ROZHOVOR / Deník FORUM 24 hovořil s dlouholetým ředitelem hudebního a divadelního festivalu Mezi ploty Robertem Kozlerem nejen o čím dál důležitější problematice duševního zdraví, ale také o tom, v čem bude letošní ročník oproti uplynulým jiný. Kozler také v rozhovoru mluvil o důležitých lidských hodnotách, jako je kamarádství či sdílení společných zážitků, které se však podle něho ze společnosti vytrácejí.

Festival Mezi ploty má silné a hlavně stále aktuální společenské poselství. Jak byste popsal jeho hlavní téma pro rok 2026?

My máme velký problém s narůstajícím počtem dětí, které mají psychické problémy. I když nejsem lékař, ale člověk, který tvoří největší festival pro podporu duševního zdraví v Evropě od roku 1992, tak ze svého pohledu vidím, že důležitým tématem jsou právě děti. To vše je třeba sdělit širší veřejnosti. Ještě bych chtěl využít této příležitosti a říct, že jsme získali záštitu prezidenta republiky, který by měl na naši akci přijít, a měla by dorazit i slovenská exprezidentka Zuzana Čaputová. Patronem je opět režisér Václav Marhoul, letos se k němu připojila jako patronka herečka Jitka Čvančarová.

A také bych chtěl tímto prostřednictvím poděkovat Deníku FORUM 24 za práci, kterou odvádí, že mediálně podporuje náš festival a identifikuje zlo v naší společnosti, které má neblahý vliv na duševní zdraví jednotlivce.

Děkujeme. Co je to zlo, o němž hovoříte?

Je to arogance, přehlíživost, lhaní, podvádění a bezohlednost. Ale také třeba slovní napadání. Zlem je také to, když si vedle sebe sednou v debatě současní političtí představitelé a jediné, co vidím, je prezentace těchto nehodnot, o kterých jsem mluvil.

A dá se proti tomuto zlu bojovat?

Já myslím, že je důležité se proti zlu spojovat, a to je ostatně i cíl našeho festivalu – propojuje lidi, kteří mají podobné vize. Je ale důležité také zmínit základní lidské hodnoty, jako je kamarádství a sdílení společných zážitků. O to my usilujeme v rámci našeho festivalu a tyto hodnoty, které i výrazně posilují naše duševní zdraví, bychom samozřejmě chtěli vtělit i do naší společnosti, protože se podle mě začínají vytrácet.

V čem se bude ročník 2026 lišit od těch předchozích?

My se hlavně snažíme festival a jeho cíle udržet, protože samotná příprava opravdu není jednoduchá, a to i z hlediska financování. V tomto směru je dobrým barometrem právě Václav Marhoul, který je pro mě zároveň zpětnou vazbou, pokud něco třeba neudělám dobře. Tuto zpětnou vazbu pak dostávám i od lidí, kteří zastupují prezidenta Petra Pavla.

Takže se snažíme to, co máme, udržet a rozvíjet v tom směru, že například letos má výročí Václav Havel, takže část programu bude věnována právě jemu. Chceme samozřejmě dále popularizovat téma duševního zdraví. Já jsem měl schůzku s náměstkyní primátora Alexandrou Udženijou, a když zjistila, že město nám příliš nepomáhá, tak se nás zastala a snaží se rozvíjet spolupráci. Je příjemné vědět, že ne všichni politici jsou ochotni se podílet na devastaci společnosti a chtějí být součástí toho spojování, o kterém jsme hovořili.

Podle jakého klíče vybíráte účinkující pro rok 2026?

Je to zase o tom samém, o hodnotách, jednoduchých sděleních, která určují společnost. A ti interpreti, kteří na festivalu vystupují, dělají hudbu, které já potom můžu věřit. Já bych zde například zmínil třeba Jana Potměšila, který společnost definoval a obohacoval, a který vlastně mluví stejnou řečí jako teď já. Takových lidí, a je jich samozřejmě víc, je třeba si vážit.

