Roman Holý FOTO: Roman Černý / FORUM 24
FOTO: Roman Černý / FORUM 24
Skladatel, zpěvák a producent Roman Holý je autorem hudby k novému filmu Ondřeje Trojana Bourák. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popisuje, jak všechno vznikalo, jak fungovala spolupráce s režisérem, ale třeba i to, jaké dopady pro něj jako pro umělce mají opatření proti pandemii koronaviru.
Vy a rockabilly hudba je dost překvapení. Diváci vás mají zaparkovaného díky vašim kapelám Monkey Business a Jar ve funky garáži. Musel vás Ondřej Trojan dlouho přemlouvat, abyste z ní vyjel, obul si koně a zahnul do rockabilly stylu?
Přemlouvat mě vůbec nemusel. Já v hudbě nemám žádný překážky a zábrany, baví mě jakákoli dobrá hudba. Dokonce i v dechovce, v dobrý dechovce, jsem našel zalíbení. Je mi jedno, co dělám, poslouchám, musí to mít styl, šmrnc, kule, musí to být chytrý, zábavný. Nemusel mě přemlouvat, protože já mám jeho práci a jeho samotného dlouho rád. Mám rád jeho filmy, i jako herce ho mám rád, takže já jsem měl velikou radost.
Jak se vám s Ondřejem Trojanem spolupracovalo?
To bylo to zvláštní v tom, že my jsme vlastně moc nespolupracovali. On mi na jednom sezení u mě nastínil, jak by si to představoval, a já jsem mu pak posílal písničky a on na to vždycky řekl jen, ta je bezvadná, tak pošli další. Komunikovali jsme přes mail a telefon, já jsem ty skladby nahrával. Oprášil jsem kytaru a ty písničky jsem i zpíval a některé pak zůstaly ve filmu v nezměněné podobě té první verze, toho emočního výbuchu. Protože už se je prostě nepodařilo nahrát líp. Takže to bylo neuvěřitelně a nečekaně splavné, uvolněné, viděli jsme se párkrát a bylo skvělé, že mi dával dost volnou ruku a přitom mě i dobře vedl, což je vždycky radost jak pro herce, tak hudebního skladatele.
Bavilo vás to?
Bavilo mě to nevídaně, strašně moc, sedlo nám to a šlo výborně od ruky. Já jsem tuhle nabídku bezvadnou dostal v takovým nelehkým životním období, kdy jsem nebyl moc v pohodě, a práce na Bourákovi mi pomohla dost výrazně tohle období překonat. Celý mě to odneslo na takový ostrov zvláštního klidu a zároveň energie a humoru.
Jak bylo náročné postavit kapelu? Dát dohromady muzikanty a zpěváky, kteří skladby nejen nahrají, ale dokážou to rozjet i před kamerou?
To bylo poměrně dost náročné, ale asi nemuselo. Jenže mně vadí v českých filmech, když je tam hudební scéna, tak to bývá strašně špatně udělané, herci drží kytary jako prase kost, nejsou vychytané synchrony a celý je to takový bulharský. Proto jsem strašně dbal na to, aby ti, kteří budou hrát zpěváky, skutečně byli zpěváky, a jestli tam má být bubeník nebo kytarista, tak aby byli dobří. Povedlo se mi tedy dát dohromady výbornou kapelu, ale bohužel výborní muzikanti taky výborně nemají vůbec čas, takže jsme například během rozjetého natáčení přeobsazovali baskytaristu i bubeníka. Dneska bych už tak dobré muzikanty nevybral. U zpěváků to bylo jasné, tam jsem chtěl Matěje, Terezu i Tonyu, to jsme se s Ondrou shodli, a já jsem k nim ještě doplnil Žofii Dařbujánovou, která je moje oblíbená česká divoženka.
Vás ale diváci ve filmové kapele neuvidí. Natáčení vás nebaví?
Natáčení mě nebaví nejvíc na světě. Já jsem největší milovník filmů, ale největší odpůrce natáčení. Natáčení je čekání na Godota. Na natáčení se baví jen režisér a pak kameraman, když vymýšlí záběry, ale ostatní tam jenom trpí a maří svůj drahocenný čas. Je to jedna z nejnudnějších věcí v dějinách celého vesmíru.
