Berlínská zeď, symbol rozděleného Německa i světa během studené války, na snímku z roku 1986. FOTO: Wikimedia Commons / Noir / ATTRIBUTION-SHAREALIKE 3.0 UNPORTED
FOTO: Wikimedia Commons / Noir / ATTRIBUTION-SHAREALIKE 3.0 UNPORTED
HISTORIE / Na začátku roku 1962 se východoněmecká rodina Thomasů z Glienicke/Nordbahn na okraji Berlína rozhodla utéct ze „socialistického ráje“. Po povrchu už to nebylo bezpečné, a tak se pustili s několika kamarády do náročného projektu tunelu vedoucího až do Západního Berlína.
První pokus rodině nevyšel. Chtěli využít jeden starší tunel, ale manželka pana Thomase byla poněkud korpulentní a málo pohyblivá. Také trvala na tom, že si musí vzít velký kufr s prádlem a rodinnými dopisy. Tunel zkrátka nebyl dost velký. Pustili se do znovu do práce a vynosili z domu tisíce kýblů s pískem. Spolu se svými blízkými přáteli pracovali 16 dní v kuse skoro 14 hodin denně. Vykopali asi 32 metrů dlouhý tunel.
Aby Lisbeth mohla projít, musela být podzemní štola 70 centimetrů široká a minimálně 1,30 a až 1,75 metru vysoká. Žádný z dalších tunelů, kterých východní Němci vykopali desítky, nedosáhl takových rozměrů. Bývaly maximálně metr vysoké a velmi úzké.
Únikové tunely v Berlíně vznikaly hlavně od konce roku 1961 do roku 1965. Přibližně 75 projektů je zdokumentováno ve vzpomínkách současníků, spisech Stasi a dokumentech pohraniční stráže NDR. Asi polovině lidí se skutečně podařilo uprchnout.
Tunel začali Thomasovi kopat v obývacím pokoji. Brzy se však ukázalo, že tuhá hlinitá půda v tomto místě klade příliš velký odpor. Pokrok pouhých šedesáti centimetrů denně se Maxovi Thomasovi nezdál příliš slibný. Hledal tedy na svém pozemku lepší místo. Za tímto účelem několikrát zasadil a přesadil malý smrk – vždy pod dohledem hlídkujících pohraničníků NDR. Nakonec našel relativně kyprou písčitou půdu poblíž kurníku.
Z pokoje v obývacím pokoji rodina kontrolovala ulici. Kdykoliv se pohraničníci přiblížili k tajné stavbě, zhasnuli světlo a ostatní muži pak okamžitě přestali kopat. Jakmile pohraničníci ozbrojení samopaly odešli, pokračovali v práci. Někdy se pan Thomas snažil žoviálně konverzovat a torchu je rozptylovat.
5. května 1962 dal rodině konečně signál k útěku. Tunel byl tak dlouhý, že končil za posledním ostnatým drátem. V noci se všichni uprchlíci mohli dostat na povrch na západoberlínské straně. Pohraničníci tunel našli až za pět dní. Tři uniformovaní muži jím prolezli, ale všichni se vrátili zpět. Stasi vyfotografovala celé „místo činu“ a poté byl Thomasův tunel uzavřen betonovou zátkou.
O nejrůznějších bizarních způsobech útěku z komunistické NDR informují mimo jiné třeba berlínské Muzeum zdi nebo projekt Berlínské podzemí.