ROZHOVOR / Propojení náboženství a politiky je ve Spojených státech amerických tradičně mnohem silnější než v Evropě. S religionistou a bývalým generálním sekretářem české Ekumenické rady církví Petrem Janem Vinšem jsme se bavili o tom, jak vztahy mezi hlavními politickými stranami a klíčovými náboženskými proudy ovlivňují kulturní války, návrat Donalda Trumpa do Bílého domu nebo zvolení nového papeže Lva XIV., který se narodil právě v USA.

Trump a jeho okolí se často zaklínají křesťanstvím a hojně ve svých vystoupeních využívají narážky na Boha nebo na bibli. Nakolik je to podle vás autentické? Prostupuje nějak výrazně Trumpovým životem a politickou kariérou víra v Boha nebo důraz na křesťanské hodnoty?

Podíváme-li se na celý Trumpův život, výrazný vztah k jakémukoliv náboženství nebo konkrétní křesťanské církvi v něm určitě nenajdeme. Trump je po matce nominálně příslušníkem presbyteriánské církve a ještě v první prezidentské kampani v roce 2016 se k tomuto vyznání hlásil, už někdy kolem roku 2020 o sobě však prohlašoval, že je ve skutečnosti nedenominačním křesťanem. To znamená, že se považuje za křesťana, ale nehlásí se k žádné konkrétní církvi.

Co se nejvíc blíží nějakému významu náboženství v Trumpově osobním životě, je jeho setkání s kazatelem a motivačním řečníkem Normanem Vincentem Pealem, který byl propagátorem konceptu pozitivního myšlení. Trumpův self-image se zdá být dost ovlivněný právě jakousi vulgarizací tohoto slavného Pealova konceptu.

Trochu jiná je situace u prezidentova blízkého okolí. V samotné Trumpově rodině jsou lidé, u nichž najdeme výraznější vztah k náboženství, například se to týká jeho dcery Ivanky, která kvůli svému manželovi konvertovala k judaismu. A pak je tu samozřejmě celý širší okruh lidí kolem Trumpa, kteří jsou výrazně religiozní, ať už jde o různé teleevangelisty, vyznavače teologie prosperity, radikální evangelikály, ale třeba i konzervativní katolíky.

Nic se v Trumpově vztahu k náboženství nezměnilo ani po tom, kdy přežil pokus o atentát? Protože řada lidí v prezidentově okolí to prezentuje jako okamžik jakési Trumpovy vnitřní konverze.

Rozhodně to byl výrazný moment, který je prezidentovými příznivci používán jako důkaz jeho zvláštního vztahu s Bohem, ale nevím, jestli to nějak ovlivnilo Trumpovu vnitřní víru. Osobně jsem přesvědčen, že jediné, v co Donald Trump věří, je sám Donald Trump. Ale rozhodně se to stalo součástí onoho trumpovského „mýtu“.

Jak velký úspěch nachází tento trumpovský „mýtus“ a obecně osobnost amerického prezidenta mezi jednotlivými náboženskými proudy ve Spojených státech?

Dnes už popravdě není ani snadné říct, nakolik mají různé náboženské proudy blízko k Republikánské nebo Demokratické straně, natožpak konkrétně k Trumpovi. Je to především dáno tím, že v euroamerickém prostoru v posledních několika dekádách upadá význam tradičních konfesních rozdílů, tedy toho, jestli je někdo katolík, luterán nebo třeba presbyterián. A do jisté míry se redefinují dělicí hranice mezi křesťany.

Hraje v tom samozřejmě roli ekumenismus, sekularismus nebo právě ono naddenominační křesťanství, kdy se člověk hlásí spíš k určité spiritualitě nebo identitě než ke konkrétní organizaci. Takže v tomto ohledu se hranice mezi jednotlivými konfesemi rozvolňují a jsou výrazně prostupnější, než byly třeba před několika dekádami. Na druhé straně nám vznikají hranice nové, které jsou často vedené po etických a společenských otázkách, ať už jde o problematiku interrupcí, genderu, role žen ve společnosti nebo práv LGBT osob.

