Andrej Babiš FOTO: ČT/F24
FOTO: ČT/F24
Před 50 lety vydala KSČ 11. prosince 1970 dokument s dlouhým názvem „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“. Tam se jasně řeklo, co si lidé mají myslet, jak mají zahodit vlastní paměť a charakter a zanechat vší naděje. Z ducha tohoto sekernického dokumentu pak vzešla generace, jejíž myšlení otravuje vzduch celé společnosti dodnes.
Není jednoduché lidem nějak vysvětlit, že všechno, co na vlastní oči viděli, nějak racionálně chápali a emočně prožívali, bylo jinak. Tedy poslední roky 60. let a zvláště roky 1968–1969. Jenže o vysvětlování ani moc nešlo. Poučení bylo věroučným dokumentem, kde se řeklo, co všichni budou vyznávat, nebo se s nimi zatočí. Aby někdo něčemu věřil, to se posledních dvacet let komunistického panství ani moc nevyžadovalo. Vlastně to ani nebylo žádoucí, protože kdo by se do budování komunismu nějak moc zapojil na základě přesvědčení a pln citu (pokud by se takový šílenec a naivka ještě po tom všem, co bylo, objevil), mohl by snadno sklouznout do nějakých „úchylek“ nebo „revizionismu“ a „pravicového oportunismu“.
Už samotný jazyk toho žvástu je takový, že to jednak prozrazuje, že (staro)nové mozky ve vedení strany nejsou schopné nic smysluplného napsat, jednak že to ani není třeba. Celé to myšlenkové bohatství by se dalo shrnout do několika bodů: Staly se nějaké chyby, soudruzi, vnitřní a vnější nepřátelé to využili, zachránil nás Sovětský svaz svými tanky, teď je tato země naše, shut-up. Komu se to nelíbí, půjde sedět, do exilu, vyhodí ho z práce, prokletí spočine na jeho dětech a dětech jeho dětí.
Příznačné je, jak Poučení popisuje masakr proti demonstrantům v srpnu 1969: „U příležitosti prvého výročí srpnových událostí vyvolaly pravicové a kontrarevoluční živly v Praze i jiných místech ještě jednou pouliční nepokoje a nepřátelské akce proti straně, jejímu politickému kursu a našim socialistickým spojencům. Avšak toto měření sil dopadlo pro reakci a pravičáky katastrofálně, neboť utrpěli zdrcující porážku. Nevyšel jim pokus vyvolat otevřený masový odpor, jelikož většina lidí, které se jim dříve podařilo oklamat, už prohlédla jejich dobrodružnou hru, takže hlavní silou, na niž mohli spoléhat, bylo kriminální podsvětí. Skutečnost, že srpnové nepokoje roku 1969 byly zmařeny rozhodným postupem stranických a vládních orgánů a zlikvidovány vlastními mocenskými prostředky, byla nejen výrazem postupující konsolidace našeho společenského života, ale současně pozvedla pocit jistoty komunistů i všech poctivých stoupenců socialismu. Rozhodný zásah Lidových milicí, Bezpečnosti i příslušníků naší armády dokázal, že je-li vedení strany pevné a rozhodné, může se opřít o sílu těchto ozbrojených složek.“
Sotva se dnes najde někdo, kdo by to četl celé, snad kromě studentů historie a jiných odborných zájemců. Pak snad ještě masochisté a lidé, co nemohou usnout. (Leda by to u někoho vyvolalo osobní vzpomínky na tuto dobu temna, takže ani k tomuto účelu to není použitelné.)
Proč si ten ideologický škvár připomínat? Protože stojí za vytvořením normalizačního komunismu, který zdevastoval náš společenský, kulturní a ekonomický život. Vytvořil také vrstvu brežněvovských a husákovských komunistů, kteří dodnes sedí ve funkcích v KSČM a drží svými hlasy u moci současnou vládu. Vládu vedenou Andrejem Babišem, který do komunistické strany tehdy vstoupil a dělal díky tomu kariéru. Pod kůží mu zůstalo hodně z tehdejších metod. Hodit všechno na druhé, spoléhání na ztrátu paměti, vyžadování tupé loajality, manipulace s fakty, velebení vlastních domnělých úspěchů a připisování si cizích, instalování do funkcí lidí, kteří rozumějí jen mechanismu získání a udržení moci a jinak ničemu jinému, přesvědčení o úžasných výhodách jedné strany a kouzelné moci agitačních středisek. Výsledkem je Slibotechna, národní podnik. (Národem se myslí Andrej Babiš a blahem národa blaho Andreje Babiše.)
Byli lidé, kteří komunismu věřili. Jiní nevěřili, ale bylo pro ně výhodné to tvrdit. Někteří takzvaně „byli u komunistů“, tedy vstoupili do strany, aby mohli dělat svou práci. Někdo „byl u komunistů“ a nebral ohled na nic a prostřílel si cestu životem rudou knížkou, jiný tam byl a styděl se za to. Někdo tam nejen byl, ale ještě navíc byl agentem Státní bezpečnosti. Užíval si všech výhod a nenesl žádné nevýhody. Pak se poměry změnily a on se zase svižně přizpůsobil. Legitimace se dají vyměnit, dušička zůstává pořád stejná.
A podstatná je ještě jedna rudá mantra: „Pomohl nám Sovětský svaz.“ Sovětský svaz už není, ale to je celkem jedno, Moskva tu je a kremelské věže ční. SSSR byl stejně jen jeden převlek imperialistického Ruska. Že tam teď zrovna vládne primitivní kapitalismus nasáklý organizovaným zločinem, to některým lidem nevadí. Budou tím směrem vzhlížet, chválit, podbízet se a snít, jaké by to bylo, kdyby odtamtud zase přijeli poradci.
Jedno Poučení bychom si mohli napsat sami. Mohlo by být docela stručné: „Lidé jsou pořád stejní, co bylo, může se vrátit, byť v nějakém převleku.“
