Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ve městě Buča FOTO: ČTK / AP
FOTO: ČTK / AP
Byl to opravdu „ukrajinský rok“. Pro Ukrajince začal 24. února 2022 kolem půl páté ráno. A přestože potrvá déle než obvyklých 365 dní, už dnes můžeme říct, že změnil chod historie. Svět v uplynulých dvanácti měsících v přímém přenosu sledoval pád impéria a vznik nového politického národa. Ale ani jedno z těchto dvou tvrzení není tak docela přesné.
Pád ruského impéria totiž sledujeme už sto let a doopravdy nevíme, jak dlouho ještě bude pokračovat ve svých krvavých snahách o resuscitaci. A ukrajinský politický národ tu byl dávno před tím, než si ho všimli v „klubu vyvolených“. Podstatné je, že světu byla během aktuální války Ruska proti Ukrajině odhalena pravá tvář Ruska. A lež, na které toto impérium stálo.
Zničit identitu ukrajinského národa
Odhalení ruské lži je jedním z největších vítězství Ukrajiny. Smutné na tom je jen to, jak dlouho jsme se na Západě nechávali obelhávat a vydírat. Protože za naše ignorantství a „nestrannost“ dnes platí Ukrajinci obrovským utrpením. Poznání, že ruská armáda není taková, jak jsme si ji představovali, není jediným mýtem, který byl vyvrácen. V posledních dnech zaplavila především ruské informační platformy informace o tom, že Metropolitní muzeum umění v New Yorku přepisuje na svých webových stránkách u jmen malířů Ivana Ajvazovského, Ilji Repina a Archypa Kuindži informaci o jejich původu. Z kdysi ruského na ukrajinský.
Mimochodem, Muzeum Kuindži v Mariupolu, odkud tento známý malíř pocházel, ruská vojska v létě minulého roku vykradla, jako i jiná muzea na území Ukrajiny, které stihla okupovat. Jenže jedna věc je ukrást díla a artefakty a úplně něco jiného je ukrást identitu. A přesně to byl ten utajený cíl tzv. speciální vojenské operace – vymazat z povrchu zemského ukrajinský národ. Zničit jeho elitu, nalomit vůli a dokázat, že neexistuje. Proto byly sestaveny likvidační seznamy ukrajinských politiků, vojáků a aktivistů, proto byli zatýkáni ředitelé základních škol, a proto byly školám vnucovány ruské osnovy.
Překotnost běhu událostí postupem času maže z naší paměti jména hrdinů, taktická vítězství i prohry. Dokonce i tak děsivé události, jaké se odehrály ve městě Buča, dokázaly zatlačit do pozadí ještě větší zvěrstva páchaná v Mariupolu, Izjumu nebo teď u Bachmutu, kde ruská armáda nešetří ani ukrajinské civilisty, ani své „jednorázové vojáky“. Tak samotní Rusové říkají těm, jejichž jediným úkolem je demilitarizovat ukrajinskou armádu tím, že svými těly zachytí ukrajinskou munici a usnadní tak postup lépe připravených ruských jednotek.
Ukrajinci tuto obludnou metodu ruského vojenského „umění“ znají důvěrně ze společné historie, o kterou se přes tři sta let nuceně dělili se svým východním sousedem. To je také jednou z příčin, proč tak houževnatě brání svou zemi, sebe a své potomky. Aby už nikdy nemuseli sloužit jako spotřební materiál v imperiálních válkách Moskvy, která nemá nikdy dost. Nikdy dost území. Nikdy dost krve. Nikdy dost uznání. Která si úctu vynucuje pácháním válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Do 48 hodin bude po všem
V jednom ze svých rozhovorů médiím přiznal ministr zahraničních věcí Dmytro Kuleba, že v nejmenované, ale velice významné evropské zemi, žádal 24. února 2022 ukrajinský velvyslanec státního tajemníka jednoho z ministerstev o zbraně. „Pomozte nám, vidíte, že začala válka“. Na což mu bylo odpovězeno: „Milý příteli, budu upřímný, k čemu by to bylo? Do 48 hodin bude po všem a nastane nová realita“. Jediné zbraně, které byly Ukrajině dodány ještě před invazí byly ty, které mohly sloužit k partyzánskému boji. Ale Kyjev to ustál. A nastala nová realita. Jen ne taková, kterou předpokládali v evropských metropolích a plánovali v Moskvě.
