HISTORIE / Do mlhavého a chladného lednového rána vykročí Alois Rašín ze svého bytu v Žitné ulici typickým pevným krokem. Klobouk v jedné ruce, tašku ve druhé, v ústech doutník. Řidič, který ho má odvézt do jeho úřadu, na ministerstvo financí, už na něj trpělivě čeká. A stejně tak i schovaný vrah.

Šofér Felix Pluner už otevíral dveře vozu, když tu náhle přiskočil k ministru zezadu neznámý mladík. Třeskly dva výstřely. Rašín upustil tašku se spisy a sesunul se na chodník, útočník se dal na útěk. Psal se 5. leden roku 1923 a komunistická ideologie v naší zemi právě ukázala na svou první oběť. 

To mám za svou poctivou práci!

Řidič si v první chvíli neuvědomil, co se právě před jeho zraky odehrálo. Rychle přiskočil ke zraněnému ministru a snažil se ho postavit na nohy. Myslel si, že jen uklouzl na chodníku nebo se mu snad udělalo nevolno. „Nechte mě a běžte pro doktora! Je tady v domě,“ obořil se na něj Rašín. Přivolaný lékař rychle zjišťoval míru zranění, zatímco politik stále svíral v ústech doutník a cedil mezi zuby: „To mám za svou poctivou práci…“ 

Druhá rána svůj cíl sice minula, jenže ta první způsobila devastující zranění – poškodila střeva, močový měchýř, přerušila míchu a nakonec uvízla v jedenáctém obratli. „Pacient je bez hmatatelného tepu, srdce téměř nepracuje,“ konstatovali bezmocně lékaři v pražském Podolí, kam byl urychleně zraněný muž převezen. Operovali jej, avšak s neradostným výsledkem. 

„Stav doktora Rašína jest beznadějný. Následkem poranění míchy jest tělo od života dolů úplně ochrnuto. Poraněný má nervový šok, který hrozí, že životu jeho může býti v několika hodinách konce,“ telefonoval profesor Michal Jedlička smutnou zprávu prezidentské kanceláři. I kdyby se Rašín uzdravil, „je téměř jisto, že by nemohl vládnouti nohama a že by byl připoután úplně na lůžko…“

U nás není možno dělat politiku

Po operaci si vysílený Rašín prý povzdechl: „U nás není možno dělat politiku!“ Jeho syn Ladislav si zdrceně zapsal do deníku: „„Atentát. Sanatorium. Hrozné bolesti… Srdce téměř netluče. Naděje žádná… Seděl jsem u taťky. Řekl: ,To mně je konec.’“

O svůj život přesto tvrdý a energický muž bojoval ještě dlouhých šest týdnů, během nichž neztrácel zájem o okolní dění. Na nemocničním lůžku přijímal návštěvy stranických i koaličních kolegů, nechal si předčítat z tisku, v lepších chvílích i pracoval. Těch ale bylo stále méně a mysl mu pozvolna zatemňovaly vysoké horečky, srdce sláblo. „Tak a teď budeme spat,“ šeptal. Manželka Karla ho držela za ruku a odpověděla: „Dobrou noc, tatečku.“ 18. února 1923 už se ze svého spánku neprobudil. 

Snil o svobodné zemi

Houževnatost, píli a neústupnost měl Alois Rašín v krvi. Syn pekařského mistra Františka Rašína v podkrkonošském městečku Nechanice už coby dítě vynikal nad svými vrstevníky svou mimořádnou chytrostí, vnímavostí a zájmem o veřejné věci, ze všeho nejraději míval pravidelné rodinné debaty po obědě se svým otcem.

Do české národní politiky vplul po úspěšném zakončení studia práv. Toužil po vzniku svobodného československého státu a od tohoto snu jej neodradila ani pouta na rukou a dvouletý pobyt ve vězení v plzeňských Borech kvůli vykonstruovanému procesu s takzvanou Omladinou. 

Oženil se s dívkou z pražské vlastenecké rodiny, Karlou Janskou. Ta se stala nejen jeho podporující manželkou, ale i laskavou matkou jejich tří dětí. Jednou jim napsala: „Nedovedete si představit, jak jsme byli šťastni, nemám jiné přání, než abyste vždy byli v manželství tak šťastni, jako jsme byli my, a přestože pronásledováni jsme byli osudem, či vlastně lidmi, jako snad nikdo jiný, doma jsme si štěstí naše nikým nedali zkazit.“ Po jejím boku se vypracoval ve špičkového pražského právníka.

Za první světové války se aktivně zapojil do protirakouského odboje. Před trestem smrti za velezradu a vyzvědačství jej zachránila až amnestie nového císaře Karla I. Hasburského. A tak mohl v odboji pokračovat dál. „Situace ve Vídni vypadala nezapomenutelně. Viděl jsem, jak se kácí stát, který tolik časů trval,“ líčil nadšeně Rašín v říjnu roku 1918. Z trosek někdejší mocné monarchie povstal do čela české politiky jako jeden „z mužů 28. října“, kteří s velkou slávou vyhlásili samostatný stát.

