Zatímco slavný lobbista Ivo Rittig byl v pátečním rozsudku v kauze Oleo Chemical zproštěn obžaloby, majitelé Olea byli uznáni vinnými z tunelování své vlastní firmy.
Zvláštní je, že u soudu nebylo prokázáno, že by se tím nějak obohatili a chybí motiv činu. Ale mnohá média už budou pořád mluvit o tunelování, protože samostatné kritické myšlení je příliš náročnou disciplínou.
Obžalovaní přitom pouze nedokázali před soudem, že za své vyplacené peníze dostali zřetelnou protihodnotu. Tím tedy podle soudu poškodili vlastní firmu.
Rozsudek má zřejmě značný význam pro vývoj českého právního prostředí. Pravděpodobně jde o vývoj směrem k nižšímu právnímu komfortu české společnosti. Jinými slovy, jde o cestu do středověku.
Nejvyšší soud již několikrát rozhodl, že porušení povinností při správě CIZÍHO majetku se lze dopustit i tehdy, pokud je to VLASTNÍ majetek. Když tedy ve své firmě zaplatím za něco, co firma nepotřebuje, pak jsem se dopustil špatného hospodaření a před tím mě stát ochrání tím, že mé chování považuje za trestný čin.
Tato absurdní konstrukce je však nyní dotvořena navíc tím, že k odsouzení může dojít tehdy, když obžalovaný nemůže doložit, že za peníze něco obdržel. Důkazní břemeno o nevině je – podobně jako ve středověku u soudů s čarodějnicemi – na obžalovaném. Obžalovaný musí doložit svoji nevinu. O to šlo u posledního soudu v kauze Oleo.
Kamil Jirounek a Michal Urbánek zaplatili právníkovi a expertovi na evropské průmyslové normy Petru Kmeťovi za konzultace během tří let celkem 20 milionů. Jejich firma měla přitom miliardové obraty. O Kmeťovi se přitom předpokládá, že je obchodním partnerem Ivo Rittiga. Majitelé Urbánek a Jirounek trvají na tom, že se jednalo o konzultační služby, ale státní zástupce Adam Borgula a soudkyně Kateřina Radkovská vidí v platbách tunelování vlastní firmy, neboť o výkonu konzultačních služeb nebyly předloženy písemné zápisy. Jejich absence ale dosud neodporovala žádnému zákonu.
Původní udání znělo, že tyto peníze byly úplatkem pro vedení pražského Dopravního podniku v tendru na bionaftu. Firma Oleo ovšem zakázku vyhrála nejnižší cenou a policie přestala již v roce 2013 tuto kauzu šetřit jako korupci. S neprokázaným obviněním přišel Janečkův Nadační fond proti korupci, konkrétně jeho aktivista generál Randák, který toto obvinění pronesl v Otázkách Václava Moravce.
Případ je naprosto zvláštní a zarážející houževnatou a léta trvající snahou policie a státních zástupců dostat majitele Olea do vězení za každou cenu. Bylo by to pochopitelné, kdyby někde vznikla jasná škoda. Ti lidé jsou totiž nyní odsouzeni za to, že posílali peníze ze své firmy svému konzultantovi, a tvrdí, že jim pomohl určit optimální vlastnosti jejich produktů pro evropský trh.
Jistě, nemusíme jim věřit, že jim pan Kmeť poskytoval tyto rady. Mohl jim poskytovat i jiné služby. Jenže to nevíme a neví to ani policie a ani soud. Rozsudek o vině musí být založen na jistotě spáchaného trestného činu. Toto není obhajoba pana Petra Kmetě, o jehož vlastnostech a podnikatelské čistotě můžeme mít pochybnosti. To je obhajoba právního státu.
Právě z hlediska základních pravidel právního státu a ústavou garantovaného práva na zacházení se soukromým majetkem je zarážející, že údajný zločin spočívá v placení peněz na základě faktur. Stát tedy chrání majitele firmy před nimi samotnými, aby jim nevznikla škoda, když by platili peníze za služby, jejichž podstata se někomu jeví jako sporná. To by ale mělo v důsledku vést k tomu, že všechny obchodní vztahy budou pod naprostou státní kontrolou, kterou u nás mimochodem vykonává Finanční správa, jež podléhá ministerstvu financí.
Skutečnost, že neexistují žádné důkazy o tom, že by se někdo obohatil na úkor jiného subjektu, důkazy o škodě, nebo důkazy o úmyslném krácení daně, jasně ukazuje, že je tento rozsudek zlomový. Posunuje totiž právní stav v České republice směrem k novému stupni státní kontroly nad zacházením se soukromým majetkem a zvolňuje povinnosti obžaloby prokázat trestné činy jasnými důkazy.
Ten, kdo řídí stát, má právo interpretace našich činů. Ten, kdo zastupuje stát, má právo kontrolovat. Jde mimochodem o naprosté popření konceptu svobodné společnosti a výsměch našemu ústavnímu systému.
Do budoucna už stačí, když soudce „uvěří“ žalobci.
Jenže ani žalobce a ani soudce nežijí ve vzduchoprázdnu. Žijí v prostoru, kde vládne určitá politická moc, v prostoru, který ovládá jistá ekonomická moc, a také žijí v prostoru, jehož atmosféru určují média. A i u nich jde o moc. Shodou okolností je v celém prostoru silný hráč ve všech třech aspektech jen jeden. Právě proto je třeba dávat pečlivý pozor na rozsudky, které se moci týkají.
Veřejnost by měla být velmi ostražitá.
Je třeba podtrhnout, že za žalobou ve všech probíhajících kauzách kolem Oleo Chemical stojí jako oznamovatelé trestných činů majitelé firmy RAVAK pánové Vařeka a Kreysa, minoritní akcionáři Olea.