Před několika dny řekla na Mnichovské bezpečnostní konferenci spolková ministryně zahraničních věcí Annalena Baerbocková, že Německo se za poslední rok otočilo o 180 stupňů. Že o tom, co dělá dnes, se ještě před rokem odmítalo i jen bavit. Na jaře minulého roku bylo Německo ochotné poslat na Ukrajinu leda polní nemocnice a ochranné helmy. Dnes kancléř Olaf Scholz vyzývá ostatní země, aby dodávaly tanky, protože jedině to může přiblížit konec této války. Dnes prezident Francie Emmanuel Macron prohlašuje, že Rusko musí prohrát, ale ještě před několika měsíci to byl on, kdo se neúnavně snažil jednat s Putinem a nedokázal si představit bezpečnostní architekturu Evropy bez sice svérázného, ale tak významného Ruska.
Západ válcuje jednu kdysi nepřekročitelnou linii za druhou. Už je jasné, že jeho pomoc Ukrajině neskončí u tanků. Dalo by se říct, že došlo na slova, nebo že byla vyslyšena slova, vrchního velitele ukrajinské armády Valerije Zalužného, který ve svém článku publikovaném na začátku září minulého roku říká, že Ukrajina nesmí usilovat pouze o vytlačení okupačních vojsk ze svého území, ale musí udělat vše pro to, aby zajistila bezpečnost svého území. A protože Rusko ohrožuje svými raketami ukrajinské území ze vzdáleností až dvou tisíc kilometrů, znamená to, že Ukrajina bude potřebovat zbraně s takovým dosahem, aby ji už rakety vystřelené z Černého moře, Novorosijska či Kaspického moře neohrožovaly.
Pouze takové zbraně zajistí, že se Ruská federace nebude cítit beztrestně při ostřelování ukrajinských měst. To je zájem Ukrajiny. A v zájmu západního světa je, aby země s podobnými choutkami, jaké má Rusko, viděly, jakou cenu za své kroky Rusko platí. Protože projde-li beztrestně takové jednání Moskvě, proč by neprošlo Číně nebo Íránu. Zdá se, že demokratický svět pomalu, ale jistě dochází i k rozhodnutí, že Rusko nemůže zůstat za svoji agresi nepotrestáno.
Prozření Západu?
K tomu poznání šel západní svět celý rok, museli jsme se stát svědky ruského genocidního jednání, abychom pochopili to, co bylo jasné už na začátku. Annalena Baerbocková se dnes sama sebe ptá, zda by byly miliony běženců a tolik obětí, kdyby byl Západ poskytl Ukrajině zbraně už před invazí. Možná by nic z toho nebylo. Možná by nebyla válka na Ukrajině, kdyby Rusku neprošla válka v Gruzii, Sýrii, Čečensku a tak dále.
Přesto si ještě mnoho západních politiků není schopno nejen představit, ale ani připustit, že po válce se svět nebude moci vrátit do starých kolejí. Obávají se nekontrolovaného rozpadu Ruské federace. Na první pohled se zdají být tyto úvahy zcela správné. Ale není možné si z jedné strany přát prohru Ruska a potrestání zločinců a z druhé strany předpokládat, že Rusko zůstane stabilní. Prohra Moskvy povede zákonitě k vnitřnímu rozkolu. A to z toho důvodu, že ne všichni Rusové jsou váleční zločinci a nebudou chtít nést za tyto skutky zodpovědnost. To neznamená, že bychom neměli být obezřetní. Putin ví, že pro něj není cesty zpět, a proto bude hrát svou hru až do konce ať to stojí, co to stojí. A nejen na území Ukrajiny.
