KPÖ věrně sloužila sovětským zájmům po celou studenou válku – odmítla například odsoudit zmasakrování maďarského povstání v roce 1956 a po jistých vnitřních rozporech podpořila i vpád Varšavské smlouvy do Československa. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Rakousko, podobně jako sousední Německo, zažívá souběžně dva trendy. Na jednu stranu dlouhodobě sílí krajní pravice, v zemi reprezentovaná Svobodnými (FPÖ), kteří mají nakročeno k vítězství v podzimních parlamentních volbách. Na druhou stranu ale posiluje také krajní levice – v Rakousku konkrétně stará komunistická strana (KPÖ), která za studené války věrně zastupovala zájmy Moskvy.
Rakouským komunistům, kterým se v posledních letech povedlo přilákat mladé a charismatické lídry, se dosud dařilo zejména na místní a regionální úrovni. Nejprve v roce 2021 ovládli druhé největší město Graz (Štýrský Hradec), loni na podzim pak výrazně posílili v zemských volbách v Salcbursku. A letos se jim v samotném městě Salcburku málem podařilo obsadit pozici starosty.
Průzkumy přitom ukazují, že komunisté mají poprvé po více než šedesáti letech reálnou šanci vstoupit do dolní komory rakouského parlamentu. Stejně jako Svobodní totiž těží ze zklamání voličů tradičních stran i z dlouho neřešených problémů, zejména s drahým a těžce dostupným bydlením.
Návrat na scénu
Komunistická strana Rakouska má sice v alpské zemi dlouhou, leč nepříliš úspěšnou historii. Největší vliv na politické dění měla KPÖ bezpochyby po druhé světové válce, kdy se Rakousko dostalo na deset let pod okupaci sovětských vojsk. V první poválečné vládě zasedlo hned sedm komunistů, demokratické volby v listopadu roku 1945 však vzápětí ukázaly, že o ně rakouští voliči nemají valný zájem. Získali totiž pouhých pět procent hlasů a skončili s obrovským odstupem za lidovci (ÖVP) i sociálními demokraty (SPÖ), kteří na celé dekády ovládli rakouskou politickou scénu.
KPÖ věrně sloužila sovětským zájmům po celou studenou válku – odmítla například odsoudit zmasakrování maďarského povstání v roce 1956 a po jistých vnitřních rozporech podpořila i vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Zároveň však upadala do stále větší politické bezvýznamnosti: pod čtyři procenta nutná pro vstup do Národní rady se komunisté propadli už v roce 1959 a postupně začali mizet i na lokální úrovni. Počet členů KPÖ se ostatně už v sedmdesátých letech snížil z poválečných 150 tisíc na jednotky tisíců, což je stav, který pokračuje až do současnosti – dnes se členská základna odhaduje na zhruba dva a půl tisíce osob.
Štěstěna jim začala přát teprve na začátku 21. století, kdy se komunistům podařilo vybudovat úspěšnou základnu ve Štýrsku. V roce 2021 pak přišel první opravdu významný úspěch, kterého si všimla i zahraniční média. Kandidátce KPÖ Elke Kahrové se totiž proti všem očekáváním (a podle různých rozhovorů i jejím vlastním) podařilo dobýt starostenský post ve Štýrském Hradci – tedy v druhém největším městě celého Rakouska, kde žije přes 300 tisíc obyvatel.
Komunisté slavili úspěch i v zemských volbách v Salcbursku, ve kterých získali bezmála 12 procent hlasů, což je výsledek, ke kterému se KPÖ v tomto spolkovém státu nepřiblížila dokonce ani těsně po druhé světové válce. V předchozím hlasování v roce 2018 navíc komunistům dalo svůj hlas pouhých 0,4 procenta obyvatel Salcburska. Kandidát KPÖ Kay-Michael Dankl kromě toho v březnu výrazně uspěl i ve volbách starosty přímo ve městě Salcburk, když těsně zvítězil v prvním kole, ačkoli v tom druhém ho porazil dosavadní místostarosta za sociální demokraty.
Celostátní průzkumy dnes ukazují, že komunisté mají s podporou mezi dvěma až sedmi procenty poprvé po dlouhých desetiletích naději zasednout v dolní komoře spolkového parlamentu. V rakouské Národní radě by tak na podzim mohlo působit reálně až sedm stran, mimochodem včetně recesistické Strany piva (BIER), která podle výzkumných agentur atakuje neuvěřitelných osm procent hlasů.
