Potomci Alphonse Rothschilda podali stížnost proti České republice k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Serveru HlídacíPes.org to potvrdila mediální zástupkyně rodiny v Česku Hana Hikelová. Podle stížnosti Česko v tomto případě porušuje Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv.

Předmětem sporu mezi rodinou a českými úřady je rodinné panství Šilhéřovice na Hlučínsku. To Alphonsi Rothschildovi pro jeho židovský původ nejprve zabavili nacisté, po válce jej ale do správy převzaly československé úřady.

Rothschildové zdůrazňují, že přeživší rodinní příslušníci po válce podali žádost, aby stát jejich panství vyklidil, stát ale řízení protahoval a možnost znovuzískání majetku zhatil únor 1948 a nástup komunistů k moci.

Rodina Rothschildů považuje podle svého vyjádření fakt, že se i demokratické české soudy vůbec odmítly jejich věcí zabývat, za „legitimizaci nacistických protižidovských opatření z doby holocaustu“. Trvají navíc na tom, že jejich restituční nároky byly po válce uplatněny.

Zdůrazňují, že usilují o vyklizení nemovitostí, které jsou v drtivé většině v držení státu nebo obcí, nikoli soukromých osob. „Ctíme soukromé vlastnictví českých občanů,“ říká baron Geoffrey R. Hoguet, potomek bývalých majitelů rozsáhlých pozemků a nemovitostí ve Slezsku.

Proto rodina neusiluje například o vydání zámku Šilhéřovice, který je v soukromém vlastnictví, stejně jako o doly a železárny (v někdejším Vítkovickém horním a hutním těžířstvu měla rodina v minulosti 51 % akcií).

Nejsou oprávněni uplatňovat…

Soudní spory o vrácení majetku trvaly deset let, mezi lety 2008 – 2018, soudy postupně opakovaně rozhodly, že se Rothschildové o svůj majetek po válce včas nepřihlásili. Verdikty v neprospěch rodiny argumentovaly, že vdova po posledním držiteli majetku po roce 1945 plně nevyužila možnost domáhat se svého vlastnického práva poté, co ji Zemský národní výbor odkázal ve věci vrácení majetku na soudní řízení.

O majetek se hlásí rodinný trust Nancy H. Tilghman Revocable Trust, dědic původních majitelů, zmíněný Geoffrey Robert Hoguet a další dva rodinné trusty (Irrevocable Trust for Peter A. Looram a Irrevocable Trust for Bettina L. Burr).

V roce 2017 nároky nakonec odmítl i Nejvyšší soud s tím, že „i kdyby bylo možno přisvědčit a uznat, že jim byla konfiskací způsobena křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. únorem 1948, a takové křivdy se podle ustálené judikatury neodčiňují“. Možné bylo podat už jen ústavní stížnost, což také Rothschildové v červenci 2017 udělali.

Jak popsal HlídacíPes.org v tomto textu, letos v lednu senát Ústavního soudu vedený soudcem Radovanem Suchánkem těsnou většinou ústavní stížnost zamítl.

Suchánek spolu se soudcem Josefem Fialou rozhodli, že když bývalí majitelé po válce neuplatnili restituční nárok na vydání původního majetku, „nejsou již nyní dědicové oprávněni uplatňovat své dědické nároky“.

Poměrem dvěma hlasům ku jednomu soud odmítl, že by ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů byly porušeny. Odmítnuta byla i žádost, aby stěžovatelům byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Zajímavé bylo disentní stanovisko soudce Jiřího Zemánka. Ten se s rozhodnutím svých kolegů neztotožnil a naopak jej tvrdě zkritizoval. Hned v úvodu poznamenal, že ústavní stížnost byla podána už před třemi a půl lety a soudce zpravodaj Suchánek původně navrhoval „poměrně stručné odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost“.

Celý verdikt Ústavního soudu spolu s disentním stanoviskem ke stažení ZDE. 

Upozorňuje, že „většina senátu“ nebrala v úvahu fakt, že doba k uplatnění restitučního nároku uplynula až v květnu 1949, „tj. více než 14 měsíců po 25. únoru 1948, nástupu komunistického režimu k moci, kdy uplatňování restitučních nároků občany „kapitalistických“ států nemělo sebemenší naději na úspěch“.

Konstatuje také, že nemovitosti původního vlastníka nelze pokládat za nepřátelský majetek německé říše, automaticky podléhající konfiskačnímu dekretu prezidenta republiky, a že stát neměl upírat dědicům přístup k možnosti domoci se nápravy žalobou o určení vlastnictví nemovitostí.

„Dnešní český stát, hlásící se k principům demokratického právního státu, by měl umět najít způsob, jakým naložit (…) po více než 75 letech od skončení 2. světové války s nápravou zjevné křivdy, kterou utrpěla v důsledku rasové a politické perzekuce tehdejší k majetkové restituci oprávněná osoba, jejíž nárok nepropadl v důsledku prekluze, ale byl pouze promlčen,“ píše ústavní soudce Zemánek.

Smluvně převeďte na Říši

Rothschildové přišli v roce 1939 stejným způsobem jako v bývalém Československu, respektive protektorátu Čechy a Morava, i o rodinný majetek v Rakousku. Nemovitosti jim ale byly vráceny hned po válce, po roce 1999 pak rodina získala zpět i významnou část tamních uměleckých sbírek. Nacisty vynucený převod na třetí říši byl v Rakousku coby arizační opatření perzekvující Židy označen za od počátku neplatný.

V roce 1939 Rothschildové své nemovitosti ve Slezsku pod nátlakem převedli na německou říši. Existuje na to i „kupní smlouva“ z 6. prosince 1939 napsaná ve prospěch německé říše. I podle Ústavního soudu šlo ale de facto o předávací protokol a převod majetku proběhl bez jakékoliv náhrady.

Sami potomci rodu i před soudem popsali, jak taková „dobrovolnost“ vypadala: když například majitel továrny Rothschild ve Francii odmítl „smluvně převést“ svou strojírenskou továrnu na Němce, byl uvězněn a deportován do Osvětimi, kde byl zavražděn. I na tomto příkladu dokazovali, že samotný vynucený podpis protokolu ze dne 6. 12. 1939 byl mezinárodní zločin, když jeho případné odmítnutí znamenalo jistou smrt.

Text zveřejňujeme s laskavým svolením hlidacipes.org