HISTORIE / „Na den svatého Rufa na poli Moravském, krev česká tekla proudem, až zrůžověla zem,“ veršuje Vincenc Furch, český básník 19. století. Přemysl Otakar II., jeden z největších mužů Evropy a mnohými považován za ztělesnění ideálu rytířství, v té osudné bitvě zahynul tak, jak rytířská tradice velela. Českému království následně začaly těžké časy. A viník celého toho národního neštěstí se hledá už celá staletí…

Čtvrt století stál v čele českých zemí. Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý, se stal nejmocnějším panovníkem střední Evropy. Rozloha přemyslovského státu se za dob jeho panování výrazně zvětšila – rozpínal se od Krkonoš až takřka k Jadranu. Právě Přemyslova síla a moc, obavy a závist, které vzbuzoval, se však nakonec staly předzvěstí jeho pádu.

Rival na scéně

Když se v roce 1273 natahoval po koruně Svaté říše římské, říšští kurfiřti z obavy ze ztráty suverenity raději zvolili za svého krále méně mocného, pětapadesátiletého Rudolfa I., pocházejícího ze starého hraběcího rodu Habsburků. Přemysl Otakar byl rychlou a jednoznačnou volbou zaskočen, pobouřen a odmítal ji uznat.

Rudolf však záhy ukázal, že je mnohem schopnější a silnější protivník, než se očekávalo. Pečlivě a důmyslně rozbíjel Přemyslova spojenectví, omezil jeho vliv v zahraničí, obracel proti němu šlechtické rody v zahraničí i v českých zemích, vyhlásil nad ním říšskou klatbu, přetáhl na svou stranu i papeže Řehoře X. Vzájemná rivalita a nepřátelství o tři roky později vyústily v otevřený válečný střet. Rudolf brzy získal vojenskou převahu a přinutil českého krále ve Vídni pokleknout, složit přísahu věrnosti a vzdát se svých nečeských držav. 

„Nebyla to raněná ctižádost, jež ho pozdvihla do posledního boje,“ uvádí spisovatel Petr Hořejš ve svém historickém cyklu Toulky českou minulostí. „To bylo vědomí, že brání samotné základy státní budovy zděděné po svých předcích.“  

A tak onoho horkého letního dne, 26. srpna roku 1278, se proti sobě oba soupeři postavili se svými armádami. Na rozsáhlé nížině, táhnoucí se podél pravého břehu řeky Moravy až k Dunaji, mezi vesnicemi Dürnkrut (Suché Kruty) a Jedenspeigen ležícími v Dolních Rakousích 30 kilometrů jižně od Břeclavi, český král doufal, že si vydobyde zpátky svůj vliv, moc i úctu. Moc dobře věděl, že nejbližší chvíle rozhodnou nejen o jeho vlastním osudu, ale i o budoucnosti celé střední Evropy.

Lítá řež

O jednom z nejtragičtějších střetů v našich dějinách, který vešel do historie jako bitva na Moravském poli, se toho přesně ví velmi málo. Odhaduje se, že proti sobě stanulo dohromady na 55 tisíc mužů, rozdělených na obou stranách do tří šiků. 

První šik Přemyslova vojska se skládal z výkvětu české a moravské šlechty pod vedením Miloty z Dědic, v druhém pozvedli své zbraně rytíři z Duryňska, Míšeňska, Braniborska a Bavorska v čele s českým králem. Třetí řadu pak tvořili lehčí jezdci ze Slezska a Polska. 

Římský král zaútočil jako první. Útok zahájila rychlá uherská jízda pod vedením teprve šestnáctiletého uherského krále Ladislava IV. Kumána, Rudolfova spojence. Chvíli poté se čelně střetly středy obou armád, propukla lítá řež muže proti muži, v níž nechyběli ani oba znepřátelení králové. Podle vyprávění kronikářů se nejprve klonilo štěstí na Přemyslovu stranu. Král Rudolf byl prý sražen z koně a nebýt jistého rytíře Waltera z Ramschwagu, jistě by přišel o život. Nasedl však opět na koně a povolal proti slábnoucímu pravému křídlu nepřítele svou skrytou zálohu.

Obrnění jezdci s napřaženými kopími vpadli Otakarovi a Milotovi do boku, či přímo do zad. Vedl je Ulrich z Kapellen, bývalý Přemyslův rytíř, který jako jediný souhlasil s takovým manévrem, jejž ostatní považovali za neslučitelný s rytířskou ctí. „Sie fliehen! Sie fliehen! (Utíkají! Utíkají!)“ provolávali útočníci smluvený pokřik.

