Rozluštěná politická šifra a úkol Evropy: vzepřít se imperiálnímu ruskému pohrdání člověkem

Iva Vodrážková, pastel, tvorba z undergroundového období ((se svolením autorky))

Iva Vodrážková, pastel, tvorba z undergroundového období | FOTO: (se svolením autorky)

Týden poté, co ruská armáda zahájila vojenskou agresi proti Ukrajině, zveřejnila socioložka Lucie Jarkovská, která se zaměřuje na problematiku genderu, text s názvem Válka nedělá z kluků muže, ale z lidí mrtvoly.

Už samotný titulek prozrazuje, jak ideologie genderu dominuje nad kritickým myšlením a jak se vyhýbá reflexi problému, jaký představuje válka. Socioložka ignoruje především elementární poznatek vojenských historiků, například sira Johna Keegana, který napsal, že „historie nás učí, že státy, v nichž žijeme, jejich instituce, a dokonce i jejich zákony vznikly prostřednictvím konfliktů, často těch nejkrvavějších“.

Uprchlíci z Ukrajiny na nádraží v polském Přemyšlu (ČTK/AP/Czarek Sokolowski)

Válka tudíž nedělá jen „z lidí mrtvoly“, ale často i vytváří nebo brání státy, instituce, zákony a s ohledem na poslední nejkrvavějších válku, kterou byla druhá světová, ubránila i západní kulturu, již nevytvořili pouze mrtví lidé, ale ti, kteří byli odhodlaní bojovat proti nacismu a fašismu a zvítězit.

Ideologický genderový pacifismus nezohledňuje, že například sama autorka stejně jako lidé žijící v západním světě a vyznávající jeho hodnoty vděčí za svou existenci mužům a ženám předcházejících generací, kteří ve válce viděli nikoliv „jen“ její nihilistický funerální smysl a to, jak byli válkou drceni, ale naopak smysl života a způsob, jak bránit státy, instituce, zákony, vlastní kulturu a své rodiny, a to i za cenu vlastního života.

Válečný historik Keegan však zároveň dodává, že západní kultura by rozhodně nebyla tím, čím je, kdyby si na jedné straně nevážila jak zákonného držitele zbraní, tak ale i osoby, která považuje držení zbraní za zásadně nezákonné. Připomíná, jak v jedné z nejdrsnějších britských jednotek za druhé světové války byli nosiči raněných právě pacifisté, čímž si vysloužili nejvyšší uznání vzhledem ke své statečnosti a připravenosti pro sebeobětování.

Psychologickou potřebu bránit se zlu, a to i v nejkrajnějších bezvýchodných situacích, zachytili Jean Améry a Primo Levi. Améry popisuje, jak ve zvráceném koncentračním táboře existovala pro něho osobní potřeba vrátit ránu pěstí, do které „vložil celou svou důstojnost“, a vůbec žádnou roli nehrála skutečnost, že byl slabý a že byl nakonec zbit. Primo Levi připomíná osud židovské polské dívky Maly Zimetbaumové, která na popravišti před ženami z tábora uhodila esesáckého kata do tváře svou zakrvavenou rukou.

Ruský prezident Putin se svým běloruským protějškem Lukašenkem (ČTK)

Minulost kupříkladu druhé světové války netvoří jen nekonečné řady náhrobních kamenů (viz ilustrace textu Lucie Jarkovské), ale jak příliš realisticky přiznává historik Niall Ferguson, především odhodlání spojenců zvítězit jakýmikoliv prostředky a za každou cenu.

Známá, byť nepřesně překládaná myšlenka pruského generála a vojenského teoretika Carla von Clausewitze, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, je tak znovu a znovu konfrontována s realitou, kde se ve skutečnosti válčí „jakýmikoliv prostředky“.

Pokud je válečný konflikt nahlížen „jen“ prizmatem hřbitova, potom se ve skutečnosti problém i této současné evropské války depolitizuje, a tím se na druhé straně ukazuje, že funerální pacifistické vidění se především vyhýbá jakékoliv politické perspektivě.

