Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg FOTO: Severoatlantická aliance / se souhlasem
FOTO: Severoatlantická aliance / se souhlasem
Ve světle ruské invaze na Ukrajinu se znovu aktivně začala řešit problematika rozšiřování Severoatlantické aliance. Zatímco pro Západ znamená tato kolektivní spolupráce bezpečnostní jistotu, Rusko pociťuje neklid z „ohrožení sovětských hranic“, které si stále ideologicky nárokuje. Tímto úvodním článkem otevíráme třídílnou sérii, v níž bude vedle základních faktů a dějinných mezníků NATO rozebrána i situace spojená s jeho očekávaným dalším rozšířením a s postoji či stavy některých aktuálních členů, kteří by v současné konstelaci ideálními kandidáty patrně nebyli.
Od roku 1949, kdy Atlantický pakt vznikl, se k původním dvanácti členům přidalo v celkem osmi kolech dalších osmnáct států. Jako prozatím poslední se v březnu roku 2020 připojila Republika Severní Makedonie. Nejvýznamnější dopad měla tři kola. První, přelomové, se odehrálo roku 1990, kdy se bývalá NDR spojila s bývalou NSR a vzniklo tak sjednocené Německo, přičemž každá z bývalých republik byla součástí vzájemně si odporujících bezpečnostních struktur – Varšavské smlouvy a NATO. Druhým milníkem byl rok 1999 a vstup České republiky, Polska a Maďarska, tedy zemí po dlouhou dobu spadajících pod vliv Sovětského svazu. Třetí důležitou vlnou pak bylo dosud největší rozšíření z roku 2004, kdy Aliance přijala celkem sedm nových členů včetně všech pobaltských zemí, Rumunska, Bulharska, Slovinska a Slovenska.
Studie NATO z roku 1995 došla k závěru, že konec studené války vytvořil ideální příležitost vybudovat v rámci euroatlantského prostoru lepší společné bezpečnostní zázemí. Rozšiřování NATO má zajistit transparentnost (nejen) vojenského plánování, posílit důvěru mezi státy a vést k užší integraci a spolupráci. Členství v Alianci je však podmíněno splněním požadavků, jako je například fungující demokratický systém založený na tržním hospodářství, spravedlivé zacházení s menšinami, závazek k mírovému řešení konfliktů, schopnost a ochota vojensky přispívat k operacím NATO a závazek k demokratickým civilně-vojenským vztahům a institucionálním strukturám. S přípravou ke vstupu má jednotlivým zemím pomoci Akční členský plán (MAP) spuštěný na summitu ve Washingtonu roku 1999. Tento plán představuje prostředek politiky „otevřených dveří“ a umožňuje aspirujícím zemím pokud možno hladký vstup do Aliance (aktuálně se plánu účastní Bosna a Hercegovina).
Jedním z hlavních motivů rozšiřování je myšlenka dosáhnout demokracie nebo ji upevnit v zemích, které nejsou v tomto směru zcela stabilní. Příkladem může být účinek rozšiřování NATO ve střední a východní Evropě, který byl mimořádně pozitivní především v případě Polska a Pobaltí. Členství v Severoatlantické alianci nabídlo zemím historicky dlouhodobě ovlivňovaným ruskou propagandou novou cestu k funkčnímu demokratickému systému. Kdyby se Aliance na tomto území neprosadila, je možné, že by dnes tyto země řešily podobné problémy jako Ukrajina nebo Moldavsko. Jedno je jisté, Evropa by rozhodně nebyla tak stabilní a sjednocená.
Negativní dopady paktu nejvíce reflektuje odmítavý postoj Ruska. Rozšiřování vlivu NATO bývá často kritizováno extremisty, Kremlem, ale i některými západními experty jakožto hlavní viník napjatého vztahu mezi Západem a Ruskem. Jedná se o jakési pokračování studené války, kdy se oba aktéři dostávají do bezpečnostního dilematu. Jedním z nejznámějších hlasatelů těchto obav byl i bývalý poradce Ministerstva zahraničí USA George Kennan, který rozšiřování NATO označil za „nejosudovější chybu americké zahraniční politiky po konci studené války“. Kritici rozšiřování se právě na Kennana často odkazují a upozorňují na nedbalost či až naivitu Západu vzhledem k očekávané ruské reakci.
Aktuálním ukazatelem nespokojenosti Kremlu s expanzí Atlantického společenství je již téměř rok trvající invaze na Ukrajině. Jedním z Putinových argumentů pro vedení této války je právě rozšiřování NATO směrem na východ. Připomíná i údajné sliby západních lídrů z roku 1990, kdy se řešil vztah sjednoceného Německa a Aliance. Tehdejší Bushův ministr zahraničí James Baker měl ujistit Gorbačova, že se NATO nevydá „ani o píď na východ“. Podobně se vyjádřil i generální tajemník NATO Manfred Wörner, když zmínil, že on osobně i Rada NATO jsou proti rozšiřování, které by mohlo vést k „izolaci SSSR od evropského společenství“, což lze dohledat v memorandu z roku 1991 sepsaném delegací Nejvyššího sovětu RSFSR Borisi Jelcinovi.
Zatímco z pohledu Západu je rozšiřování NATO nejen bezpečnostní zárukou, ale i jakousi pojistkou spolupráce mezi zeměmi v hektickém, globalizací pohlceném světě, pro Rusko představuje hrozbu a ztrátu naděje na vytvoření nového impéria, nového Sovětského svazu. Myslím, že je více než jasné, že to není rozšiřování Aliance, ale Putinovy postoje a ambice, které vyvolávají nežádoucí nepřátelství a vedly až k aktuální nesmírně brutální válce cynicky zaměřené na civilní cíle a bezbranné obyvatelstvo. Přesto se stále ozývají hlasy, které požadují, aby Západ ustoupil ruským podmínkám. Měla by však bezpečnostní obranná organizace ustupovat teroristickému státu, aby zabránila jeho nespokojenosti a možnému konfliktu, nebo by naopak měla pojmout co nejvíce zemí, které mají demokratický potenciál a mohou efektivně čelit skutečným hrozbám?
Vyšlo na webu Pravý břeh.
