Reportáž z Cannes: Všudypřítomná ukrajinská linka a mimoevropská filmová exotika

Ukrajinští filmaři protestují na festivalu v Cannes proti ruské válečné agresi (Vzgljad / se souhlasem)

Ukrajinští filmaři protestují na festivalu v Cannes proti ruské válečné agresi | FOTO: Vzgljad / se souhlasem

Přijet, dobýt, zvítězit s aplausem – pozitivum pro filmy na festivalu v Cannes, negativum pro ruskou invazi na Ukrajinu. Festival v Cannes se dnes blíží k závěru a má za sebou prezentaci většiny soutěžních snímků. A rovněž několik dalších událostí, které souvisejí s letošním latentním nefilmovým tématem, totiž s válkou Ruska proti Ukrajině.

Publikum silně podporuje cokoliv ukrajinského v programu. Například velké ovace měl projev ukrajinského režiséra Maksima Nakonečného před projekcí jeho filmu Butterfly Vision (Bačennja metelyka) a velký aplaus následoval i po filmu.

Následky ruského ostřelování ukrajinského Mariupolu (ilustrační foto) (ČTK/AP/Evgeniy Maloletka)

Film se promítal v oficiálním programu v sekci Určitý pohled. Vypráví příběh vojenské letecké odbornice Lilii, která byla propuštěna z ruského zajetí v Donbasu. Odehrává se ještě před vypuknutím současného velkého konfliktu, po anexi Krymu v roce 2014. Její návrat do rodiny není vůbec jednoduchý a také čelí atakům veřejnosti nebo místních lidí, kteří ji za hrdinku bránící na východě Ukrajinu nepovažují.

Butterfly Vision je pro nás zajímavý i tím, že vznikl v koprodukci s Českou republikou. Dále se na něm podíleli Švédsko, Chorvatsko a Ukrajina. Ukrajinská koprodukce, která navíc vznikala ještě před ruskou invazí na Ukrajinu, není ale pro filmaře nic neobvyklého. Jak dosvědčuje i tento snímek, s Ukrajinou filmaři spolupracují delší dobu.

V Cannes jejich naladění pro další spolupráci ještě zesílilo, jak například potvrdil mladý slovenský producent Jakub Viktorín, který se zúčastnil programu Producenti v pohybu. Podle něj je mnoho filmařů ochotných vstupovat do koprodukcí s Ukrajinou, je jen otázka, jak to teď bude prakticky možné.

Přirozená historie zkázy

Velkou diskusi v Cannes rozpoutal i ukrajinský režisér Sergej Loznica, který už dříve uvedl, že obracet se zády k Rusům je nelidské, a to navzdory zničujícímu vojenskému vpádu ruské armády do jeho země. Už v březnu byl vyloučen z Ukrajinské filmové akademie, když odmítl její výzvu ke globálnímu bojkotu ruské kinematografie.

Loznica se narodil v Bělorusku, vyrůstal a studoval v Kyjevě a nyní žije v Německu. V Cannes uvedl svůj nejnovější dokument Přirozená historie zkázy (The Natural History of Destruction). Byl inspirován románem Luftkrieg und Literatur německého autora Winfrieda Georga Sebalda z roku 1999. Sebaldovo jméno se často skloňovalo v souvislosti s kandidaturou na Nobelovu cenu. Jeho celoživotním tématem byla ztráta lidské paměti, trauma z druhé světové války a jeho dopad na běžné Němce.

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg (ČTK/AP/Olivier Matthys)

Loznicův snímek není tudíž o současné válečné destrukci na Ukrajině, ale o bombardování a zkáze Německa skrze spojenecká vojska za druhé světové války. Paralela je však více než zřejmá – Loznica dal dohromady pomocí archivních materiálů obecný dokument vypovídající o ničivé síle jakékoliv války, obzvláště pokud jejími dopady trpí civilisté.

Krimi příběhy s exotikou a přesahem

Soutěžní snímky promítané v druhé části festivalu přenesly diváky častěji do vzdálených míst. A ukázaly, že spíše než v Evropě možná právě tam vane svěží filmový vítr, který se točí kolem tradičního vyprávění. Nápadné to bylo u filmů s kriminální zápletkou, které by mohly být považovány za pokleslejší žánr. Ovšem tradice severských detektivek ukázala, že dnes už to dávno není detektivka s tradičním hledáním vraha, ale žánrově namixovaný příběh, kde kriminální případ je spíše podkladem pro psychologické drama, pro love story či pro sociologickou studii.

Velmi nápadné to bylo hned u dvou filmů, které natočili švédský režisér  s egyptskými kořeny Tarik Saleh a íránsko-dánský režisér Ali Abbasi. Oba režiséři žijí a pracují ve Skandinávii. Tarik Saleh je podepsaný pod filmem Chlapec z nebes (Boy from Heaven), který se odehrává v Egyptě, a Ali Abbasi pod filmem Svatý pavouk (Holy Spider), jehož příběh je zasazen do Íránu. Jak je z filmů patrné, oba režiséři jsou poučeni severskou tradicí krimi příběhů a úspěšně ji přenášejí i do svých příběhů zasazených do islámské kultury.

Parašutista Arnošt Mikš zahynul roku 1942 po přestřelce s českými četníky (wikimedia commons (volné dílo))

Svatý pavouk je natočený na motivy skutečné události – v roce 2001 byl v Íránu vyřešen případ sériového vraha, který vraždil prostitutky. Příběh je nazírán pohledem mladé íránské novinářky Rahimi, která přijíždí do města Mašhad zjistit, co se vlastně děje a proč vyřešení případu tak vázne.

Na druhé straně vidíme život vraha, muže od rodiny, který se z náboženského přesvědčení rozhodl vyčistit město od hříchu. Režisér Abbasi přiznal, že ho případ zaujal poté, co muže po odhalení a během soudu začala skupina lidí oslavovat jako hrdinu. Režisér nemohl točit film v Íránu, místní úřady mu to nedovolily, natáčel tedy v Jordánsku.

Podobně i snímek z Egypta Chlapec z nebes byl natáčený v Turecku, kde Sulejmanova mešita posloužila jako kulisa pro slavnou islámskou univerzitu al-Azhar v Káhiře. Tam přichází z venkova na stipendium studovat náboženství chudý Adam. Velmi brzy se dostane do soukolí tajné bezpečnosti a klanu Muslimského bratrstva. Jeho příchod na univerzitu shodou okolností probíhá v době volby nového imáma, muslimského duchovního. Ten stávající totiž náhle zemřel a jeho vlivné místo chtějí různé zájmové skupiny včetně univerzity, vlády a prezidenta osadit svým poslušným kandidátem.

A do třetice krimi žánr ve variabilní podobě obsahuje korejský film Rozhodnutí odejít (Heojil kyolshim, režie Park Chan-Wook). Je to příběh detektiva, který se při vyšetřování zamiluje do ženy podezřelé z vraždy manžela. Je to náročný film, začíná jako neobvyklá krimi story s moderním korejským Sherlockem Holmesem a proměňuje se do love story. Mezitím divák dešifruje, co se stalo a co se asi mohlo stát – v kriminálním případu i v příběhu nevyrovnané lásky.

()

Slavný režisér podivností David Cronenberg z Kanady soutěží se snímkem Zločiny budoucnosti (Crimes of the Future). Tady nejde o zločin ve smyslu kriminálního případu, ale ve filozofické rovině o možné podobě budoucího života lidí, jak ho připraví přicházející generace. Atmosférou připomíná spíše prostředí Camusova Moru než digitálně vymodelované prostory a v jeho ohnisku se nachází skupina lidí, kteří už postoupili na vyšší evoluční stupeň a nevadí jim pojídání plastů. Do toho film zobrazuje téma, jak se umělci snaží metamorfózy lidských orgánů zachytit pro své umění.

Navíc je film také hlubším esejem o možnostech lidského těla, o strachu z budoucnosti. Zásadní téma kontrastu života a smrti vyvolá obraz ústředního hrdiny Saula v podání Vigga Mortensena, který je pod kápí občas stylizován do ikonického obrazu Smrti z Bergmanovy Sedmé pečeti.

O tom, který film z 21 soutěžních snímků nakonec získá Zlatou palmu, se rozhodne v sobotu večer. Pro vítězný film to bude znamenat, že se zapíše do dějin filmu a dějin festivalu, celý následující rok o něm bude slyšet, pootevře si dveře k Oscarům a jeho cena na filmovém trhu okamžitě vyletí. Takovou moc má festival v Cannes.

Martina Vacková je filmová publicistka, editorka Českého rozhlasu Plus a ředitelka Aussie a Kiwi Film Festu právě pobývající v Cannes

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]