Země duněla pod kopyty koní, zvedala se mračna prachu. Přemyslovi bojovníci se udiveně otočili, zakolísali, couvli. Nastal chaos, vzápětí po něm přišla tragédie. Vojáci začali prchat. Nepřítel je na útěku dobíjel zbraněmi nebo zaháněl do rozbahněných vod řeky Moravy, kde mnoho z nich našlo svou smrt. Některé odhady hovoří až o 12 tisících padlých bojovníků na české straně, což by byla zhruba polovina celé Přemyslovy síly.

Sám v obklopení nepřátel

„Těžko říci, jak by dopadl boj v případě úspěšného nasazení českých záloh namísto jejich útěku z bitevního pole. Pravděpodobně by již ani jejich zásah nedokázal zvrátit výsledek, ale mohlo se jím zabránit tak velkému masakru a snad i smrti jednoho z nejvýznamnějších panovníků českých dějin,“ míní Aleš Nováček, vysokoškolský pedagog a odborník na historickou geografii.

Český král z boje neutíkal, naopak. „Když Přemysl Otakar II. poznal, že je bitva ztracena, rozhodl se zanechat svůj život na poli cti a doprovázen stráží, čítající několik málo desítek mužů, se vrhl do bitevní vřavy – neharcoval tedy zmateně mezi bojujícími, jak o něm s despektem píše uherský kronikář Kézai,“ uvádí český historik a profesor Libor Jan v knize s názvem Pocta králi. Přesila však byla příliš velká a postupně jeho muži padali k zemi či do zajetí, až „zůstal sám, zcela znavený, stejně jako jeho válečný oř“.

Snad právě v tom okamžiku, kdy jeho kůň zakolísal, jej z něj stáhli a prudkými ranami kyjem či palcátem srazili helmu z hlavy. Když byl jako zajatec odváděn z bojiště, spatřila jej snad skupina jezdců, z nichž jeden z nich choval k českému králi zášť. Probodl jej kopím, další muži přidali další rány. Přemysl Otakar II. byl ubit k smrti, navzdory Rudolfově rozkazu, aby jeho život ušetřili.

„Pak byl Přemysl svlečen, ani ne tak pro kořist, jako pro potupu, a ponechán zcela nahý ležet na bitevním poli,“ vypráví dál profesor Libor Jan. Zde jej našla skupina rakouských šlechticů. Bertold z Emmbergu nechal královo tělo očistit a odvézt do Marcheggu, čímž si vysloužil v řádcích mnoha kronik obvinění ze zabití krále. Jak však podotýká profesor Jan: „Ten, kdo skutečně vztáhl ruku na pomazaného krále a proti rytířskému kodexu jej usmrtil, zůstane navždy nepoznán. Na těch bezejmenných ulpívá hanba do dnešních časů.“

Vzdal padlému nepříteli úctu

Sám Rudolf I. vzdal v listu papeži Mikuláši III. padlému českému králi hold: „Ač viděl úplnou porážku svých rytířských šiků i že takřka všemi opuštěn jest, přece nehodlal ustoupit našim vítězným praporům, nýbrž bránil se, olbřímí duchem i mravem, s podivuhodnou statečností, až někteří z našich rytířů jej smrtelně zraněného spolu s ořem jeho k zemi srazili. Tu konečně král ten přeslavný spolu s vítězstvím život ztratil…“

Tělo padlého krále nechal Rudolf Habsburský nabalzamovat a veřejně vystavit, aby nikdo neměl pochyby o tom, že Přemysl Otakar II. je skutečně mrtev. Teprve na jaře roku 1279, po snětí papežské klatby, byly jeho ostatky uloženy v minoritském klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. převézt do Prahy do Anežského kláštera. Na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, pak spočinul kdysi mocný král v chrámu svatého Víta na Pražském hradě pod opukovou náhrobní deskou.

Strašlivá sečná rána

Přemyslův hrob byl otevřen až roku 1976, aby mohl profesor, lékař a antropolog Emanuel Vlček ostatky slavného krále podrobit důkladnému výzkumu. Na lebce byla posazena královská pohřební koruna z roku 1296, napravo od ní bylo uloženo žezlo a jablko. Sama lebka pak odhalila smrtelné zranění, které král utrpěl, když se rozjel na svůj poslední souboj.

Jak uvádí lékař Jiří Ramba ve své publikaci Osobnosti českých dějin z perspektivy obličejové chirurgie, hlavou krále prošla „opravdu strašlivá sečná rána, která rozpoltila lebku a obličejovou kostru na dvě části a ty se větvily až na dáseň“.

Tato smrtící rána byla podle Ramby králi zasazena zepředu, snad když klečel nebo ležel na zádech, neboť byla vedena shora na přední polovinu lebky. Ať už ji vedl kdokoliv, musel tak učinit s obrovskou silou, lebku doslova rozpůlil a obě téměř stejně velké části se od sebe vzdálily až o jeden centimetr.

