Ruský matematik a politický analytik Andrej Piontkovskij v článku na webu Kasparovru.com vysvětluje, proč ruský imperialismus krachuje. Podle něj to není kvůli tomu, že by byl Západ tak silný, ale protože Rusko není schopno nabídnout vůbec nic, co by někoho přitahovalo.

Piontkovskij začíná připomenutím jistého „nejvýznamnějšího průměrného politika ruské třídy“, čímž samozřejmě myslí Putina. Ten označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Autor s tím nesouhlasí a navrhuje přesnější diagnózu. Byl to především největší psychiatrický otřes v hlavách lidí, kteří si říkají ruská politická elita.

Dále čtěte

Staňte se členy Klubu FORUM. Demokracie není samozřejmost

Jsou chvíle, kdy nestačí jen číst zprávy. Jsou chvíle, kdy cítíte, že chcete být víc než jen pozorovatelem. Jsou prostě…

Tato elita má jednu posedlost, totiž obnovit říši. Jenže první rozpad Ruské říše v roce 1917 zvládli bolševici zastavit tím, že přišli s (tehdy) přesvědčivou ideou.

„Protože Lenin a Trockij se nesnažili nikomu z národů bývalé Ruské říše vnucovat myšlenku Velké Rusi, která jim byla naprosto cizí a prázdná. Rudá armáda jim nesla na svých bajonetech (a její komisaři ve své propagandě) inspirující komunistickou ideu sociální spravedlnosti a ‚osvobození utlačovaných pracujících‘.

Dále čtěte

Snaha o ofenzivu přinesla Rusku jen minimální výsledky. Platí za ně velmi draze, říká analytik Barros

George Barros z Institutu pro studium války hodnotí v rozhovoru na kanálu Frontline na YouTube situaci…

Nezáleží na tom, že se tato idea ukázala jako falešná a její realizace jako zločinná. To se vyjasnilo až později. Tehdy však uchvátila miliony lidí bez ohledu na jejich národnost a nebyla jen pseudonáboženská, ale hrála roli opravdového nového náboženství.“

Disident Andrej Amalrik rozpad Sovětského svazu předpověděl již v 60. letech. Přijetí komunismu prodloužilo existenci Ruské říše o několik desetiletí, stejně jako přijetí křesťanství prodloužilo existenci Římské říše o tři sta let. Když náboženství zemřelo v hlavách kněží i věřících, říše byla odsouzena k zániku.

Autor se ptá, co může dnes Rusko nabídnout svým sousedům, kterým říká „blízké zahraničí“, tedy suverénním státům, které jsou ve skutečnosti v Kremlu jen přehlíženými aktéry. Piontkovskij konstatuje, že nic. Jen pompézní řeči o vlastní velikosti, mesiánském poslání ruského lidu a posvátném Chersonu. „Ale to nikoho jiného než nás samotné, tedy Rusy, nezajímá,“ dodává autor.

Dále čtěte

„Nepřítel je silný a myslí to vážně.“ Polský premiér promluvil o nadcházejícím civilizačním střetu

V sobotu dopoledne začalo ve Varšavě celostátní zasedání vládnoucí Občanské Koalice (KO). Předseda strany a současný polský premiér Donald Tusk…

Ruská elita, zlodějská, neschopná, arogantní a zbabělá, pendlující mezi Courchevelem (lyžařské středisko ve Francouzských Alpách) a věznicí Lefortovo, nedokáže pochopit, že ji na postsovětském prostoru jako učitele života nikdo nechce. Problém není v tom, že by za tím byly nějaké zahraniční pikle, ale problém je strukturální. Putinovo Rusko prostě pro nikoho není přitažlivé.

Dnešní moskevská říše by si mohla najít nějaké duchovně spřízněné bratry v „antiwesternismu“, kdyby nabídlo konzistentní „Velký antizápadní ideologický projekt“. Ale všichni vědí, kde tito „noví šlechtici velmoci vstávající z kolen“ ukládají svá bohatství, kde odpočívají, léčí se, rodí děti a platí za jejich vzdělání. Na Západě, přirozeně.

Rusko je neschopné vnitřně, psychologicky přijmout nezávislost sousedů, nikoli formálně na papíře, ale skutečně. To vytváří samovolný cyklus odcizení a nepřátelství.

Dále čtěte

Češi nejsou kolaboranti, stojíme za Ukrajinou! Pojďte to s námi ukázat Okamurovi a kupte si plakát

Nehoráznosti, jaké vypouští z úst předseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura a další představitelé vládní koalice Andreje Babiše, překročily už všechny…

Piontkovskij připomíná dokument z roku 1997 s příznačným názvem „SNS: začátek nebo konec dějin?“, jehož klíčová doporučení zahrnovala „přinucení Ukrajiny k přátelství, jinak postupná ekonomická blokáda“ a „hrozbu destabilizace Gruzie a Ázerbájdžánu“. Tento orwellovsky znějící oxymóron, „přinucení k přátelství“, je podle autora „krutou sebecharakteristikou duševního stavu ruské politické třídy“.

„Slova ‚blízké zahraničí‘ ztratila svůj nadějně ambivalentní význam. ‚Blízké zahraničí Číny‘ je nový výraz, který si ruská politická ‚elita‘, sjednocená nezkrotnou nenávistí k Západu, zatím opatrně ochutnává a zkouší, jak jí sedí. Prostě jsme si nevšimli, jak se při zoufalé snaze shromáždit alespoň nějaké vazaly v ‚našem blízkém zahraničí‘ sami měníme v blízké zahraničí Číny.“

Celé ruské eurasijství je podle Piontkovského ideologicky odvozené a jen psychologickou vatou. Západ je pro Rusko věčným vzorem a věčným nepřítelem. Hrozba, že v případě nepřízně obrátí k Západu „svou asijskou tvář“, je jen touhou po respektu, který nepřichází.

„Možná je pozdě. Ale impéria, která nemají co nabídnout, padají sama, bez ohledu na to, kdy se o tom jejich architekti rozhodnou mluvit,“ uzavírá autor.