Už jednou jsme měli barbarskou invazi. Bylo to na konci 4. století. Gótští uprchlíci byli vyhnáni Huny, chtěli jít do Říma, a tak dorazili do Říše. Ta se zhroutila. Historie se opakuje?
Jak užitečné je studium starověkého stěhování národů? Jsou tu dokonce paralely k současnému exodu milionů lidí do Evropy? Až příliš snadno bychom mohli upadnout do klišé: krvežízniví a svalnatí barbaři zaútočí na unavené Římany, kteří mnoho času ztráceli orgiemi a čtením poezie.
Historická věda plochý obraz západní dekadence a barbarské brutality již dávno diferencuje. Žádná jiná říše ve světových dějinách nebyla tak multikulturní a tak tolerantní jako pozdní Řím.
Dvě stě let fungoval Římanům geniální systém integrace přistěhovalců, které obvykle souhrnně označovali jako etnické nebo pracovní skupiny. Ty se poddaly římským zákonům a potom byly systematicky usídleny v odlehlých a vylidněných oblastech. Mnozí z nich sloužili civilizaci, kterou obdivovali, po celý život jako loajální vojáci a vyšplhali se až k nejvyšším hodnostem.
Začátek konce přišel kolem roku 378.
Když se rozmohly pohraniční války a po roce 400 se usadily přistěhovalecké národy jako Gótové nebo Alemani na Dunaji a Rýnu s jejich archaickým způsobem života, tak to obvykle byli germánští důstojníci, kteří vedli nejdivočejší odpor vůči římské armádě; věděli, jaký je život mimo města, akvadukty, zemědělskou půdu a silniční sítě. Věděli to také gótští válečníci, kteří sloužili před jejich invazí často v římské armádě. Nechtěli zničit civilizaci, ale mít prospěch z jejich přebytků.
Historici se na této šedé zóně mezi proměnou a zkázou nikdy úplně neshodli, totiž na datu, kdy stěhování učinilo konec římské státnosti.
[ctete]26861[/ctete]
Pustili je dovnitř
Ital Alessandro Barbero prosazuje ve dvou publikacích jako začátek konce roky 376-378. V té době se ocitlo na dolním toku Dunaje velmi mnoho gótských válečných uprchlíků. Pod svým vůdcem Fritigernem ujišťovali, že chtějí pokojně přijít a přijmout zákony. Neboť krvelační Hunové zničili jejich domovy.
Římský císař Valens, který právě plánoval výpravu proti Peršanům na Blízkém východě, dal své svolení, protože doufal v demografické doplnění pro zemědělství a armádu. A tak přemístily římské hlídací lodě přes sto tisíc vystrašených Gótů přes Dunaj, kde je úředníci měli řádně zaregistrovat a oni měli řádně odevzdat své zbraně.
Spěch – tak to popisuje kronikář Ammianus Marcellinus – byl ale pak tak silný, že už nebylo v moci Římanů, aby migraci lidí limitovali. Někdy organizovali Gótové sami neregistrovanou imigraci. A bylo jich už příliš mnoho, aby je bylo možné zastavit.
[ctete]26915[/ctete]
I ve svých provizorních uprchlických táborech požadovali Gótové pouze zemi k osídlení a zásoby potravin, ale ani toho nebyla římská administrace schopna. Nebylo ani dost stanů, ani žádný plán pro začlenění. Císař Valens si uvědomil, že věci se vymkly z rukou, a pochodoval se svou armádou na Dunaj. Nevíme to jistě, ale s největší pravděpodobností si jeho důstojníci dodávali odvahu sloganem „Zvládneme to!“
V dnešním Edirne byli Římané na hlavu poraženi.
Valens měl se svými elitními jednotkami nad často neozbrojenými Góty převahu. Nicméně byly tvořeny uprchlými gótskými otroky a jinými menšinami, které se do Římské říše necítily být integrované. Bitva u Adrianopolu (nyní Edirne) skončila drtivým vítězstvím Gótů.
Císař Valens byl zmasakrován. Gótové rabovali v Říši a v roce 410 dobyli věčné město Řím.
[ctete]26829[/ctete]
Ale to je starý příběh. A historie, jak je známo, se neopakuje.