Archaické formy ruského patriarchátu

Tvrzení Lucie Jarkovské, že „patriarchát potřebuje válku“, je spíše ideologické než explikativní, neboť se nevysvětluje fenomén války v širších souvislostech. Místo aby se pojem patriarchátu stal kritickým pojmem, stává se vševysvětlujícím slovem.

Vladimir Putin a patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill  (ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko)

„Vláda otců“ byla v kritickém ohnisku jak první, tak i druhé vlny feminismu. Jenže dnes se mužská nadvláda přeměňuje na rozptýlený a fluktuující systém, který se však stále vyznačuje specifickou institucionální silou. Pierre Bourdieu říká, že předsudečné patriarchální vidění nadále přetrvává.

Patriarchát se v průběhu staletí postupně přetransformovával do daleko modernější hegemoničtější podoby, kde absolutní moc už nemusí vykonávat patriarcha, ale spíše nějaký typ politického vůdce, kde poddaní a loajální nejsou jen ženy a děti, ale spíše občané, kde výlučné určení synů k vykonávání veřejné moci spíše přebírají politické strany a kde novou roli získávají i kultura, náboženství a ideologie.

Jenže ani v rámci feminismu není jednoznačná shoda, jak tento „systém mužské nadvlády“ interpretovat. Některé feministky nepovažují patriarchát za univerzální strukturu, další poukazují na jeho rozklad prostřednictvím liberalismu a jiné, jako například černošská neomarxistická aktivistka bell hooks, ho redukuje na institucionalizovaný sexistický systém mužské dominance, jehož součástí je ovšem i „mateřský sadismus“, kdy samy ženy často emocionálně týrají své děti.

Dvanáctý den okupace Ukrajiny, 8. března 2022, promluvil ruský prezident Vladimir Putin u příležitosti Mezinárodního dne žen k ruským matkám, manželkám, sestrám, nevěstám a přítelkyním vojáků a důstojníků, kteří podle něj „brání Rusko v boji“, a prohlásil: „Můžete na ně být hrdé stejně, jako je na ně hrdá celá země.“

Pokud se podle feministek patriarchát vyznačuje imperialistickým militarismem, v jehož duchu se muži socializují jako „zabijáci“, pak ideologická oslava agresorů – při příležitosti Mezinárodního dne žen – jako hrdinů by mohla být potvrzením hodně archaické formy současného ruského patriarchátu.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj stojí v čele bojující Ukrajiny (ČTK/ZUMA/Ukrainian President's Office)

Ženská tvář války

Otázka, proč muži válčí, však nesouvisí s nějakou vrozenou antropologickou konstantou nebo genetickým naprogramováním lidské přirozenosti či zabijáckým instinktem.

Válka je příliš civilizačně komplexní a zároveň determinovaná i nahodilostí evolučního a kulturního vývoje člověka, jehož součástí nejsou jen tělesné změny, jako je například větší mozkovna, rozšíření pánve u žen nebo zánik oestra, ale i pozdější specifické dovednosti a technologické vynálezy, které se postupně přenesly například z lovecko-pastevecké kultury do válečné. Navíc se dosud málo doceňují revoluční změny, které přinesla zemědělská revoluce před mnoha tisíci lety.

I tvrzení Lucie Jarkovské, že „válka nemá ženskou tvář“, je v rozporu s celou řadou historických publikací, které odhalují například tvář německých žen jako „Hitlerových fúrií“, jejichž brutalita si nezadala s krutostí jejich mužských protějšků.

Na druhé straně je třeba ale reflektovat, že například v současné době Ukrajinky tvoří 15,6 procenta vojáků a mnohé se přihlásily do dobrovolnických oddílů: „Máme na výběr mezi otroctvím a svobodou a ženy po celé zemi to cítí stejně. Proto zůstaneme v Kyjevě, dokud je to možné,“ prohlásila advokátka Olena Bilecká pro ruskou redakci BBC.

