Vždy při výročí rozdělení československé federace slyšíme pláč, jaká to byla nesmírná tragédie, že se společný stát po volbách v roce 1992 fakticky rozpadl a k 1. 1. 1993 se ustavily dvě samostatné republiky. Na tyto nářky je třeba jasně odpovědět: Nebyla to žádná tragédie. Bylo to racionální řešení, které se ukázalo jako oboustranně přínosné.

Pro nás Čechy by přitom mělo být podstatné, že státní útvar Česká republika prokazuje mnohem vyšší  životaschopnost než Československo. Měli bychom přestat oživovat mrtvolu a místo toho si vážit toho, co máme.

Hlavním a fatálním nedostatkem Československa bylo to, že se nemohlo dlouhodobě udržet ve svobodných podmínkách. Mnohonárodnostní stát z let 1918-1938 byl od začátku odsouzený k nezdaru, protože nestál na dobrých základech. Fakticky dominující národ Čechů potřeboval předstírat existenci většího československého národa, aby  mohl postavit početné Němce a Maďary do role pouhých menšin. Mělo to ale vadu, že většina Slováků se necítila být součástí tohoto československého národa. Byla to prostě jen česká iluze. Nelze se přitom divit Slovákům, že se v těchto letech se společným státem identifikovali stále méně, když od pražské vlády neobdrželi požadovanou autonomii, kterou by představoval vlastní národní parlament. Češi tak mohli ignorovat slovenské rozložení politických sil a do pražské vlády často přizvali slovenské politiky, kteří většinovou vůli Slovenska nepředstavovali. Příkladem je ryzí čechoslovakista a ateista Vavro Šrobár, který byl po vzniku Československa na katolické Slovensko dosazen z Prahy jako malý diktátor a zametl s pokusy prosadit existenci Slovenské národní rady.

Když bylo po smutné epizodě s loutkovým Slovenským státem z let 1939-1945 opět obnoveno Československo, nešlo již o svobodnou zemi. Poválečné bezpráví a prosazení nadvlády Sovětského svazu a režimu KSČ vedlo k udušení jakýchkoli projevů svobodné národní vůle. I pozdější Československá federace z roku 1968 přežívala pouze díky totalitnímu režimu.

Jakmile došlo po listopadové revoluci ke svobodným volbám v roce 1990, bylo jasné, že idyla československého soužití, jak jsme ji chybně viděli z Prahy, končí. Slováci měli vlastní a velmi odlišnou politickou reprezentaci a ta měla rozdílné názory na spravování veřejných věcí. Po dvouleté agónii se společný stát rozpadl. A to nikoli kvůli nějaké nezodpovědnosti politiků, nýbrž prostě proto, že šlo o nefunkční útvar. A je moc dobře, že se jednalo o pokojný a řízený proces. Za to buďme rádi. Také jsme mohli prodělat jugoslávský vývoj.

Základní pravidlo pro existenci soustátí je to, že na celém jeho území musí fungovat společná či podobná stranicko-politická struktura. Česko a Slovensko ale prakticky nemělo společné politické strany. Když se o to někdo z Prahy pokoušel, jako třeba ODS, tak narazil u voličů na Slovensku na minimální zájem. Stejně tak by nikoho v Česku nenadchly slovenské politické strany.

Rozdělení Československa zbavilo oba národy a obě politické reprezentace nekonečného martýria, jímž bylo dohadování o kompetence či o název státu. Federace byla zátěží, která jako velký balvan znemožňovala provozovat potřebné reformy. Dnes oba národy přes své značné problémy dosahují výkonů, o jakých se jim před třiceti lety nesnilo. V obou se přitom vede principiální zápas o právní stát a demokracii. I v této oblasti je lepší, že nemusíme řešit vedle vlastních starostí ještě navíc starosti slovenské. Ani my bychom jim svými starostmi moc nepřispěli. Podstatnou skutečností přitom je, že vztahy mezi oběma státy i národy jsou výborné a společné členství v EU tuto vazbu umocňuje.

V souvislosti s 29. výročím ustavení dvou samostatných států jsme si mohli také přečíst, že Slovensko bylo „naše“, že to byl náš prázdninový cíl a že nám spolu bylo dobře. Je to všechno dětinské. Dnešní naše prázdninové cíle se rozpínají od Řecka až po Portugalsko a vůbec k tomu nepotřebujeme, aby ty státy byly o něco více „naše“, než že patří do společného kulturního a politického okruhu. Slovensko nepatří Čechům. Slovensko je Slováků a je to tak dobře.