Následky ruského ostřelování ukrajinského Mariupolu (2022). FOTO: ČTK/AP/Evgeniy Maloletka
FOTO: ČTK/AP/Evgeniy Maloletka
„Kdyby bylo po mém, nezahrnula bych ruský film do oficiálního festivalového programu – i když je Kirill Serebrennikov talentovaný filmař. Bohužel moje obavy potvrdil svým projevem na tiskové konferenci k filmu, když ji využil k pochvale ruského oligarchy Romana Abramoviče, a tragédii ruských vojáků přirovnal k tragédii ukrajinských obránců. V tuto chvíli bych mu takovou šanci nedala.“
Takto se vyjádřila k neochotě organizátorů filmového festivalu v Cannes důrazněji prásknout dveřmi před ruskou přítomností polská režisérka Agnieszka Holland, dnes předsedkyně Evropské filmové akademie, která zde vystoupila v panelové diskusi konané na podporu Ukrajiny a jejího filmového průmyslu ve válečné době. Hollandová utekla v roce 1981 při vyhlášení výjimečného stavu v Polsku do Francie a také díky vlastní zkušenosti zřejmě lépe než západní filmaři umí odhadnout, co Rusové dokážou.
Ve stínu války na Ukrajině jede festival i nadále. O pozdvižení se postarala nahá aktivistka na červeném koberci při příchodu delegace k velkofilmu 3000 let touhy (Three Thousand Years of Longing, režie George Miller), pomalovaná v ukrajinských barvách a s nápisem na hrudi „Neznásilňujte nás“. Tento incident ale není tak diskutabilní a na podobné výstřelky na červeném koberci je festival ostatně zvyklý.
Spíše je zarážející zjištění filmového časopisu Variety, že několik ruských filmových obchodníků je na festivalovém filmovém trhu přítomno a tiše obchodují. Někteří zahraniční obchodníci jsou z ruské přítomnosti zmatení. Armen Dishdishian z hlavní ruské distribuční společnosti Central Partnership, která je vlastněna společností Gazprom-Media, časopisu potvrdil, že počet ruských obchodníků klesl sice o 90 procent, ale zahraniční kolegové ho znají a vědí, kde je.
Také však dodal, že někteří skutečně s nimi nechtějí nic mít, jiní něco proberou s tím, že se uvidí, jak se bude situace vyvíjet.
Ukrajina: konec války v nedohlednu
Festival chtě nechtě tančí na dvojsečném ostří, kdy na jedné straně produkuje večírky a na druhé straně se snaží upomínat na válku, která se odehrává na stejném kontinentě o tři tisíce kilometrů dále. Ještě před zahájením bylo oznámeno, že do programu byl dodatečně zařazen film Mariupolis 2 od litevského filmaře a antropologa Mantase Kvedaravičiuse, jehož v dubnu 2022 v Mariupolu zajala a zabila ruská armáda.
Jeho snoubenka Hanna Bilobrova, která tam byla s ním, se dokázala s natočeným materiálem vrátit zpátky a se svými přáteli ho sestříhala do celovečerního filmu. Kvedaravičius už natáčel v Mariupolu v době ruské anexe Krymu v roce 2014 a 2015, kdy vznikl jeho film Mariupolis. A vrátil se do krizových míst, aby zjistil, co se děje s lidmi, s nimiž tenkrát natáčel. Odtud číslo 2 v názvu nového filmu.
Je to sled záběrů, někdy až několikaminutových, v nichž se víc nemluví, než mluví. Je vidět permanentní kouř nad městem a slyšet vzdálené výbuchy a střelbu.
Film neobsahuje dramatické výjevy mrtvých jako z reportáží velkých médií. Režisér svou kameru zamířil na zničené město, na jeho obyvatele, kteří našli úkryt v podzemí kostela. Tam přespávají, tam společně vaří, jedí, tam se modlí, ale odejít z města nechtějí a čekají – i když ani oni sami pořádně nevědí, na co. Obhlížejí sutiny, které po bombardování města zbyly, a tiše lamentují, co bylo a co už není. Za všechny slova jednoho muže nad svým zničeným obydlím: „Dvaatřicet let jsem pracoval a teď tohle? Proč?“
Není to film, který by měl nějaké výrazné umělecké ambice. Možná by ani nevypadal tak, jak vypadá, kdyby jeho režisér žil a mohl materiály zpracovat sám. Od prvního záběru filmu se konec války jeví někde v nedohlednu. Ale divák jej dokouká do konce už jen z úcty k Ukrajině, k zemřelému autorovi a snad i s pocitem, že když skončí film, skončí brzo i tato válka.