A v těchto otázkách může mít liberál v jedné církvi v mnoha ohledech blíž k liberálovi z jiné církve než třeba ke konzervativnímu členovi vlastní denominace. To pozorujeme zvláště ve velkých církvích s celosvětovým dosahem, ať už je to římskokatolická církev nebo anglikánské společenství. Tyto církve se začínají vnitřně štěpit právě na etických a společenských záležitostech, ne na otázkách klasické křesťanské nauky.

Když to vztáhneme na situaci ve Spojených státech, je v první řadě dobré rozlišovat, co jsou ještě spíše republikánské tendence a co už jsou vysloveně MAGA tendence. Protože mezi to nejde úplně dát rovnítko a myslím, že se ty rozdíly budou do budoucna ještě zvětšovat.

Přesto lze jistě mezi velkými náboženskými proudy pozorovat nějaké politické preference, ať už aktuální, nebo dlouhodobější. Napadá mě třeba fakt, že evangelikálové z převážně bělošských církví mají přinejmenším od 80. let hodně blízko k republikánům, zatímco věřící z černošských protestantských církví od dob boje za občanská práva drtivě podporují demokraty.

Existují k tomu průzkumy ještě z období před prvním Trumpovým mandátem, protože jeho nástup s těmito dlouhodobými tendencemi hodně zahýbal. Možná nepřekvapí, že nejrepublikánštější ze všech amerických církví jsou mormoni, ale i tam jde „pouze“ o nějakých 70 % věřících. Za nimi s nějakými 64 % následují jižní baptisté a se 60 procenty luteráni Missourské synody, tedy církve tvořící tradiční republikánskou baštu na jihu USA. Teprve potom přichází letniční denominace, jako jsou třeba Assemblies of God.

Celá řada mainstreamových církevních společenství je plus mínus půl na půl, typicky jde třeba o presbyteriány nebo severní baptisty a samozřejmě i o katolíky, kteří dřív volili demokraty, ale to se začalo pomalu měnit už od dob Roberta Kennedyho. Například v roce 2004, kdy byl demokratickým kandidátem na prezidenta katolík a bývalý ministrant John Kerry, volila řada katolíků raději metodistu Bushe, protože zastával konzervativnější stanoviska v otázkách potratů nebo stejnopohlavních sňatků.

No a pak existují samozřejmě spíše demokratičtěji tíhnoucí církve, jako jsou třeba episkopálové neboli američtí anglikáni, kteří se od nástupu Trumpa výrazně vymezují proti hnutí MAGA. Značnou demokratickou převahu mají kupodivu i adventisté nebo pravoslavní a naprosto masivně volí demokraty židé, ateisté a příslušníci ostatních nekřesťanských náboženství, jako jsou muslimové nebo budhisté. Absolutně největší podíl voličů Demokratické strany má potom African Methodist Episcopal Church, což jsou afroameričtí metodisté. V jejich případě je to samozřejmě dáno historií boje za občanská práva, jak už jste naznačil.

Jak vnímáte různé významné křesťanské osobnosti, které neochvějně stojí za Trumpem? Zvláště u silně konzervativních pastorů nebo kazatelů přece zarazí fakt, že Trump je svou minulostí, životním stylem nebo i způsobem vystupování protikladem tradičních křesťanských hodnot. A těm samým lidem, kteří pranýřovali třeba Billa Clintona za jeho skandál Monikou Lewinskou, dnes nevadí člověk mimo jiné usvědčený z aféry s pornoherečkou…

Dovolím si tu otázku položit ještě o něco vyhroceněji: jak mohou tito dobří a morálně nesmlouvaví křesťané tak urputně podporovat patologického lháře, narcistu, sériového cizoložníka a člověka odsouzeného z několika zločinů? Myslím si, že to vyžaduje poměrně slušnou mentální gymnastiku. Například Franklin Graham, což je CEO Evangelizační asociace Billyho Grahama, svou podporu Trumpa vysvětluje poukazem na to, že Bůh používá nedokonalé nástroje k dokonalým účelům. A že Trump je sice plný lidských nedostatků a poklesků, jenže je vyvažuje dobro, které působí na politické scéně.