Ačkoliv se ve feministickém diskursu už několik desetiletí kritickým způsobem nakládá s pojmem „přirozenosti“, který je zatížen tradičním filosofickým esencialismem, v diskursu války se feministická kritičnost najednou opouští a neproblematicky se tvrdí, že „zabíjení ve válce není přirozené ani pro jedno z pohlaví“. Jestliže však existuje odhodlání zvítězit „jakýmikoliv prostředky a za každou cenu“, jak lze vážně hovořit o tom, co je ve válce přirozené, nebo nepřirozené?

Oslava Dne vítězství v tzv. Velké vlastenecké válce v ruském Volgogradě (9. 5. 2015) (Natalia Semenova / se souhlasem)

Teorie kulturního determinismu, která říká, že jsou to právě genderové normy, které formují muže, je platná pouze částečně. Pokud však se tato teorie absolutizuje, stává se spíše karikaturou příběhu o malých chlapečcích, kteří si od dětství hrají na vojáky, na hrdiny, aby následně chránili slabé ženy a provozovali tak „mistrovství světa v chlapáctví“. Tento příběh ale nekoresponduje s problémem násilí nebo agrese z historického hlediska, jak ho prezentují nejnovější archeologické výzkumy a forenzní věda.

Obranné násilí jako existenciální akt

Ani moje osobní zkušenost nekoresponduje s povrchním výkladem jednoduchých „genderových norem“. Jako malý chlapec jsem vyrůstal v prostředí, které bylo v jistém smyslu formotvorně výrazně ženské, a to zejména vlivem starších sester, z nichž jedna byla starší jen o dvacet minut. Navíc jsem měl sklon k femininitě. Násilí bylo pro mě dlouho vnitřně naprosto neznámé.

Jedna dávná fotografie z dětství na Vyšehradě, kde jsem vyrůstal, mě zachycuje v parku s koloběžkou, kdy mně bylo asi šest nebo sedm let. Snímek mi dodnes připomíná první hlubokou zkušenost spojenou s konfliktem a následujícím násilím. V té době jsme se stejně starou sestrou a kamarádkou jezdili poblíž Slavínského hřbitova při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě na koloběžkách, když nás násilím zastavili o hodně starší výrostci a následně se zmocnili našich koloběžek.

Když už s nimi odcházeli pryč, zrodilo se ve mně něco, co se nedá jednoduše popsat, ale výsledkem byla naprosto zoufalá akce, kdy jsem nalezl obrovský kámen, který jsem uchopil do obou rukou, a pravděpodobně s dosti šíleným výrazem a křikem jsem vyrazil proti nim. Velký kámen jsem po nich vrhl a výsledkem bylo, že nechali čerstvě odcizené koloběžky ležet na chodníku a zmizeli pryč.

Obranné násilí, které by se dalo charakterizovat válečnou terminologií jako „reaktivní agrese“, však nebylo výrazem ani instinktivní „přirozenosti“, a už vůbec ne nějaké „genderové normy“ v duchu feministického kulturního determinismu, či dokonce socializovaného násilí jako nějakého „mistrovství světa v chlapáctví“. Antropologové interpretují válku často jako „vynález“, ale zmiňovaná osobní zkušenost a s ní natrvalo zakotvená emoce v nitru vypráví o hluboce temném existenciálním aktu sebetranscendence lidské bytosti reagující v zoufalosti na evidentní příkoří a nespravedlnost.

Ukrajinský historik Volodymyr Vjatrovyč slouží v domobraně a brání Kyjev proti Rusům (Volodymyr Vjatrovyč / se svolením autora)

V jednom interview v souvislosti s válkou na Ukrajině řekl filosof Mirek Petříček, že člověk, který je takříkajíc sartrovsky vržen do nějaké situace, tak v ní může objevit něco nového, díky čemu se může například stát lídrem, jak je to patrné u Volodymyra Zelenského, ale ruský prezident Vladimir Putin „nám působí jinou vrženost a s tím pracovat neumíme“.