„Tak rozsáhlá devastace napovídá, že nejspíše byla použita zbraň, která v sobě spojovala výhody nejen sečné, ale i úderné,“ míní Ramba. Útočník proto podle něj mohl použít jednoruční bojovou sekeru – zbraň, kterou si oblíbil například anglický král Richard I. Lví srdce. Byla lehčí než meč, avšak díky svému těžišti vepředu měla vyšší pádnost, na úkor obtížnějšího ovládání a velké setrvačnosti. 

Hledal se zrádce

Záhy po té, co řinčení zbraní utichlo a kontinentem se začaly šířit zprávy o výsledku bitvy, vyrojilo se i množství pověr, z nichž některé se udržely v povědomí celá staletí. „Každá velká bitva má svého zrádce, takže i bitva na Moravském poli musela mít svého zrádce,“ podotýká historička Václava Kofránková.

Podle jedné legendy přišel večer před bitvou do Přemyslova stanu jeho mnohaletý rival Záviš z Falkenštejna, Rudolfův spojenec, a nabídl mu svou pomoc. „Boj byl předem prohraný, neboť Záviš předem zvěděl skrytě o každičké Přemyslově fintě. V jeho vojsku měl své kumpány. Před bojem však večer vzkázal tajně králi, když mu milost udělí, že podpoří zítra jeho zbraně, pomůže mu jako příteli. Přemysl však vojácké měl srdce a řekl, že radši přijmout smrt chce…“ veršoval autor Dalimilovy kroniky na počátku 14. století. Pro tuto historku však neexistuje žádný historický podklad a je nejspíše pouhou smyšlenkou, Záviš do událostí onoho léta 1278 významně nezasáhl. 

Svedl muže k útěku?

Nejvíc výčitek z prohrané bitvy se sneslo na hlavu šlechtice Miloty z Dědic, velitele českého oddílu. Za zrádce, který uprostřed vřavy své muže „k útěku svedl“ a tím způsobil prohru celé bitvy, jej o téměř století později označil na dvoře Karla IV. kronikář Přibík Pulkava z Radenína. Narativ o hrdinném králi a o muži, který jej úkladně zradil, pak převzali čeští obrozenci během 19. století. 

Dnešní historikové považují za pravděpodobnější, že naopak si Přemyslův věrný spojenec zachoval duchapřítomnost a se svou družinou hodlal vpadnout útočníkům do boku. Jeho spolubojovníci však takový manévr v nastalém chaosu mylně pochopili jako ústup a útěk.  Podle slov Libora Jana byl Milota z Dědic „nepochybně bohatým a vlivným mužem, skvělým rytířem a jistě i dost drsným válečníkem; čím však určitě nebyl, zrádcem svého krále u Suchých Krut“. Zdůrazňuje, že právě naopak – „Přemyslovcům věrně až do jejich vymření a svého skonu věrně sloužil“.

Jan Biederman, vědecký pracovník a kurátor Vojenského historického ústavu Praha, zdůrazňuje: „Nutno podotknout, že příčiny konce Přemysla Otakara II. nejsou vázány pouze na rozhodující bitvu, ale je třeba hledat je v kombinaci vnitřní a zahraniční politiky českého krále v předchozích letech. Ctižádostivý Přemyslovec byl v obecném měřítku nepochybně schopným politikem, avšak jeho přístup z dlouhodobého hlediska postrádal jemnější politické finesy, kalkulace a kompromisní řešení. Právě absence těchto prvků jej totiž do značné míry připravila o možné spojence.“

Smolný den

Do myslí lidí se každopádně osudný 26. srpen roku 1278, den svatého Rufa, vtiskl jako nešťastný. O 68 let později, přesně v tento den, české země na bitevním poli nedaleko francouzského Kresčaku ztratily dalšího ze svých významných panovníků – Jana Lucemburského. Lidé proto raději necestovali, nepouštěli se do nebezpečných prací nebo obchodů. 

Nastaly zlé časy

Události z bojiště otřásly celým českým královstvím. Zatímco Rudolf posílil postavení své i celého habsburského rodu a obsadil se svou armádou většinu Moravy, přemyslovský stát se z větší části rozpadl a Přemyslův syn, teprve sedmiletý Václav, skončil za hranicemi v poručnictví Oty V. Braniborského. 

„Vzešel jest strach veliký a zmatek,“ píší kronikáři. „Všichni urození odpůrci Přemyslovi vrhli se na královské statky a ohněm i mečem šli za mstou a sobeckým ziskem.“ Nastaly časy faktického bezvládí, plenění, hladomoru a neustálých domácích rozbrojů. Doba pětiletá, nepříliš dlouhá, ale o to více hořká, která dodnes tkví v národním povědomí díky opeře Bedřicha Smetany jako Braniboři v Čechách.