Zmíněný strach z budoucnosti velmi připomíná situaci z roku 1991, kdy si západní svět nedokázal představit rozpad Sovětského svazu a kdy prezident USA vymlouval Ukrajincům nezávislost. Kdy ve svém projevu k ukrajinskému parlamentu mluvil o nebezpečí „sebevražedného nacionalismu“. Kdy Západ vyvíjel tlak na Ukrajinu kvůli jadernému odzbrojení. V té době se zdálo, že jedině Moskva je předvídatelná. Dnes je to Moskva, kdo vyhrožuje západním zemím jadernými zbraněmi.
Boj na hybridním poli
Rusko-ukrajinská válka nezačala 24. února 2022 a dokonce ani 20. února 2014 na Krymu, což je datum, které uvádí samotná Ruská federace na medaili za „navrácení Krymu“. Ukrajinský boj za nezávislost trvá více než sto let, o čemž svědčí několikeré pokusy o vyhlášení nezávislosti během 20. století i ozbrojený boj Ukrajinců za nezávislost. Dnes se ale na stranu Ukrajiny postavil demokratický svět a Ukrajině se během posledního roku války podařilo vyrazit Moskvě z rukou její nejsilnější zbraň, kterou celá desetiletí používala proti Kyjevu v hybridní válce. Podíváme-li se na posledních třicet let, uvidíme, že Rusko rozpoutalo proti Ukrajině několik plynových a informačních válek. Moskva obviňovala Kyjev z korupce, přitom sama byla tím největším producentem korupce na Ukrajině.
S vyhlášením válečného stavu a omezením jistých politických i občanských svobod dostala Ukrajina možnost bojovat i s těmi ruskými vlivovými agenty, s nimiž fakticky nešlo bojovat v době před invazí. Jedná se o proruské politické síly, které mohly celá desetiletí vnášet do ukrajinského politického života ruské zájmy. A pak o platformy svázané s lidskými právy. Jde především o svobodu projevu, pod kterou se mohla schovávat veškerá ruská propaganda. A též o svobodu vyznání. Dnes už není žádným tajemstvím, že pod pláštíkem tzv. Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu se schovávala celá paleta nelegální a protistátní činnosti od obchodu s narkotiky, přes obchod s lidmi, až po ruské diverzní skupiny.
Válečný stav dal možnost ukrajinské vládě bojovat i s touto ruskou „měkkou“ silou. Zároveň je však třeba říct, že moc a volnost, kterou ochutnalo ukrajinské politické vedení právě omezením občanských svobod, by se mohlo stát návykovým. A ukrajinská občanská společnost si to dobře uvědomuje, o čemž svědčí i slova nositelky Nobelovy ceny za mír za rok 2022 Oleksandry Matvijčuk, která nedávno na Kyjevském bezpečnostním fóru připomněla, jak je důležité, aby si Ukrajinci neustále opakovali, za co bojují, protože vyhrát válku s Ruskem a stát se Ruskem, nemá žádný smysl. Jak je důležité nedovolit Putinovi přesvědčit lidi o tom, že demokratické hodnoty jsou hodnotami falešnými jen proto, že ve válce nefungují.
Ukrajina i mezinárodní společenství udělaly během minulého roku kvantový skok. Ukrajinská odvaha nadchla celý svět. Prezident Volodymyr Zelenskyj se stal miláčkem médií, a evropští politici i novináři se k němu snaží přiblížit v očekávání, že na ně taky dopadne trocha hvězdného prachu. Jeho tvář dnes představuje tvář Ukrajiny.
Ale my nesmíme zapomínat na to, že je to tvář na vývoz. Protože je ještě jedna tvář, na kterou se nikdo z nás nedokáže dlouho dívat. A to je tvář ukrajinských obránců. Tvář mladých můžu bez očí a znetvořená šrapnely. Cena za naši slabost, ignorantství a nedostatek politické vize.
Mgr. Lenka Víchová je ukrajinistka, redaktorka časopisu Ukrajinský žurnál a členka České asociace ukrajinistů.
