Mnozí glosátoři společenského dění vyjádřili podiv nad pozorností, které se dostalo padesátému výročí invaze vojsk Sovětského svazu a většiny jeho satelitů ve srovnání s pozorností, které se dostalo výročí německé okupace v roce 1939. Ačkoli byla německá okupace a následný režim, který zde až do roku 1945 vládnul, zřejmě nejtragičtější etapou českých dějin, je takový rozdíl v akcentech celkem pochopitelný. 

V čele české vlády totiž nestojí prominent režimu nastoleného německou okupační správou. Premiérem české vlády není ani bývalý člen strany, která otevřeně s hitlerovským Německem kolaborovala a která z přítomnosti okupačních vojsk odvozovala svoji legitimitu. Zemi také neřídí politik, který by byl evidován jako spolupracovník tajné policie, která v souladu s vůlí německých okupantů a jejich českých kolaborantů terorizovala obyvatelstvo.

Stejně tak českou vládu nepodporuje strana, jejíž význační představitelé by považovali nacistickou okupaci za internacionální pomoc nebo by psali, že německou armádu vítali u Petřkovic a Koblova, kde narušila hranici nejdříve. 

Vládě také nevyjadřuje důvěru strana, jejíž představitel by v souvislosti s německou invazí v roce 1939 hovořil o zfalšování dějin a ideji postavené na pozici proti Německu, protože se jednalo ve skutečnosti o invazi rakouskou, neboť Adolf Hitler byl Rakušan.   

Rozdíl je i v tom, že německou invazi z roku 1939 nepodporuje více než čtvrtina Němců a v Německu nevychází články invazi a následnou okupaci Čech a Moravy velebící.  

Zatímco události z roku 1939 jsou sice tragickou, ale přece jen minulostí, události roku 1968 mají přesah do dnešní doby. Mnoho současných politiků totiž začalo svoji kariéru právě v rámci režimu nastoleného sovětskou okupací prostřednictvím kolaborace s tímto režimem a někteří z nich se k tomuto systému dokonce otevřeně hlásí.   

Rozdíl spočívá i v tom, že česká společnost se od nacistických kolaborantů očistila, někdy možná až příliš brutálně, zatímco kolaboranti s komunisty drženými u moci sovětskými vojsky jsou nyní často v nejvyšších patrech politiky.

Převrat v listopadu 1989 byl založen na odmítnutí sovětské okupace a politického řádu, který nastolila. Pokud se po volbách v roce 2017 dostali k moci prominenti reálného socialismu, zavedeného okupační mocností a jejich domácími satrapy, nebo dokonce lidé, kteří obhajují jeho legitimitu a legalitu, je logické, že taková situace vede ke společenskému napětí, které se zřetelně projevuje právě v době výročí historických událostí. 

Po listopadu 1989 se od politiků očekávala mimo jiné určitá morální integrita a oddanost ideálům demokracie. Pokud některý z politiků ve větší míře kolaboroval s komunistickou mocí z oportunních důvodů, nedostává se mu toho prvního. Pokud kolaboroval s komunisty dosazenými okupanty z přesvědčení, těžko ho podezřívat z oddanosti myšlenkám svobody a demokracie. 

Ze všech těchto důvodů je sovětská okupace roku 1968 sice historií, ale historií současnosti.