Rudé právo přesně před 70 lety: palubní deníček z lodi bláznů

archiv

Začíst se do dobových novin je silný zážitek. Zvlášť když ty noviny vydávali zločinci, kteří měli veškerou moc a chovali se podle toho. Rudé právo z 4. června 1950 je ukázkou toho, kam došla kolektivní hysterie podněcovaná Gottwaldovou komunistickou klikou. Noviny vyšly v době, kdy probíhal proces s Miladou Horákovou.

Pracující lid vyjadřoval rozhořčení nad zrádci a spiklenci. Jeden článek nese titulek „Dělníci a technici hradecké Škodovky žádají nejvyšší trest.“

Dočteme se tam: „V závodě Škoda v Hradci Králové se konaly v sobotu dílenské besedy, na nichž dělníci společně s techniky ostře odsoudili pikle západních imperialistů a jejich zrádcovských pomahačů. V resoluci, která byla z těchto besed odeslána státnímu soudu v Praze, se praví:

Pavel Hofman

‚My, zaměstnanci Škodových závodů  n. p. v Hradci Králové, sledujeme pozorně průběh přelíčení se zrádnou špionážní skupinou vedenou představiteli bývalé národně socialistické strany.  S hnusem a odporem se dovídáme o stále špinavějších methodách, kterých používají západní imperialisté ve snaze zvrátit vývoj událostí v naší republice a znovu nastolit kapitalismus. Třídní postavení obžalovaných je nám dokladem, v kterých řadách nalézají tito váleční zločinci podporu. Ne u pracujícího lidu, ale u bývalých továrníků a politických makléřů, kteří si přejí odstranění lidově demokratického režimu. Stýská se jim po statisícových příjmech, o nichž tak nerad mluví obžalovaný Hejda.

Na všechny pokusy válečných štváčů a jejich přisluhovačů jsme již odpověděli při podpisové akci a znovu opakujeme: Ještě pevněji sevřeme svoje řady a zvýšíme svoje pracovní úsilí při plnění pětiletého plánu. Zvýšenou bdělostí a ostražitostí předejdeme podobným rejdům nepřátel pracujícího lidu. Pro výstrahu ostatním zrůdám, které by v budoucnu chtěly podobným způsobem mařit naši práci, žádáme pro všechny členy záškodnické skupiny nejvyšší tresty.“

Nikomu nepřišlo trapné, že jacísi dělníci a technici žádají nějaké tresty, když jim po tom nic není. Jenže představa, že by snad obžalovaný byl považován za formálně nevinného, dokud nepadne pravomocný rozsudek, už byla buržoazní předsudek. Za normálních okolností, které v Československu už dávno normální nebyly, by takové věci měla samozřejmě zachytit bdělá redakce novin a podobné věci netisknout. Jenže ty noviny byly oficiální orgán komunistické strany a strana se rozhodla, že nechá několik lidí zavraždit, takže tam se nějaké takové překonané humanistické manýry nedaly čekat.

Život ovšem kvetl, a to i mezi mládeží. V článku s lákavým titulkem „Politický kroužek škola dělnické mládeže“ se líčí, co tehdejší mládež vzrušovalo.

Článek cituje jakéhosi soudruha Marchala, který byl vedoucím „prvého politického kroužku 6. jinonické skupiny místní skupiny Československého svazu mládeže“. Soudruh pohovořil o práci, což je téma, které dospívající samozřejmě vzrušuje víc než co jiného. Pronesl: „Pracovat, ne však jen z povinnosti, ale dát vyrůst novým hrdinům práce, učit se, ne však jen ve školních lavicích, ale na každém kroku, každodenně se učit spojovat práci a učení s bojem dělnické třídy za úplně osvobození člověka…,“ A tak dále.

Pak se probírala kulturní akce.

„Soudruzi, v neděli jsme byli v kině na ‚Stalingradské bitvě‘. Teď si o ní pohovoříme.“

„Rozhodující byla houževnatá vůle zvítězit, porazit hitlerovské vetřelce.“

„To jako kdyby soudruh Stalin sám rozmlouval s vojáky a řídil bitvu s ostřelovaného úseku – tak bojovali rudoarmějci.“

„Tady byla vlastně rozhodnuta válka.“

„Kaťuše zaryly do jejich posic, panečku…“

Každý prý dychtil pronést svůj názor.

Rudé právo přineslo i poezii, a to báseň S. K. Neumanna. Jedna se jmenuje „Chvála Říjnové revoluce.“ Najdeme v ní pojmy, které i rodilý Čech dnes slyší poprvé:

Červená Leninie jurodivá

s modrýma očima vrchovatýma nadějí,

štíhlá a pružná, veselá i tklivá

v závěji hněvu, nepřetržité závěji

před osmadvaceti lety vyskočila rudým květem

z přemoudré hlavy Vladimíra Iljiče;

deset dní otřáslo prohnilým světem,

světový buržuj se v duchu plazil pod biče,

zatímco co námořníci jí zkrvácené věnce,

světový buržuj a dobrodruzi chystali intervence.“

Ta báseň budí dojem, jako by soudruh S. K. Neumann požil LSD, když viděl vyskakovat něco modrookého a pružného z Leninovy hlavy a uzřel námořníky jíst zkrvácené věnce. Jenže to bylo ještě před érou LSD, tak šlo asi o intoxikaci něčím jiným.

Je to tak nějak hrůzně legrační? To určitě je. Legrační kvůli tomu, že komično vzniká z kontrastu a tady je rozpor mezi realitou a psaným slovem tak jasný, že lze jen plakat, nebo se smát, nebo obojí najednou. Legrace ale končí, když si uvědomíme, že něco takového by se mohlo klidně opakovat. Lidé jsou prostě takoví. Jedni se chopí moci a ti druzí jim to odkývají a dožadují se potrestání zrádců. Co na tom, že Milada Horáková byla vyslýchaná gestapem a zavřená v Terezíně. Komunisté řekli, že je fašistka, že chce zabíjet české děti atomovou bombou, tak je třeba pro ni žádat smrt.

Když vidíme dnes projevy některých „vlastenců“ a anonymů a stoupenců vlády silné ruky, můžeme si být jisti, že by takové nestvůrnosti psali do nějakého nového Rudého práva klidně znova.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner