ROZHOVOR / Ve středu měl v pražské Lucerně premiéru nový český neo-noirový celovečerní film Jaroslava Fuita, natočený podle knižní předlohy Martina Goffy, píšícího pod pseudonymem Daniel Gris. Říkají mi Lars je prvním příběhem ze sedmidílné literární série o svérázném antihrdinovi, který pro některé problémy řeší, jiným je zase způsobuje. Jaroslav nám po premiéře prozradil pár věcí o filmu a o tom, jak k němu přistupoval.

„Lars je prostě chlap na špinavou práci. Přitom má ale pořád nějaké hranice, limity a svou představu dobra a zla. Občas se chová až moc slušně.“ říká o hlavní postavě režisér Jaroslav Fuit. „Kdyby se podíval na určité věci jinak, došlo by mu to všechno mnohem dřív.“

Po delší době se tak diváci mohou jít podívat na český žánrový film, který opravdu uvidí pouze v kinech.

„Producent Petr Fořt mi poslal knížku, kterou chtěl na plátno přetavit v tom duchu v jakém je psaná. Za mě ta knížka není neo-noir, spíš taková pocta staré škole. Noir vždy poukazoval na provázanost byznysu a zločinu. To se mi líbilo, myslím že dnešní bohatí si nebojí ušpinit ruce a lidi potřebují svého antihrdinu, který se s nimi dokáže poprat.“

Jakkoli pohnutou motivaci k tomu má…

Motivaci má jednoduchou, on prostě nechce přijít o prsty. (smích) Taky jsem chtěl, aby ‚ti bohatí‘ byly starší a ukázat tak, kde se ty peníze kumulují. Kdyby byly mladší, tak Lars asi řeší něco jiného, třeba by odvážel zdrogované holky z večírků nějakých youtuberů.

Lars vlastní bar, na jehož provoz si musí přivydělávat jako soukromé očko. To je úsměvná paralela s dnešní ekonomickou situací mnoha lidí.

Charismatického, holohlavého motorkáře-bubeníka Larse, ztvárnil známý český herec Martin Hoffman.

Martin je silná osobnost. Není to herec kterému člověk řekne skoč z okna a on skočí. Scény s ním musí být prodiskutované a rozmyšlené. Je spíše přemýšlivý typ herce než reprodukční, a tak se připravoval i na Larse: trénuje, udělal si papíry na motorku… I když on sám to zpětně všechno zlehčuje.

Jak vnímáte z vaší zkušenosti současnou českou hereckou scénu, je víc herců jako je Martin nebo je víc těch, kteří se „postaví na značky“ s naučenou třetinou textu?

Vy jste režisér, a tak je na vás, jak s herci pracujete. Já s herci pracuji rád, rádi si hrajeme a když na to přistoupíme, většinou to funguje dobře, a děláme tak něco, co nás naplňuje. Tak jsme to vnímali skrze produkci Larse. Měl jsem velkou kliku, sto procent herců, které jsem chtěl, jsem i dostal.

Proč jste do role hackera Gregora vybral zrovna Leoše Nohu? Není to trochu mimo mainstream?

Protože ne každý hacker musí být Lisbeth Salanderová. Nepodceňujme spoustu důchodců, co dělají s počítači. Češi jsou dost počítačově gramotný národ a Gregor je prostě svéráz. Navíc bar, ve kterém jsme točili, vlastnil v tu dobu skutečný hacker, který vypadal dost podobně jako Leoš. Ten mi potvrdil že nejsem na špatné cestě.

V dalších rolích se objeví David Švehlík jako Larsův nejlepší přítel Gold, Justýna Zedníková jako nádherná Bonnie, Pavel Kikinčuk jako bohatý magnát Leo a Simona Peková jako jeho manželka Dora, Andrej Pachinger jako lichvář Simjon a v neposlední řadě rapper Otakar „Marpo“ Petřina ve svém hereckém debutu.

Měl jstě k noirovému žánru nějaký vztah před Larsem?

Můj vztah k noiru začal v osmdesátkách na videokazetách. Pak jsem začal číst a objevil jsem Raymonda Chandlera. Pro mě je důležité, že tento žánr v sobě mísí humor, který jsem se do Larse snažil dostat. Za mě ten film není vážný. Je to především zábava, která možná na něco poukazuje, ale nebyla naše ambice dělat společenskou kritiku. Divák jde s hlavním hrdinou protože ho baví.

Jaká scéna je za vás nejvíce ikonická? Na co se diváci mohou nejvíce těšit?

Dali jsme si hodně záležet na prvním setkáni Bonnie-Lars, ale nejraději mám asi předávku unesené Bonnie. Pokusil jsem se natočit to jako takovou ‚audiohoničku‘ a mám pocit, že se to docela povedlo. Je to napínavé a zároveň pojaté jinak, než jak takové scény bývají.“ O kameru se postaral Karel Fairaisl (Hlídač č. 47, Hranaři).

Film tedy diváci uvidí pouze v kinech. Jakou čekáte návštěvnost?

Návštevnost je teď celkově velmi slabá. Je to dané celou řadou faktorů, venku je hezky a všechno se zdražuje, lidi si rozmyslí na co půjdou do kina. Vzhledem k tomu, že film neměl žádnou extrémní propagaci, není koprodukovaný žádnou televizí, ani neobsahuje žádný product placement, já bych Larsovi přál alespoň půl milionu diváků, ale střídmý odhad je, že když se dostaneme nad sto tisíc, tak to bude úspěch.

Jediné co bych si přál k propagaci je, pokud se vám film líbí, pošlete ho dál.

Přirovnal byste Larse k nějakému českému filmu?

Já doufám že k žádnému. Trošku jsem vycházel z Guye Ritchieho, ne stylem ale spíše náladou. Dát tomu takový ten špinavý look jako z Podfu(c)ku nebo Sbal prachy a vypadni – ale pocitově, ne formálně. Snažili jsme se hodně poctivě vybírat lokace. Chtěl jsem stvořit svět ve kterém chudí žijí pod mostem a bohatí na nábřeží. Zkrátka ukázat Prahu trochu jinak, než jak je běžné. Producent Petr Fořt se zároveň podílel na filmu i v umělecké kapacitě jako architekt.

Schoval jste do filmu nějaké narážky a odkazy?

Je tam třeba Indiana Jones: ‚Jdi do hajzlu‘, ale divák si tam toho najde víc. Člověk vždy z něčeho vychází a je ovlivněn tím, na čem vyrostl a co má rád. Pak to tam podvědomě podstrkává. Já vyrostl na Schwarzeneggerovi, Stalloneovi a Bruceovi Willisovi, a to by tam divák měl najít.

Jakou máte na film zatím kritiku?

Já doufám že to lidi vezmou a užijou si to jako zábavu. Novináři se tomu spíš zatím vysmívají, tak jim asi příště natočím zase nějakou romantickou komedii, nebo taky vůbec nic (smích). Nebo ať si natočí oni něco třeba…

Naučil jste se na Larsovi něco?

Spoustu věcí. Žádný můj film není dokonalý, ale je vždy dělaný od srdce a na hranici schopností, možností a touhy. Je to dělaný upřímně a se srdcem. (Jaroslav Fuit strávil s filmem celkem tři roky a teď bude dle svých slov odpočívat, pozn. red.).

Až o tom napíšou, že je to nejhorší film, tak asi žádnou práci mít nebudu. Hraju si s umělou inteligencí, oprašuju staré scénáře a uvidíme kam se dál situace vyvine.