Ve výše zmíněném kontextu je ale možno lacanovsky konstatovat a částečně oponovat: reálno násilí nemůže být nikdy plně konceptualizováno prostřednictvím slov a teorií, na druhé straně zmeškat setkání s reálnem „vrženosti“ do násilí znamená nepochopit brutální zkušenost.

Fantasmatická odveta za ztrátu systému

V roce 2021 jsem publikoval knihu o kontrakultuře, ve které jsem popsal zvláštní kulturně-politický jev. Po pádu komunismu se začala artikulovat odveta za ztrátu „systému“, který byl pojímán fantasmaticky jako amputovaná končetina, jež reálně sice „neexistuje, ale přesto svědí a inspiruje“.

Nejviditelnějšími představiteli této odvety byli postsovětští intelektuálové a politici (Alexandr Dugin, Alexej Jurčak, Vladimir Putin). U nás ji částečně sdíleli i vzdělanci vyjadřující revizionistické názory v oblasti historie normalizace, genderu, literární teorie, výtvarného umění atd.

Byť je každá válka až příliš reálná, ze strany Ruska je svým původem fantasmatická. V projevu, v němž Vladimir Putin vyhlásil 24. února 2022 válku Ukrajině, se opakovaně v různých souvislostech odvolával na existenci zaniklého systému: „Sovětský svaz koncem 80. let minulého století zeslábl, a poté se rozpadl. To, co se stalo tehdy, je pro nás i dnes velkou lekcí. Průběh událostí přesvědčivě ukázal, že paralýza moci a vůle je prvním krokem k plné degradaci a zapomnění. Stačilo, abychom tehdy o sobě jen na chvíli zapochybovali, a vše – rovnováha sil ve světě – se narušilo.“

Prezidenti Erdoğan a Putin (Presidential Executive Office / Kremlin.ru / Public Domain)

S touto fantasmatickou odvetou za ztrátu systému souvisí i dlouhodobě vytvářený mýtus, že to byl vlastně Západ, který v postsovětské společnosti vygeneroval tzv. „versailleský syndrom“ – pocit poražených, ponížených a pokořených, jak tvrdí například ruský politolog Vladimir Pastuchov.

Americký historik Richard Pipes však nabízí jiný pohled na ruskou společnost a připomíná rok 1992, kdy vláda Borise Jelcina vydala dekret, v němž komunistickou stranu postavila mimo zákon, protože ji nepovažovala za politickou stranu, ale jen za mechanismus k uchvácení moci; a komunisté v reakci na to zažalovali vládu u Ústavního soudu. Nakonec ale soud „komunistickou stranu nezprostil obvinění, ani ji neodsoudil“. Podle Pipese je skutečnou vírou Ruska historicky zakořeněný fatalismus – poddávat se osudu – a tento fatalismus se nezměnil ani po pádu cara, nezměnil ho komunismus a pěstoval ho dále i Putin.

Politologové, sociologové, historici a novináři jsou často v zajetí velkých ideologických konceptů a historických vyprávění. Bizarnost takového podniku se odhalí, když se v 21. století hovoří jazykem 19. století například při hledání současných příčin neporozumění mezi ruským národem a „západoevropskými Slovany“. Klíč k Rusku není nutno hledat v zavádějících velkohistorických paralelách typu, jako je „versailleský syndrom“, stačí sledovat ruskou kontrakulturu.

Žanna Němcovová na Náměstí Borise Němcova před ruskou ambasádou v Praze (27. 2. 2020) (ČTK/Deml Ondřej)

V roce 1985 internovala KGB do psychiatrické léčebny kontrakulturního umělce, hudebníka a básníka Jegora Letova, působícího v psychedelicko-noisové skupině Graždanskaja oborona (Civilní obrana), která se vysmívala nejen hnijícímu Leninovi v mauzoleu, soudruhu Kim Ir-senovi nebo perestrojce, ale celé sovětské společnosti.

Jenže po krachu „systému“ se Letov už v roce 1993 přidal v duchu nové ruské politiky identity na stranu ruských nacionalistů a komunistů. Umělec netrpěl „versailleským syndromem“, ale spíše potřebou fantasmatické odvety za ztrátu „systému“.

