Ilustrační foto. FOTO: Freepik
FOTO: Freepik
Poruchy autistického spektra jsou povětšinou diagnostikovány v dětském věku. Příběh amerického PR specialisty Tylera Barnetta však ukazuje, že tuto diagnózu si můžete vyslechnout i v dospělosti. Pro něj samotného to byla prý úleva, nesprávná léčba ho totiž roky spíše ničila.
Dvaačtyřicetiletý Tyler Barnett z Kalifornie byl dle svých slov bezproblémovým dítětem. Ve škole se mu dařilo, blízké okolí ho považovalo za nadaného a navenek rozhodně nepůsobil nijak odlišně. Svěřil se ale, že vše prožíval úplně jinak. Měl totiž často pocit, že stojí za sklem a dívá se na ostatní zvenčí. K tomu také nechápal hry svých vrstevníků ani to, proč mu dospělí říkali, aby se „více zapojil“. Od těchto chvil prý u něj začalo celoživotní předstírání. Kopíroval chování svých spolužáků a kamarádů a snažil se za každou cenu zapadnout, přestože ho to stálo obrovské množství energie.
Jak Tyler dospíval, tyto pocity neustálého nesouladu se v něm jen prohlubovaly. V dospělosti pak začal mít takové problémy, že musel navštívit odborníka. Nakonec mu diagnostikovali úzkost, poté depresi a později dokonce bipolární poruchu. V další fázi mu předepsali silné léky, které ho spíše utlumovaly, než by mu pomáhaly. Prý se jeden čas cítil jako „zombie“.
Zlom však nastal v momentu, kdy mu jeho desetiletá dcera pravidelně začala říkat, že by mohl být autista. To ho nenechalo v klidu, a tak začal pátrat na internetu. Dokonce se na poruchy autistického spektra dotazoval umělé inteligence, což ho posléze přimělo navštívit lékaře. Dne 13. dubna 2026 po rozsáhlém psychiatrickém vyšetření pak konečně dostal diagnózu – skutečně se u něj prokázal autismus úrovně 1 – tedy „vysoce funkční autismus“, který nemusí být hned rozpoznatelný okolím. Kromě toho také vyslechl, že má ADHD.
Jakmile se Tyler dozvěděl, jak to skutečně je, okamžitě se rozplakal a po letech špatné léčby pocítil obrovskou úlevu. Lékaři mu vysadili medikaci na bipolární poruchu a místo ní nasadili léky na ADHD – a právě v tu chvíli se poprvé po mnoha letech začal cítit „svůj“. Otevřeně však přiznává, že každodenní výzvy nezmizely: některé sociální situace jsou pro něj stále náročné a často se potýká s přetížením i únavou. Rozdíl je v tom, že už se po všech těch letech nestydí, přestal se vnímat jako „rozbitý“ a opustil vzorec neustálého sebeobviňování.