Nedaleko vídeňské katedrály svatého Štěpána, pár metrů od Guttenbergova pomníku se nachází populární vinný bar. Podávají se zde skvostná bílá vína z oblastí Dolního Rakouska, zejména Grüner Veltliner nebo ryzlinky z Wachau. Tento bar míval vždy navíc ještě dvě zvláštnosti. Jednak si zde hosté mohli kdykoli sáhnout do mísy pro hrst burských oříšků a slupky házet prostě na zem. Podlaha je tudíž večer celá pokrytá měkkým kobercem slupek. A pak se tu také smělo kouřit. Buráky, věřme, zůstávají, ale kouřit se zde od pátku již nesmí.

Rakousko je jednou z posledních zemí Evropské unie, která zakázala zákonem kouření v restauracích, kavárnách a barech. S atmosférou tradiční vídeňské kavárny je konec. Z rozverného prostředí Café Schwarzenberg, kde architekt Josef Hoffmann kdysi vymyslel secesní styl, se stane unifikovaná a sterilní jídelna bez charakteristické vůně a melancholického oparu. Mimochodem, všechny takové podniky ve Vídni mají skvělé odvětrávání.

Za porušení zákazu kouření nyní hrozí při prvním prohřešku majiteli restaurace pokuta 2000 eur (52 tisíc korun), při opakování až 10 tisíc eur (260 tisíc korun). Host, který si v restauraci nebo kavárně zapálí, může zaplatit pokutu 1000 eur.

Autor těchto řádků přestal kouřit před více než deseti lety a je rád. Nadšení lékařů a té části veřejnosti, která pranýřovala Rakousko, že „kašle na zdraví národa“, ovšem ani trochu nesdílí. Argument, že počet infarktů ve státech s nekuřáckou gastronomií je o tolik a tolik procent nižší, nemusí nutně souviset s metodou, kterou se takového stavu dosahuje. Jde tu totiž o to, za jakou cenu se dosahuje obecného Dobra a koho vnímá veřejnost jakožto garanta tohoto údajného Dobra. Tuto roli totiž přebírá ve stále vyšší míře v evropských zemích stát. To je velký problém, neboť takové pojetí se postupně rozšiřuje i do dalších oblastí života společnosti. Místo toho, aby si majitel baru či kavárny sám rozhodl, jaký typ podniku bude provozovat, tak mu to prostě stát určí. Dnes zakáže kouření, zítra třeba přikáže zavést záchod pro třetí pohlaví.

Aby bylo jasné, toto není protievropský text. Našim autoritářům se musí nesmírně líbit, když v Číně zavádějí tzv. sociální kredity, podle nichž má být centrálně hodnoceno chování každého občana. Anebo nové zákony v Rusku proti svobodě internetu. Rusové mají nový „zákon o suverénním internetu“, který umožňuje cenzorské zásahy a blokování „nevhodných“ stránek. Je jasné, že tento trend bude na Východě pokračovat. A v delší perspektivě se můžeme dočkat, že pod pádnými argumenty obecného Dobra se mohou takové praktiky vkrádat i do západních států. Celkové sešněrovávání lidí se neustále šíří, šrouby se utahují a zdá se, že jednou budeme sami na sebe muset podávat kontrolní hlášení, aby stát věděl, co děláme dobře a co špatně. 

S těžkým srdcem se loučím s atmosférou vídeňských kaváren a vinných barů, v nichž byla Dobru navzdory až dosud svobodomyslná atmosféra, která podporuje kritické myšlení. Budeme mít sice méně infarktů, ale zároveň možná brzy odevzdáme své mozky do rukou státu, aby nám je radši ohlídal před našimi rošťáckými spády.

Nejde tu totiž na prvním místě o kouření, nýbrž o náš pohled na stát. V devadesátých letech jsme stát považovali za praktickou instituci, která chrání prostředí svobody a práva. Dnes si pod pojmem stát stále více představujeme organizátora veřejného blaha, čímž se tato role snímá z jednotlivých občanů. Jenže stát není dobrý organizátor Dobra. Je to mocenská instituce, která se pod vlivem predátorů, již se v něm občas zmocňují vlády, může snadno zvrhnout v nebezpečné monstrum.  A před tím je třeba varovat.