Poučení o rovnosti ze severu
„Komunista je ten, kdo čte Marxe a Lenina. Antikomunista jen ten, kdo tomu rozumí,“ zazní ze soutěžního filmu Trojúhelník smutku (Triangle of Sadness), který vyvolal v Cannes projevy nevole i úcty. Někdo ze sálu odešel, někdo se smál. Většinou po zlomovém okamžiku, jímž byla mořská nemoc pasažérů na luxusní jachtě. Na její palubě dovolenkuje několik miliardářů a v podpalubí šrotuje mnoho neviditelných pracovníků. Na tradiční večeři s kapitánem lodi se v bouři rozhoupe loď, s ní i lidské žaludky a zvrací se ve velkém. Provokativní sociální satiru natočil švédský režisér Ruben Östlund, který získal Zlatou palmu v roce 2017 za film Čtverec a předtím v paralelní sekci Určitý pohled hlavní cenu za film Vyšší moc. Trojúhelník smutku je, alespoň podle filmařů, dvojitá vráska mezi obočím na čele, kterou někdy její nositelé odstraňují botoxem.
Film je rozdělený na tři kapitoly s prologem, v němž se seznámíme s mladým mužským hrdinou, modelem. V první části pak poznáme jeho partnerku, dobře vydělávající influencerku, s níž má rozbouřené vztahy hlavně kvůli financím, a volá po rovnosti ve vztahu. Ve druhé části je oba vidíme při pobytu na luxusní jachtě, který ona vyhrála a kde figurují další postavy jako například ruský kapitalista zbohatlý po pádu komunismu v Evropě na obchodu se zemědělskými hnojivy, věčně opilý kapitán lodi a teoretický marxista, nebo vedoucí manažerka veškerého personálu, který má pro své klienty učinit cokoliv.
Ve druhé části dojde ke zlomu, v němž se zvrací a po němž už loď ani příběh nebudou takové, jak začaly. A teorie o rovnosti lidí nabere další obrátky. Ruben Östlund sice ve filmu nepřináší něco zcela nového, ale jeho scény jsou propracované, dialogy precizní, celek hraje dohromady jak dobře naladěná tahací harmonika. Trojúhelník smutku bezpochyby bude patřit k filmům, který potěší festivalové kruhy i široké publikum.
A jaký film si to vlastně vybrala aktivistka pro svůj kobercový vpád? Na delegaci k americkému velkofilmu 3000 let touhy byla upřena už před promítáním velká pozornost, protože šlo o průvod filmových stars v čele s herečkou Tildou Swinton a režisérem Georgem Millerem, mj. podepsaným pod snímky Šílený Max nebo Happy Feet. Vedle nich si aktivistka mohla být zvýšenou pozorností naprosto jistá.
Velkofilm 3000 let touhy je fantasy připomínající Šeherezádino vyprávění příběhů z Tisíce a jedné noci. Vypravěčem je džin z lahve, který se zjeví v 21. století nové majitelce. Tou je emancipovaná, svobodná akademická pracovnice Alithea (Tilda Swinton) zabývající se naratologií. Při konferenci v Istanbulu si z vetešnictví přinese divnou lahvičku, která skrývá džina připraveného jí splnit tři přání.
Jako znalkyně rozmanitých příběhů ví, že každé přání může mít i svou odvrácenou stránku, proto se rozmýšlí pečlivě. Džin jí mezitím vypráví o přáních předchozích majitelů lahvičky. Fantazijně i fantaskně se tak film vrací do dávných dob před naším letopočtem i do novějších časů. Když se ale dostane do současnosti a nová majitelka vysloví své promyšlené přání, film se vzdálí od fantasy a přesune se k tradičnější milostné romanci.
Cannes vypustilo film 3000 let touhy ve světové premiéře v mimosoutěžní sekci. Jeho velkým cílem jistě bude splnit přání všech filmařů, aby se diváci hojně vraceli do kin. Do těch českých film vstupuje na přelomu srpna a září.
Martina Vacková je filmová publicistka, editorka Českého rozhlasu Plus a ředitelka Aussie a Kiwi Film Festu