Můžeme očekávat nějaké nové formáty nebo netradiční propojení žánrů?

Už jsem hovořil o Václavu Havlovi, kterému dáme patřičný prostor, protože by mu bylo letos 90 let. Pak bych se rád dotkl duševního zdraví jako takového – tam máme velké novinky, které budeme prezentovat na festivalu. Další novinkou jsou noví interpreti. Už jsme také zmiňovali bývalou slovenskou prezidentku Čaputovou, takže doufám, že naše myšlenky začne šířit i na Slovensko. Pak je zde důležitá otázka neziskových organizací, lidí pracujících v domovech důchodců, dětí postižených autismem a mentálně postižených jedinců. Tyto kategorie chceme zmiňovat, protože jsou v naší společnosti nezastupitelné.

Posunula se za poslední roky podle vás společenská debata o duševním zdraví správným směrem?

Podle mě se posunula hodně. Za komunismu žádné statistiky neexistovaly. Tehdy bych si myslel, že počet duševně nemocných byl ještě mnohonásobně vyšší než v současnosti. Těžko soudit, nakolik na to má vliv i analýza celkového stavu, že to někdo zkoumá. Druhou rovinou je poměrně dnes již odtabuizované téma duševního zdraví. Určitě se dá pro celou problematiku udělat více, ať už jde o větší informovanost nebo více míst pro tyto lidi. My chceme na festivalu také dát vědět, na koho se mohou tito lidé obrátit o pomoc. Přetíženost psychiatrů je totiž dnes enormní a sehnat odborníka není vůbec jednoduché.

Máte pocit, že festival může reálně ovlivňovat postoje veřejnosti?

Určitě vliv má, protože když toto všechno někam „naskládáte“, a tím myslím náš festival, tak není možné si nic z toho neodnést. Myslím si tedy, že když už skoro 35 let téma duševního zdraví v rámci našeho festivalu popularizujeme, část bariér, které tady byly či ještě jsou, jsme určitě zbourali.

Co by si měl ideálně návštěvník z festivalu odnést?

Mně se líbilo, když nám lidé loni psali, že to pro ně byl pěkný zážitek díky všemu, co festival mohl nabídnout. Tam je samozřejmě důležité zajít, protože areál na mě vždy působil geniem loci. Nevím proč, ale vždy ze mě spadlo takové pražské trauma a stres. Pokud se tomu věnujete tak, že lidé tam spolu dokážou mluvit, i když se v životě neviděli, v rámci doprovodných akcí a workshopů, je to pro mě i po letech velmi příjemné zjištění.

Vybavíte si nějaký moment z minulých ročníků, na který si vždy vzpomenete?

Těch věcí je samozřejmě více. Vzpomínám rád na 90. léta. Uvědomím si, co všechno bylo jinak, ale jednu věc si uvědomuji zvlášť. Jak je možné, že tehdy jsem nepracoval 15 hodin jako dneska, ale zvládal jsem to za pět hodin? Přišlo 30–40 tisíc lidí, přelézali ploty, měli jsme z toho legraci, ručně jsme montovali pódium. I přesto jsme byli úplně šťastní, že přišlo tolik lidí.

Kam byste chtěl festival posunout v následujících letech?

Mně by se líbilo, kdyby nejen politici pochopili, že festival má společenský přesah. Nejenže je osobitým originálem v Evropě, ale téma duševního zdraví s sebou nese právě i naše hodnotové systémy. Je to na druhé straně také otázka peněz. Jak mohu pozvat do Prahy zahraniční celebritu, které se toto téma líbí, když na to nemáme dostatek finančních prostředků? Moc bych si přál, aby si naše země začala toho vážit a začala s námi spolupracovat, abychom mohli udělat to, co by podpořilo nás a také naši společnost. A přál bych si též, aby festival Mezi ploty byl časem také určitou definicí národních hodnot.