Zklamání z tradičních stran
Vzestup rakouských komunistů bezpochyby souvisí s celospolečenskou únavou ze dvou dlouhodobě dominantních politických stran: středopravicové ÖVP a středolevé SPÖ. Ty v posledních letech zažily celou řadu korupčních skandálů i ostrých vnitrostranických roztržek a podle mnohých Rakušanů si nedokázaly účinně poradit s vysokou inflací ani se slábnoucím výkonem ekonomiky.
Ze stagnace a v některých společenských vrstvách přímo propadu životní úrovně dosud těžili zejména krajně pravicoví – a od roku 2019 znovu opoziční – Svobodní, kterým se navíc podařilo úspěšně pracovat se stále větším zklamáním z migrační politiky nebo s odporem vůči přísným proticovidovým opatřením.
FPÖ v průzkumech už na konci roku 2022 předběhla lidovce i socialisty a od té doby zcela dominuje průzkumům veřejného mínění – a to navzdory všem neonacistickým skandálům, blízkým vazbám na Rusko a více či méně skryté podpoře ruské imperiální politiky nejen na Ukrajině. Zklamání voličů velkých stran (a do jisté míry i Zelených, kteří dnes vládnou spolu s lidovci) ale vede i k posilování menších politických subjektů – od již zmíněné BIER, která žádá třeba právo na měsíční soudek piva pro každou rakouskou domácnost, až právě po KPÖ.
Rakouští komunisté navíc těží i z toho, že dokázali přilákat charismatické a zároveň autenticky působící lokální lídry, jako je dlouholetá zastupitelka Kahrová nebo historik a průvodce v muzeu Dankl. Pětatřicetiletý Dankl přitom na rozdíl od starostky Štýrského Hradce původně nepochází z komunistických řad, vedl totiž mládežnickou organizaci Zelených, s jejichž podstatnou částí po roce 2017 přešel právě ke KPÖ a vytvořil s ní volební alianci známou pod názvem KPÖ Plus.
Nové tváře, stará politika
Povolební průzkumy ve Štýrsku a v Salcbursku ukazují, že komunisté kromě zklamaných voličů sociální demokracie a Zelených lákají ve velkém množství také dosavadní nevoliče. Daří se jim to částečně čirým populismem – volení představitelé KPÖ se už léta vzdávají části svého platu nad rámec průměrné mzdy, kterou rozdělují mezi potřebné. Kahrová takto postupuje už od roku 2005 a odhaduje se, že se za tu dobu vzdala více než milionu eur.
Komunisté zároveň dokázali využít dlouhodobě neřešené a v rakouské společnosti stále palčivější téma vysokých nákladů na bydlení, které se dotýká zvláště obyvatel ve větších městech. Kritici sice tvrdí, že KPÖ například právě ve Štýrském Hradci přílišného pokroku za dobu své vlády nedosáhla, to jí ale nebrání pranýřovat velké strany za neochotu problém řešit a slibovat masivní výstavbu obecních bytů.
Mladá a sociálně citlivá tvář dnešních rakouských komunistů nicméně zakrývá problematické postoje v zahraniční politice, ke které se její současné politické hvězdy raději moc nevyjadřují. Dankl je alespoň ochoten Putina za jeho agresi na Ukrajině otevřeně odsoudit, zato Kahrová neváhá bránit čínský režim a stejně jako většina strany se vymezuje vůči protiruským sankcím nebo údajnému evropskému „zbrojení“, což bylo za studené války oblíbené heslo stran poplatných Moskvě.
KPÖ skrývá mezi svými aktivními politiky i větší „poklady“, třeba štýrského radního Wernera Murgga, který opakovaně cestoval do Ruskem ovládané „Doněcké lidové republiky“ nebo do Lukašenkova Běloruska. Před třemi lety tak přímo v běloruské televizi chválil diktátora Alexandra Lukašenka za „stabilitu a pořádek v zemi“ a obviňoval Západ z toho, že proti Bělorusku vede „hybridní válku“. I seriózně působící lidé jako Dankl se ostatně odmítají vzdát slova „komunistický“ v názvu strany, přestože v Rakousku odkazuje právě k historické poslušnosti Moskvě. Je tedy víc než pravděpodobné, že by se případní poslanci zvolení na podzim za KPÖ přidali k rostoucí skupině proruských politiků.
