíše odmítalo, v osmdesátých letech se karta obrátila a Turecko o členství žádá marně. A v délce čekání již předčilo i Spojené království. Řecko na rozdíl od Turecka možnost vstoupit do Evropského společenství přijalo, ačkoliv řada zemí protestovala, že Řecko není dostatečně evropskou zemí (i kvůli dlouholeté nadvládě Osmanské říše) a také bylo podle Evropské komise ekonomicky příliš zaostalé. Byla to Francie, která i dnes Řecko výrazně podporuje, jež tehdy řecké členství prosadila s argumentem, že Řecko je přece dědicem antické civilizace tvořící základy evropanství – jenže antické Řecko zahrnovalo i území v Malé Asii, která jsou dnes součástí Turecka.

Konstantinopol (dnešní Istanbul), někdejší centrum Byzantské říše, byla dobyta osmanským sultánem Mehmedem II. v roce 1453. Ten byl pokrevně spjat s byzantskou císařskou rodinou, přijal titul římského císaře a do Evropy, zejména italským humanistům, poslal řadu opisů antických knih, stejně jako překladatele z klasické řečtiny. Naopak do Konstantinopole pozval evropské učence a umělce, přičemž poručil konstantinopolskému patriarchovi, aby nechal přeložit křesťanské knihy do turečtiny. Pro osmanské sultány představovalo evropské území srdce celé říše a považovali se tudíž za evropské monarchy. I proto pro ně byly zásadní državy na Balkánském poloostrově, včetně území dnešního Řecka.

Co zbylo z Atatürkova politického dědictví?

Řecko sehrálo zásadní úlohu ve formování turecké národní identity i po rozpadu Osmanské říše, neboť právě vůči němu se turecká národní identita silně vymezovala. Po skončení první světové války byla Osmanská říše nucena podepsat potupnou smlouvu ze Sèvres (1920), která ji (mimo jiné) připravila o východní Thrákii a Dardanely, tj. srdce původního impéria. V roce 1919 tomu předcházel útok Řecka na oslabenou Osmanskou říši, které si s ohledem na neschopnost Francie a Velké Británie dělalo naděje na další územní zisky v turecké Anatolii. Válka trvala tři roky, avšak roku 1922 bylo Řecko nuceno se stáhnout a vrátit Turecku východní Thrákii a Dardanely. Nová mírová smlouva byla podepsaná v roce 1923 v Lausanne. Na jejím základě vzniklo Turecko jako republika ve víceméně dnešních hranicích.

Neschopnost Osmanské říše udržet územní celistvost a obstát ve válečném konfliktu světové války se stala základem programu modernizace a orientace na Západ (westernizace), který prosazoval první turecký prezident Mustafa Kemal zvaný Atatürk. Vítězství nad Řeckem pod Atatürkovým vedením je dosud dominantním mýtem v reflexi Turků jako moderního národa – polovina tureckých státních svátků se vztahuje právě k Atatürkovi, či k „jeho“ vítězství nad Řeckem. Například 30. srpna se slavil Den vítězství, který připomíná porážku Řeků v rozhodující bitvě u Dumlupınar v roce 1922. Od dob války za nezávislost je Evropa v Turecku definována jako „ta druhá“. V kolektivním povědomí Turků, posilovaném školou i populární kulturou, je Západ, nejčastěji Velká Británie, Francie a Řecko, vykreslován jako civilizace, která jen čeká na možnost, jak Turecko ponížit, rozbít a zničit.

Turecká opozice kritizuje rozhodnutí přeměnit muzeum Hagia Sofia, někdejší hlavní křesťanský chrám Byzantské říše, na mešitu, poněvadž to byl právě Atatürk, kdo naopak z mešity učinil muzeum, přesto z velké části podporuje současné protiřecké kroky v turecké zahraniční politice. Po desetiletí budovaná představa o nepříteli čekajícím na hranici je dnes politicky lehce využitelná k eskalaci napětí a znemožňuje dialog a nalezení řešení, které by bylo dlouhodobé a vycházelo by ze vzájemného respektu.

Turecko: Slepá ulička novoosmanské politiky?

Řecko-turecké vztahy stojí na pragmatismu a reálpolitice, kde se příměří a konflikt střídají podle toho, jak se mění krátkodobé vnitropolitické cíle a zájmy. A tak v době, kdy Řecko bylo silným zastáncem vstupu Turecka do EU, obviňovalo Turecko Řeky, že si nechali v EU označit za „tradičně řecké“ všechny potraviny, které se tradičně vyrábí i v Turecku, a chtějí EU využít k tomu, aby měli Turecko pod kontrolou. Současný turecký prezident do jisté míry zpochybňuje Atatürkův odkaz (a jeho politicky násilné snahy o de-islamizaci turecké společnosti) a prosazuje zahraniční politiku, která usiluje o rozšíření turecké sféry vlivu do oblastí bývalé Osmanské říše. Tyto snahy se ovšem setkávají s odporem a místo dobrých sousedských vztahů podkopávají stabilitu celého regionu. Nacionalismus, na němž stojí turecká politická identita právě díky tzv. kemalismu, představuje zároveň hrozbu pro demokratizaci Turecka.

Jakkoliv totiž Řecko samo usiluje o posílení svého vlivu na úkor Turecka, Erdoğanův režim dokázal v podstatě nemožné – během několika let se do té doby rozhádaný region téměř celý sjednotil v odporu proti němu a jeho politice. Výsledkem je, že ačkoliv jsou turecké argumenty do jisté míry odůvodněné, zahraniční veřejné mínění vnímá turecké nároky ve východním Středomoří jako neoprávněné a Turecko považuje za agresora a utlačovatele.

Erdoğanova tzv. novoosmanská zahraniční politika tak vlastně dosáhla stejných výsledků jako poslední sultáni Osmanské říše – Turecko je ekonomicky slabé, neoblíbené a osamocené, velmoci ho využívají k posilování svých pozic, jak se jim to aktuálně hodí. Řecko z právě probíhajícího sporu rozhodně vyjde jako morální vítěz a Turecko bude ještě více izolováno. V tom však spočívá velké riziko, poněvadž Turecko zahnané do kouta bude mnohem asertivnější. I proto je v zájmu Evropy usilovat o co nejrychlejší diplomatické řešení aktuální řecko-turecké krize.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner