Ilustrační foto FOTO: Generální štáb ukrajinských ozbrojených sil / se souhlasem
FOTO: Generální štáb ukrajinských ozbrojených sil / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Spoluobčané natolik krátkozrací, že dohlédnou jen na ceny rohlíků, když jim je strčí přímo pod nos majitel největší pekárny v zemi, žijí v pocitu, že se po příštích volbách věci jednoduše „vrátí nazpět“, před vlnu současných krizí. Jako by snad bylo v moci české politické reprezentace předělat mezinárodní situaci.
Od února Ukrajina varovala, že do konce března jí dojde munice pro protiraketovou a protiletadlovou obranu. Jako mnoho jiných tvrzení Kyjeva, i toto bylo na Západě zpochybňováno a vydáváno za pouhý nástroj nátlaku, jehož cílem je prý jen získat větší podporu.
Dnes, když 80 % ukrajinských elektráren nefunguje a většina ruských raketových úderů směřuje do západních částí země dlouho považovaných za relativně bezpečné, je poněkud pozdě přehodnocovat samolibé komentáře z konce zimy. Ale ještě těžší bude napravit, co bylo zanedbáno. Protože problém rozhodně nevznikl teprve v únoru.
Již zhruba dva roky je zřejmé, že o výsledku ruského vpádu na Ukrajinu se nakonec rozhodne nikoliv v zákopech, ale v továrnách. Od té doby však Západ udělal velmi málo pro to, aby jeho továrny jely opravdu naplno a otvíraly se další. Těžce monopolizovaný západní obranný sektor sice tvrdí, že mobilizoval, konkrétní zprávy z jednotlivých odvětví ale ukazují něco jiného.
Když se objevila evropská iniciativa na nákup dělostřelecké munice pro Ukrajinu, protekcionistická Francie prosadila požadavek, aby všechny dodané granáty pocházely z Evropy. Zásah lobbistů je hlavním příčinou selhání celého úsilí, kdy místo milionu granátů jich bylo doručeno pouze 580 000. A většina ještě pocházela z předválečných zásob.
Česká iniciativa se snaží následky selhání evropské pomoci kombinované se zadržováním americké podpory Republikány minimalizovat. Škody však již vznikly – zatím nejviditelnější byl pád Avdijivky – a o stabilizaci v zásobování municí bude možno mluvit nejdříve snad počátkem června. Mezitím disparita mezi válčícími stranami dále poroste a může se brzy přiblížit poměru 1:10.
České a nověji také estonské úsilí mají za cíl získat to, co nedovedl včas vyrobit evropský průmysl, mimo prostor NATO. Bohužel, pokud jde o protiraketovou/protiletadlovou munici, splnit podobný úkol je takřka nemožné.
Dělostřelecké granáty vyrábí kdekdo, protiletadlové střely jen pár zemí
Továrny produkující dělostřelecké granáty jsou rozprostřeny po celém glóbu. Některé z nich jsou relativně malé, jiné větší. Část z nich byla odstavena a obnovení výroby žádá čas a investice (tak to vesměs vypadá na Balkáně), jiné jsou v provozu, ale zastaralé, ještě jiné supermoderní. Každopádně však dělostřelecký granát, toto vojenské zboží masové spotřeby, vyrábí desítky zemí. Jestliže někde vznikne nedostatek, lze nakupovat jinde. V Turecku, Jihoafrické republice, Indii, Jižní Koreji.
Ne vše z toho, co takto získáte, bude ve stoprocentním stavu, část granátů odpovídá starým standardům (americký M107) a nelze je použít k dalekým palbám. Přesto však v zásadě existuje možnost nahradit evropské granáty produkty zbrojovek řekněme v Pákistánu.
Avšak mluvíme-li o dodávkách střel pro systémy protivzdušné/protiraketové obrany, situace na trhu je velice odlišná. Munici tohoto typu vyrábí pouze několik málo firem a navýšení její produkce by vyžadovalo promyšlené a dlouhodobé úsilí, k němuž nedošlo. Respektive nebylo dosud vynaloženo – a stále ještě zcela chybí.
Japonsko sice může dodat USA nějaké střely systému Patriot, to je však jediná výjimka z pravidla. Jestliže ve světě existují další výrobci protiletadlových střel, produkují vesměs modely nekompatibilní se systémy používanými ukrajinskou armádou. Takže nákupy jinde nic neřeší.
Pokud by měla Ukrajina dostávat ze Západu dostatek prostředků na odražení ruských raketových a leteckých útoků, bylo by nezbytné opravdu mobilizovat vlastní průmysl a navýšit doma výrobu munice pro systémy dodané Ukrajině (HAWK, Aspide, NASAMS, Patriot, IRIS-T, SAMP/T). Zdá se však, že v současnosti to buď v USA ani v Evropě nikdo není ochoten udělat, nebo ti, kdo o věcech rozhodují a měli by je zařídit, toho ve skutečnosti nejsou schopni.
Sílící ruské útoky balistickými raketami a střelami s plochou dráhou letu likvidují ukrajinské zázemí, ohrožují zásobování frontových jednotek i úsilí ukrajinské vlády rozjet vlastní obranný průmysl. Mezitím ruské letectvo s použitím klouzavých bomb masivně útočí na jednotky v první linii. Než se bohorovní evropští politici konečně rozhoupou k tomu, aby něco konkrétního a účinného udělali, může se ukrajinský odpor proti ruské agresi zhroutit.
Repríza v Izraeli?
Masivní investice v době úřadování prezidenta Porošenka spolu se západní pomocí od února 2022 poskytly Ukrajině nejrobustnější protivzdušnou a protiraketovou obranu v současné Evropě. Přesto po měsících ruských útoků je kapacita obránců vyčerpána a koordinované odpalování velkého množství střel současně ji již dlouho před vyčerpáním pravidelně zahlcovalo.
Podle zpravodajských informací podobný saturační útok chystá v nejbližších dnech proti Izraeli Írán, který dodal Rusku velké množství vlastních útočných dronů a balistické rakety k použití na Ukrajině a který v Tatarstánu zařídil licenční výrobu bojových dronů Šáhid.
Útok, který by mohl být veden íránskými revolučními gardami a jejich zahraničními proxies současně z území Íránu, Iráku, Sýrie, Libanonu a Jemenu a na němž se mohou podílet i zbytky Hamásu, by dostal izraelskou společnost do velmi podobné situace, v jaké se nachází Ukrajina. Rozdíl by byl v tom, že Írán nebude schopen dlouhodobě udržovat vysokou intenzitu palby, protože jeho výrobní kapacity jsou ve srovnání s Ruskem omezené. I tak ale platí, že zatímco nedokážeme rychle a účinně pomoci Ukrajině, neboť jsme nemobilizovali obranný průmysl, o pomoc může brzy volat další spojenec. A také marně.
Mezitím byl 15. duben vyhlášen dnem mezinárodních protestů. Příznivci Hamásu hodlají celosvětově atakovat infrastrukturu, která je podle jejich názoru používána k podpoře Izraele.
Je zřejmé, že tak či tak nás čekají „zajímavé časy“ – a čím později se Evropa probudí z letargie a iluzí ohledně „návratu do normálu“, tím větší cenu bude nakonec nucena zaplatit.