Dost podobný přístup k Trumpovi má ostatně i mediálně velmi známý římskokatolický biskup Robert Barron, který se teď čerstvě nechal jmenovat do Trumpovy Rady pro svobodu náboženství. Na této argumentační linii je hodně patrné propojení mezi náboženstvím a politikou, kdy se náboženství stává primárně prostředkem v rámci politické debaty. Zároveň v tom vidím obraz toho zmiňovaného trendu, kdy se kulturní války a eticko-společenské otázky dostávají zcela do popředí křesťansko-konzervativního diskurzu na úkor kupříkladu otázek sociálních.

Mě na tom nepřestává fascinovat fakt, že Trump přece není nijak zvlášť konzervativní kandidát. Jak před volbami v roce 2016, tak i v loňském roce se nepřihlásil k úplnému zákazu potratů a vystupuje i smířlivě vůči gayům nebo lesbám, přestože hodně tematizuje transgender. V Republikánské straně přitom porazil mnohem konzervativnější soupeře, jako byl Ron DeSantis nebo Ted Cruz.

Podle mě už je v tuto chvíli úplně irelevantní, co sám Trump říká nebo dělá. Americký prezident mi dnes spíš připomíná jakýsi generátor náhodných slov a podstatné je to, jaké lidi kolem sebe sdružuje. A mnozí z nich zastávají právě vyhraněné konzervativní náboženské pozice a využívají toho, že Trump vytváří prostředí, ve kterém je možné jejich přesvědčení uvádět do praxe. To je dnes mnohem důležitější než konkrétní prezidentovy výroky nebo postoje.

Mezi nábožensky konzervativní osobnosti v Trumpově bezprostředním okolí bezpochyby patří i viceprezident J. D. Vance, který nedávno konvertoval ke katolicismu. Je tedy jedním z reprezentantů nového trendu, který bych si dovolil nazvat jakýmsi „MAGA katolicismem“, kdy ke katolické církvi konvertovala řada veřejně známých konzervativních osobností. Jde třeba o populární komentátorku a otevřenou antisemitku Candace Owensovou nebo herce Roba Schneidera. Jak tento fenomén vnímáte?

Je to tak, výrazných katolíků je v Trumpově okolí celá řada, vzpomeňme třeba ještě ministra zahraničí Marca Rubia nebo významné prezidentovy poradce Steva Bannona a Rogera Stonea. Často jsou to skutečně konvertité a specificky lidé, kteří konvertují nejenom do římskokatolické církve jako takové, ale přímo do některého z jejích ultrakonzervativních proudů.

Římskokatolická církev zažívá v posledních dekádách určitou krizi autority. Jde o církev striktně hierarchicky vystavěnou, nicméně právě v prostředí silně konzervativních proudů se od druhého vatikánského koncilu vytváří jakási paralelní autorita, která pokoncilní směřování více či méně otevřeně zpochybňuje. Nejvíc to bylo vidět u papeže Františka, který byl konzervativcům absolutním trnem v oku.

Tento protiproud v římskokatolické církvi má svoje vlastní hrdiny, ať jsou to kardinálové Leo Burke nebo Robert Sarah nebo i bizarnější figurky, jako například Athanasius Schneider, což je pomocný biskup z Astany v Kazachstánu. A pak jsou tu samozřejmě lefebvristé, kteří vůbec neuznávají autoritu papeže a mají pocit, že se církev s druhým vatikanským koncilem zaprodala satanovi, zednářům a bůhví čemu všemu ještě.

Když tedy někdo v těchto politicky radikálně smýšlejících kruzích konvertuje ke katolictví, tak nekonvertuje ke katolictví v jeho plném a celosvětovém rozsahu, což znamená třeba i katolictví jihoamerických slumů nebo filipínských dělníků. Konvertuje k jakémusi elitářskému, estetickému katolictví, které je fascinováno starou latinskou liturgií a všemi těmi honosnými oblečky a opírá se o vlastní autority, zatímco katolický mainstream odmítá jako liberální, zednářský nebo marxistický. Zkrátka si vybírá jakýsi noblesní aspekt katolického bytí, touží po tom vidět kardinála Burkeho s jeho sedmimetrovou vlečkou, a naopak projevuje jen mizivý zájem třeba o sociální učení církve a starost o chudé a potřebné.

