Vůdce hnutí ANO Andrej Babiš FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
NÁZOR / Často se připomíná výrok Karla Schwarzenberga, že někdy je třeba v politice spolknout ropuchu. Protože nežijeme v ideálním světě, můžeme takovou nepříjemnou možnost občas připustit. Problém je ale v tom, když se ropuchy stávají každodenní běžnou potravou, nebo se jedná o ropuchu velikosti slůněte. Přesně to ukazuje zvolení Tomia Okamury šéfem sněmovny. V tajném hlasování se všichni příslušníci hnutí ANO poddali zájmům svého šéfa a majitele, a uvrhli zemi přinejmenším do velké ostudy. Je to logické vyústění celé bídy tohoto útvaru.
Za bývalého režimu, předtím, než diváci mohli zhlédnout nějaký vytoužený západní film, nebo aspoň neškodnou českou veselohru, běžel v kinech takzvaný týdeník. Většinou se jednalo o naprosto nudné divadlo, které bylo třeba přečkat. Někdy ovšem diváci zhlédli kousek, který byl tak nechtěně komický, že se smáli ještě víc než při následující komedii.
Jeden z dílů tehdejších týdeníků představoval běžný den poslance Federálního shromáždění. Ten muž byl vtělením všeho, co se nazývalo funkcionář. Nápadný byl především jeho obličej bez jakékoliv práce mimických svalů, ale především naprosto bizarní způsob chůze. Mezi jednotlivými sedánky soudruhů, které poslanec Federálního shromáždění za den absolvoval, se pohyboval rychlou robotickou chůzí, a vypadalo to, že mu do zad přitloukli nějaké prkno, takže stále chodil nepřirozeně vzpřímeně.
Přesně tahle postava se mi vybavila, když jsem sledoval klipy na sociálních sítích poslance hnutí Andreje Babiše Martina Kolovratníka. Abychom byli spravedliví, Kolovratník má činnost mimických svalů velmi vyvinutou a v některých svých vystoupeních předvádí dokonce cosi jako tanec. Něco takového by si soudruh kdysi nemohl dovolit, protože by ho okamžitě předali do péče socialistického zdravotnictví a dělali, že nikdo takový nikdy neexistoval. Byl by nahrazen jiným soudruhem, který by tančil pouze se soudružkami při oslavě MDŽ.
Kolovratník v tom samozřejmě není sám, takto se nějakým způsobem chovají všichni zástupci ANO, protože negativní selekcí se povedlo dosáhnout toho, že v hnutí už nikdo jiný než zcela loajální postavy nezůstal. Zbyli jen a pouze ti, kteří jsou schopni čehokoliv. Týká se to bohužel i lidí, o kterých se někdy říká, že jsou sice v ANO, ale jinak jsou to slušní a schopní lidé. Nakonec však vždycky narazíme na to, že loajalita znamená víc.
Teď se například poslanec a bývalý ministr školství Robert Plaga vyjádřil ke snesení ukrajinské vlajky Tomiem Okamurou ze sněmovny. „Tak ještě jednou můj pohled na věc… na veřejných budovách má být trvale vlajka ČR, případně EU. Vlajka Ukrajiny má být slavnostně vyvěšena 24. února a 24. srpna, případně při dalších příležitostech a vlajka Izraele 7. října a tak dále,“ napsal Plaga na síti X.
Kdo není padlý na hlavu, moc dobře ví, proč tam ta vlajka visela a co to symbolicky znamená. Jenže ji sundal činovník, kterého poslušně poslanci ANO zvolili, takže pro ně zřejmě není možné trapnou epizodu pojmenovat správnými slovy. Válka na Ukrajině je zcela mimořádná záležitost, odvolávat se tedy na nějaké obecné principy, kdy se kam umísťuje nějaký kus barevného textilu, je úplně mimo. Poslušní poslanci sice řeknou, že se s tou tragikomedií se štaflemi „neztotožňují“, ale to je dost slabé. Umožnili to.
Okamura nemá v té funkci co dělat, přesto ho v tajné volbě zvolili, jako by snad měli pocit, že Andrej Babiš dokáže proniknout do mysli funkcionářů své strany stejně dokonale jako geniální Kim Čong-un do mozku každého soudruha v jeho aparátu. Ani si nemusíme představovat, že z Průhonic přicházejí podrobné směrnice, jak se má správný straník chovat. Ti lidé jsou totiž to, čemu se v sociologii říká „člověk vnitřně řízený“. Roztočí se v něm jakýsi gyroskop, a když nastanou nějaké výkyvy, dokáže správnou polohu zaujmout sám.
Soudruh z filmového týdeníku byl jako houba, která nasákla materiálem obrovského množství v podobě různých usnesení, směrnic a rezolucí, příruček marxismu-leninismu a projevů nejvyšších soudruhů, takže mohl jednat bez velkého uvažování a námahy zcela autonomně. Tady jsme byli zase „o krok před nimi“, protože autonomně řízení soudruzi o mnoho let předběhli autonomní automobily řízené umělou inteligencí.
Volba předsedy sněmovny byla takový test, a někteří lidé v něm prostě neobstáli. Vzdali se své svéprávnosti. Pokud si někteří z nich snad mysleli, že je Tomio Okamura do této funkce vhodný, mají nějakou vadu úsudku. Pokud si to nemyslí, mají vadu charakteru. Třetí možnost neexistuje. Kdyby se našla alespoň hrstka lidí, která by hlasovala proti, mohl by potom každý naznačovat, že patřil mezi ně. Takhle ale žádnou takovou únikovou cestičku nemají. Teď jsou z nich rukojmí, protože se nechali zkompromitovat, a není cesty zpět. Musejí svoje jednání hájit, čímž se jejich vnitřní bída jenom prohlubuje. Pokud byli schopni udělat něco takového, teď už jsou schopni čehokoli.
Je to demoralizující o to víc, že víme, že tuto reprezentaci si lidé svobodně zvolili. Kdyby došlo k nějakému vážnému konfliktu, voják by si mohl položit otázku, jestli má vášnivě bojovat a nakonec třeba padnout za národ, ve kterém dvě třetiny lidí na demokracii ve skutečnosti kašlou, nebo jí vůbec nerozumí. Zbyla by jen myšlenka na děti, které jsou v tom nevinně, a dospělé, kteří tohle nechtěli. Jen se těžko bojuje s představou, že vám někdo může vrazit nůž do zad.
Soudruh Gustáv Husák slaví malé vítězství, začal z hrobu zemi zase řídit. Revival normalizační mentality slaví úspěch. V otázkách zombie a posmrtného života jsem jen laik, ale mám nějaký vtíravý pocit, že země řízené z hrobů nejsou na správné cestě.
