Do evropské reality vtrhly po invazi Ruska na Ukrajinu zapomenuté pojmy jako válka a genocida. Konfrontace s eurasijským Východem dynamizovala východní periferii Západu, sice integrovanou do NATO a EU, ale stále označovanou jako postkomunistická, případně postsovětská. Zvláštní skupinu tvoří země Visegrádské čtyřky, jejichž reakce jsou velmi rozdílné. Jejich postojům se věnuje komentář Petra Hlaváčka v únorovém čísle měsíčníku FORUM 24+.

„Zatímco v Maďarsku, ale také na Slovensku a nepochopitelně i v Česku panují pesimismus a ‚blbá nálada‘, Poláci tváří v tvář robustní krizi Západu a šoku z války Ruska proti Ukrajině prokázali značnou odolnost a akceschopnost,“ píše Petr Hlaváček a pokračuje. „Slováci, nyní už opět v čele s postkomunistickým populistou Róbertem Ficem, stále slyší na panslávský blábol a malují si, že Moskva je jim blíže než Praha, natož Berlín, Paříž či Washington. Česká podpora bojující Ukrajiny je sice dosud významná nejen ze strany státu, ale i občanské společnosti, jenže v blahobytném Česku se šíří agresivní tekutý hněv, jehož zdivočelý proud hrozí strhnout zemi do orientálních bažin. Poněkud nečekaným se může zdát případ Maďarska, kde bezmála autoritářským způsobem dlouhá léta vládne Viktor Orbán. Jeho ministr zahraničních věcí Péter Szijjártó, v roce 2021 dekorovaný ruským Řádem přátelství, provozuje ve vztahu k Rusku ‚pragmatickou politiku‘, kroky Maďarska jsou tudíž de facto proruské a soustavně zdržují západní pomoc.

Maďarský postoj je nepochopitelný, poněvadž odporuje politické tradici, podle níž Maďaři vždy hleděli na Rusko jako nevyzpytatelného nepřítele. Příslovečnou se stala kapitulace u Világoše v roce 1849, když vojska ruského imperátora Mikuláše I. utopila maďarskou liberální revoluci v krvi. Zapomenout nelze ani na Maďarskou sovětskou republiku z roku 1919, která byla považována za ruské vměšování do záležitostí Maďarska.

Součástí maďarské národní paměti je i dvojí brutální dobývání maďarské metropole ve 20. století. Bitva o Budapešť z přelomu let 1944 a 1945 znamenala pro civilní obyvatelstvo obrovský teror ze strany Rudé armády včetně masového znásilňování žen. A vpád vojsk sovětsko-ruského impéria do Maďarska v roce 1956 přinesl další vraždění, popravy a utrpení, které jen posílily nechuť Maďarů ke všemu ruskému.

Důvodem aktuální přítulnosti maďarské politické elity přesto není promyšlený obrat od protiruské nenávisti k proruské lásce, nýbrž strach, který tandem Orbán-Szijjártó rozšířil v maďarské společnosti. Ekonomické a strukturální problémy, většinou oprávněná kritika EU na adresu některých „reforem“, mazaně zneužitý problém s migrací a děs z blízké války vytvářejí prostřednictvím státu podřízených médií nedůvěru vůči Západu, který se dnes manifestuje prostřednictvím NATO a EU.

Orbán krmí Maďary politikou „mnoha azimutů“, snaží se vytěžit co nejvíce z členství Maďarska v západních strukturách, ale pragmaticky koketuje s Čínou, Tureckem a především Ruskem, jako by nebyla válka. Jistě je v tom i kus obnovené zášti vůči Ukrajincům, živené nezpracovaným trianonským traumatem a maďarskou imperiální nostalgií, protože Ukrajina ve svých hranicích zahrnuje i značná území někdejších Uher, totiž Zakarpatí a Bukovinu.

Ať už budeme postoj Maďarska hodnotit z jakékoli perspektivy, rozhodně je v rozporu s maďarskou tradicí, a vůbec není konzervativní. Maďarsko se chová jako zrádce Západu a černý pasažér. Ovšem jedno vysvětlení takové pozice se nabízí: Maďaři vedení Orbánem se nechtějí jednoznačně přidat na žádnou stranu v počínajícím globálním konfliktu, dokonce ani na tu západní, která je jim vlastní, neboť se obávají, že by si jako už několikrát v moderních dějinách vybrali špatně a skončili mezi poraženými. Proto se tváří jako zdánlivě neutrální, ačkoli je Maďarsko členem NATO a EU, a hrají to na všechny strany.“

Více o postojích Polska, Slovenska a Česka čtěte v únorovém vydání měsíčníku FORUM 24+.