Vztáhl byste to i na trend, kdy ke katolicismu ve Spojených státech nebo Británii konvertují v posledních letech desítky tisíc mladých lidí, převážně mužů? Jde z jejich strany také právě o jakousi estetickou fascinaci katolicismem? Předpokládám, že může jít i o určitou reakci na modernitu, odmítnutí pokroku podobně, jako to známe z 19. století…

Myslím si, že to tak bude. Tyto proudy uvnitř římskokatolické církve, které jsem si pracovně nazval „incel katolicismus“, dávají lidem jednoduché odpovědi na mimořádně komplexní svět. Žijeme v přehlcení informacemi, čím dál složitěji se navigujeme skrz komplikovaný svět a tento směr může lidem poskytovat určitou kotvu. Na druhou stranu se to týká nejen katolicismu, ale křesťanství a náboženství obecně a ostatně i politiky jako takové. Pozorujeme přece globální nárůst černobíle smýšlejícího populismu a v pozadí je podle mě právě hledání smyslu v komplikovaném světě.

Už jste zmínil, že velkým nepřítelem ultrakonzervativců byl nejen ve Spojených státech papež František. Teď nastoupil nový papež Lev XIV., který se narodil v USA. Zaujalo mě, že jediný, kdo předpověděl jeho zvolení, byl právě Trumpův někdejší politický stratég Bannon, který ho ale označil za nebezpečně progresivního. O novém papeži se zároveň často říká, že byl ze všech amerických kardinálů tím nejméně americkým, protože strávil velkou část života v Peru. Bude tedy Lev pokračovat spíš ve Františkových šlépějích, nebo bude přeci jen konzervativnější, jak naznačuje třeba jím užívaná vnější estetika?

Začal bych tím, že pro Bannona je jistě nebezpečně progresivní cokoli, co nemá osmimetrovou vlečku. Pokud jde o nového papeže, hodnotím to z vnějšku jako člověk, který by byl v USA členem již zmíněné Episkopální církve. Ale domnívám se, že mnohem důležitější než jeho americký původ je právě jeho vztah k Peru, kde prožil většinu svého aktivního života. Mohli bychom tedy mluvit spíš o prvním peruánském papeži, ostatně má i peruánské občanství.

Pokud jde o vnější stránku papežova vystupování, je třeba zdůraznit, že František byl v tomto ohledu opravdu velkým vychýlením a měl pro to svoje velmi specifické, osobní důvody. Papež Lev nám tedy může oproti Františkovi připadat na první pohled konzervativnější, ale zatím se mi vůbec nejeví, že by jakýmkoli způsobem tíhl k onomu estetickému konzervativismu.

Naopak ho vidím jako vyloženě středového a kompromisního člověka, který zatím dává najevo, že je pro něj důležitý hlavně odkaz na encykliku Rerum Novarum, tedy sociální učení církve. Ostatně na to odkazuje i svým jménem. Sociální učení církve vzniklo na konci 19. století jako odpověď na marxismus a jeho protináboženský osten a zdůrazňovalo, že by se katolická církev měla zastávat i chudých a utlačovaných.

Papež Lev už se tomuto tématu silně věnoval během svého působení v Jižní Americe, a nenaplní proto podle mě představy MAGA o americkém papeži, které jsou spojeny se silným pocitem americké výjimečnosti. Naopak očekávám, že Trumpovo okolí ještě zažije velké rozčarování a brzy se znovu rozhoří konflikt mezi americkým incel katolictvím a mainstreamem reprezentovaným právě papežem. Ze strany MAGA katolíků tedy nejspíše zanedlouho opět uslyšíme ohranou písničku o „marxistickém“ Vatikánu stejně jako za pontifikátu papeže Františka.