Teprve nová generace postsovětské kontrakultury dokázala znovu poukázat na problémy Ruska jako systému. Například feministická skupina Pussy Riot v reakci na opětovnou kandidaturu Vladimira Putina do funkce prezidenta vystoupila v únoru 2012 v Chrámu Krista Spasitele v Moskvě se svou punkovou modlitbou „Matko Boží, vyžeň Putina“ a napadla v ní zavedený ruský césaropapismus – spojení nejvyšší světské a církevní moci. Státní duma zareagovala tím, že následně zavedla zákon o trestní odpovědnosti za „urážení citů věřících“.

Naděžda Tolokonnikovová, jedna z odsouzených aktivistek, ve svých zápiscích z trestanecké kolonie napsala, že není náhodné, že představitelé Ruska mají rádi amorfní a beztvárný výraz „lid“, který je spíše výrazem lágrového glajchšaltování a zabraňuje, aby v lidech vyklíčila víra ve vlastní hlas a tvář: „Říkaj‘ lid‚ aby se člověk cítil jako malý zrnko v písku, který nemá vlastní tvář a je osamělý.“ Problémem Ruska není „versailleský syndrom“, ale nevíra ve vlastní tvář a tvář druhého.

Právník Ilja Antonov pochází z ukrajinského Donbasu, ale nový domov našel před lety v Praze (Ilja Antonov (se svolením autora))

V současné době nemá tento problém jen vojenský rozměr, na který poukázal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ve svém televizním projevu k Rusům, když prohlásil: „Když na nás zaútočíte, to, co uvidíte, budou naše tváře, ne naše záda.“ Nemá ani jen politický rozměr, kdy Evropa musí Rusku nastavit svou tvář odhodlanou bránit hodnoty, na kterých je založena.

Ale tento problém je zároveň i hluboce filosofický a Emmanuel Lévinas říká, že podstatou odpovědnosti za druhého je nepochybně obava ze smrti druhého. Lévinas hovoří o odpovědnosti člověka za sebe, kterou není možné podstoupit: „Když řeknu tváří v tvář druhému Jsem zde!, pak tímto Jsem zde! vstupuje Nekonečno do mluvy, ale neukazuje se.“

Politický úkol Evropy – vzepřít se imperiálnímu ruskému pohrdání člověkem

Německý filosof Peter Sloterdijk napsal v roce 1994 malou knížku s provokativním názvem Procitne Evropa? V tomto eseji říká, že úspěch kontinentu natrvalo závisí na schopnosti Evropanů věřit své šifře obsažené ve formulaci lidských práv. Podle něho nejhlubší myšlenkou Evropy je, že je nutno se prostě vzepřít pohrdání člověkem, které je vlastní všem imperialistům, a toto odmítnutí musí dostat politickou podobu: „Jakmile Evropa znovu procitne, navrátí se do velké politiky otázka pravdy.“

()

Poeticky, ale částečně i proféticky vyznívají závěrečná Sloterdijkova slova: „Evropa, procitne-li, přijde k sobě v předvečer věku bouří. Současníkům, kteří pohlížejí do budoucnosti, může být asi tak, jako by listovali v katalogu ohlášených běd. Mohou si dodávat vzpruhu slovy portugalského mořeplavce, hrdiny a člověka, jenž obeplul svět, Vasco da Gamy, který na svou zoufalou posádku při orkánu v Indickém oceánu zvolal: Vzhůru, děti, moře se před vámi třese! Nová politika pro nás začíná uměním tvořit slova, která na palubě skutečnosti ukazují horizont.“

Zdá se, že Evropa po dlouhých letech zpochybňování své šifry snad procitla a že se pomalu probouzí do velké politiky díky ruskému válečnému imperialismu, který se vyznačuje nejen pohrdáním člověkem na Ukrajině, ale i v Rusku a v dalších koutech světa.

Miroslav Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články