Silný stát potřebuje silnou měnu

„Obyvatelstvo naší země stůně třemi těžkými chorobami, dvě třetiny lidí si myslí, že je bude živit stát, většina věří ve všemocnost státu a téměř všichni si myslí, že se svoboda obejde bez poslušnosti,“ stěžoval si Rašín v jednom z dopisů. Ve vládě Karla Kramáře se usadil do křesla ministra financí a usiloval o rychlé odpoutání od rakousko-uherské měny a vytvoření vlastní československé. Silná koruna podle něj měla vyjadřovat i sílu nového státu. Stávající rakousko-uherské bankovky prohlásil za prozatímní státovky a nechal je okolkovat. Nechal na několik dnů zavřít hranice, rychle označil zadržené bankovky a část peněz nuceně zadržel.

Pod heslem „pracovat a šetřit“ nemilosrdně snižoval sociální dávky i platy státních zaměstnanců, odmítal privilegia legionářů ve státní správě. „Legionáři, kteří pokryli své hlavy slávou, přišli do svobodného, mladého, v poválečných obtížích se nalézajícího státu a nastavili ruku řkouce: Bojovali jsme za tebe, zaplať! Zaplať hotově, výhodami, privilegii… Jenže za to, co se dělá pro národ, se neplatí!“ hřímal Rašín.

Podniky propouštěly, chudí lidé neměli za co nakupovat, dělníci stávkovali. „Lidé za války zlenivěli, protože v zákopech nebylo třeba pracovat,“ prohlásil Rašín s tím, že krize ozdravuje, jen je třeba vydržet. Svou tvrdou finanční politikou si ve společnosti nadělal mnoho nepřátel, ochranku však tvrdošíjně odmítal. 

Masaryk atentát oplakal

Jeho smrt přesto otřásla celou zemí, po osm dnů vlály vlajky na půl žerdi. I jeho dosavadní kritici se shodli na tom, že byl mimořádnou osobností, vznešenou i ve svých největších chybách. Mnozí se navíc začali obávat bolševismu a více se přiklonili k republice, protože atentát na Rašína vnímali i jako útok na státní zřízení. Prezident Tomáš G. Masaryk podle svého syna Jana nesl ministrovu tragédii velmi těžce. „Před Rašínovou smrtí můj otec nespal, čtyři noci nezamhouřil oka. Včera večer plakal,“ vzpomínal. Sám Masaryk pak prohlásil: „Násilí spáchané na doktoru Rašínovi je nelidské, nečeské.“

První československý premiér Karel Kramář, který sám přežil pokus o atentát o čtyři roky dříve, prohlásil: „A zdá se mně, že musíme znovu pod dojmem tragické té události mysliti na něco jiného než na pomsty a odplaty. Vražedný atentát odkryl propast, nad kterou stojíme. A povinností nás všech, kteří svůj národ milujeme […] nemůže být nic jiného, než pevněji než dřív semknout své řady a nepřátelům republiky ukázati, že se mýlí, jestli si myslí, že vnitřní naše rozladěnost je už tak veliká, aby mohli zahájiti generální útok na stát.“

Anarchokomunistický fanatik

Sám střelec se daleko z místa činu nedostal. Pronásledovali jej ozbrojení strážníci i svědci útoku. Když ho dostihli ve sklepě jednoho z domů v Příčné ulici, útočník svou pistoli odhodil a vzdal se. Devatenáctiletý mladík Josef Šoupal, anarchokomunista z Německého, dnes Havlíčkova Brodu, se ke všemu přiznal. Dokonce i k tomu, že se o atentát pokoušel už v prosinci předchozího roku, ale nepodařilo se mu se s Rašínem setkat.

Zastával komunistické myšlenky, avšak v roce 1922 ze strany vystoupil, protože komunisté nesouhlasili s individuálními násilnými činy. KSČ se od vraždy rozhodně distancovala. Rudé právo den po atentátu napsalo: „Střídají se vlády, střídají se osoby a dělnická bída zůstává. Ne proti osobám, ale proti celému kapitalistickému systému jde náš boj. Systém musí být zničen, ne ministři. A zničení systému se dá docílit jen bojem proletářských mas, nikoli akcí jednotlivců.“

Šoupal se považoval za anarchistu. „Stal jsem se nástrojem osudu a nestydím se za to. Nechtěl jsem zabít Rašína, chtěl jsem zabít Živnostenskou banku! Mířil jsem na člověka, jenž šel tvrdě přes lidské hoře a slzy, ale chtěl jsem zasáhnout to, co reprezentoval: kapitalismus rdousící tisíce mých bratří,“ vypověděl pevným hlasem u soudu. 

Vrah se stal Pravdou

Před oprátkou ho zachránil nízký věk. U soudu tak vyfasoval osmnáct let těžkého žaláře, zostřeného jednou čtvrtletně půstem a 5. ledna každého roku pobytem v temné cele. Za mřížemi v Kartouzích u Jičína i na plzeňských Borech si neustále stěžoval na příkoří, na homosexuální obtěžování, simuloval psychické onemocnění. Jednou dokonce napsal řediteli věznice Erhartovi vzkaz na stěnu cely vlastními výkaly: „Líp v náručí levharta než ve spárech Erharta!“ Pobyt ve vězení si tak prodloužil o další rok a půl.

Po druhé světové válce si chtěl změnit jméno na Ilja Dněprostroj, to mu však úřady nedovolily, a tak se stal mužem jménem Ilja Pravda. Pokoušel se o vstup do komunistické strany, ta ho ale z obavy, že by ji zdiskreditoval, odmítla. Zahořklý muž tedy odešel za novým životem do severních Čech, kde i ve věku 56 let v listopadu roku 1959 zemřel. Osud mu vyměřil jen zhruba o rok života více, než on jako vrah dopřál Aloisi Rašínovi.