Jindřich Vařeka je příbramský podnikatel, kterého rád navštěvuje Andrej Babiš. Je to ten starší pamětník, který vyprávěl ministru financí o tom, že v táboře v Letech se Romové za okupace jenom učili pořádně pracovat. Andrej Babiš mu uvěřil a hned to řekl do televize a měl malér. Jinak Vařekův syn je primátorem města Příbram za hnutí ANO. Pana Vařeku staršího také můžeme najít v Cibulkových seznamech a stejně jako Andrej Babiš před revolucí působil v zahraničním obchodě. A také v arabských zemích. Stejně jako Babiš.
Firma Agrofert Andreje Babiše kdysi nabídla majitelům Olea, že jejich firmu koupí. Agrofert se totiž soustředil na výrobu biopaliv z řepky olejné, která má kvůli vysokým emisím zásadní problém. Přestává postupně odpovídat normám Evropské unie. Těmto normám naopak vyhovují biopaliva firmy Oleo, která vyrábí bionaftu z odpadu z jatek. Tento odpad by se totiž jinak spálil. U bionafty z Olea je emisí zásadně méně. Andrej Babiš dost nutně potřebuje doplnit svá biopaliva o takové produkty, které budou normy splňovat. On má chemičky na zpracování řepky, ale ne na zpracování kafilátů z jatek. Přitom má jatka.
Tunelování Olea od jeho vlastních majitelů postrádá logiku. Nejde o případ klasického tunelování, kdy oligarchové ukořistili státní podnik, ten vykradli a nechali zbytek státu. Takový je totiž obsah slova „tunelovat“.
Tady jde o zásadně jiný případ. Podnikatelé s nedostatkem vlastních finančních prostředků se pustili do výstavby továrny od nuly. Chybí tu tedy motiv pro tunelování firmy, kam vložili své prostředky. Byli v situaci, kdy se člověk naopak kvůli své firmě zadlužuje, protože věří ve svůj geniální záměr. A ten v případě Oleo Chemical byl opravdu nosný. Zbavuje totiž společnost závislosti na řepce olejné. Naše země by už při pohledu z letadla nemusela být tak žlutá.
Jenže to zadlužení bylo také značné. Když Urbánek s Jirounkem odmítli předat továrnu Andreji Babišovi, objevil se na scéně Babišův přítel Vařeka a ochotně půjčil peníze na dostavbu finančně náročné výrobní linky. A pak se začal snažit o získání podílu ve firmě nebo okamžité vrácení peněz.
Spor mezi lety 2012 a 2016 gradoval až v sérii trestních oznámení a ve vyšetřování Šlachtova speciálního policejního útvaru. Soudy nejprve kauzy kolem Olea odmítaly. Dlouhou sérii Vařekových oznámení (více než 20 podání!) nejprve policie nepotvrdila a soudy zastavily. Nyní se ale situace mění. Tlak houstne. Po tomto boji je Oleo dnes již zničené a odstavené.
Kromě viditelné manipulace s důkazy na straně policie, které neušly pozornosti soudkyně, je tu navíc i zvláštní nátlak na klíčového svědka, aby vypovídal tak, jak by obžaloba potřebovala. Navíc je tu ale ještě citelný mediální nátlak.
Babišovým novinářům je celá kauza Oleo naprosto krystalicky jasná. Žádné otázky si nekladou.
Majitelé Olea jsou podle Lidových novin zločinci, zatímco pan Vařeka z Příbrami je hodný pán a navíc poškozený. Přitom si můžete být jisti tím, že každá interpretace Lidových novin je v tomto případu účelová a žongluje s fakty tak, aby se hodily do krámu držiteli aktuální politické moci, jímž je shodou okolností vlastní vydavatel a zároveň konkurent firmy Oleo na trhu s biopalivy. Nic tak strašného jsme tu v žurnalistice za posledních 27 let nezažili.
Reportéři dnešních Lidových novin netuší, že by měli stát v kritickém odstupu od politické, soudní i represivní moci a měli by vykonávat v zájmu veřejnosti službu kontroly moci. Oni se naopak chovají jako režimní novináři.
Snaha o kriminalizaci Jirounka a Urbánka je tak zuřivá, že si člověk musí nutně klást otázku, zda tyto prudké emoce, jež provázejí touhu někoho zavřít a zničit, nedoléhají nějakou formou až k soudcům. To přirozeně nevíme. Ale obava je namístě.
Zbývá tu jen otázka, co Ivo Rittig. Jakou roli vlastně hrál v soudní kauze o vyvádění peněz z Olea? Soudkyně ho zprostila obžaloby, protože žádná faktická role mu nebyla v trestním případu prokázána. On sám tvrdí, že lidi z Olea ani nezná.
Jisté je ale toto: Rittig je jakási záporná celebrita, která v mediální rovině reprezentuje režim, nad nímž vyhrála Babišova antikorupční revoluce. Zřejmě byl při psaní scénáře předurčen k divadelní roli na základě svého mediálního image. Velmi podobně získala Jana Nagyová v libretu jiné šílené frašky také svoji vlastní spektakulární roli. Oba se hodí typologicky do inscenace divadla o korupčním režimu. Divadlo se ovšem zatím nedaří dát zcela do souladu s právním stavem věcí. Jenže co není, může být.
Ivo Rittig se zjevně dostal do kauzy Oleo jako Pilát do kréda. V evangeliu a ve vyznání víry vystupuje postava Piláta jako temný nástroj zla, a činí tak příběh spásy pochopitelnějším. V kauze Oleo měl Rittig tu funkci, že se dala mediálně lépe prodat.
Ve skutečnosti šlo však o něco jiného než o Rittiga. Šlo prostě o tu továrnu.