Scenárista Bouráka Petr Jarchovský je velký hudební fanda a hudbě dal ve scénáři obrovský prostor. Ale ve filmu měly původně zaznít známé americké pecky. Jak skousl, že místo nich budou v jeho příběhu zpívat Matěj Ruppert nebo Tereza Černochová skladby Romana Holého?
Petr hrál při tvorbě písniček dost výraznou roli, já jsem se daleko víc potkával s ním než s režisérem Ondřejem. Petr má obrovský přehled, vkus, je zapálenej a chytrej a velice citlivě mě směřoval k tomu, co by tam on jako scenárista chtěl mít. A já jsem to respektoval, protože respektuju jeho práci. Myslím si, že zkraje tomu moc nevěřil, ale po poslechu prvních demáčů se za mnou rozjel do Sušice a báječně jsme si sedli, propojili se a nakonec jsme došli k tomu, že ve výsledku je pro Bouráka lepší, když ta hudba je původní, s původním textem, který má i nějaký humor a koresponduje s dějem. Naše spolupráce byla velice úžasná.
Texty vašich skladeb pro Bouráka jsou v angličtině. Jak vznikaly?
Texty jsem dal na klíč udělat svému závažnému kamarádu Pavlu Mrázkovi, baskytaristovi a textaři skupiny Monkey Business. Je to nesmírně vtipnej a v dobrém slova smyslu ujetej, bláznivej kluk a trefil absolutně přesně, co je tam potřeba. Jeho humor a vnímání světa je pro mě naprosto nejlepší.
Jedna ze skladeb se jmenuje „Ashes from Klaus“. Režisér Ondřej Trojan si ji dost oblíbil a její demoverze zněla během obhlídek často v autě. Kde se vzal její název?
Já si všechny svoje demosnímky pracovně pojmenovávám podle nějakých situací z toho dne, kdy vznikly, abych se v tom pak vyznal. Třeba když má moje dítě průjem, tak se to jmenuje „Průjem 1“ a podobně. A v té době jsem se kochal knihou vzpomínek mé oblíbené herečky Květy Fialové a to je vlastně její nápad. V té knize je pasáž, kde se jí ptají, co by si nejvíc přála ke svým osmdesátým narozeninám, a ona tam říká, že nejvíc by si přála popel z Klause. Tedy Václava Klause. Tak já, abych si to pamatoval, jsem tu skladbu pojmenoval „Ashes from Klaus“ (i když správně by bylo of Klaus) a už to tak zůstalo.
Která je vaše Bourákova nejoblíbenější skladba?
Zásada číslo jedna je, aby byla každá nejoblíbenější, pak je šance, že se budou líbit i jiným lidem. Já mám rád všechny. Ale mám tam speciální vztah k jedný pomalý, „vyděračský“ písničce, kterou jsem právě napsal v tom smutným, blbým životním období. Tu jsem nenechal ani nikoho jinýho nazpívat, tu jsem si ukradl pro sebe. Jmenuje se „This man“ a tu já mám absolutně nejradši, není to rockabilly, natočil jsem ji jen se španělkou, nejvíc funguje na holky a to mě teď zajímá.
Co vás a vaše kapely teď v létě po premiéře Bouráka čeká?
Bída, hlad a zmar. Je to depresivní zakončení rozhovoru, ale je to svatá pravda. Chápu, že rozhodnutí o rozvolnění opatření si nikdo nechce vzít na svědomí, ale stát by se to mělo, nejen ze sobeckého důvodu, ta opatření se podepisují na psychice, ekonomice i zdraví. A strašně se to vleče. Zkus si uvědomit, citlivý čtenáři, že jsme zvyklí 20, 30 let se třikrát za víkend těšit s lidmi, jsme na tom i psychicky dost závislí, na tom si vypěstuješ závislost rychle, a my teď nemáme šanci z toho dělat vůbec nic a nemůžeme vydělávat ale vůbec žádné peníze.
Ale Monkey Business mají letos výročí 20 let, tak se budeme pokoušet udělat nějakou pěknou novou desku. To by nás mělo zaměstnat, budeme se vídat a připravíme něco pro naše fanoušky, kteří budou stejně vyprahlí jako my. Budou to takzvaný vyprahlý promořeniny. Tak je potěšíme nějakou kvalitní nahrávkou.
