Setkání krutého cara Dadona s šamachanskou carevnou – ilustrace Ivana Bilibina (1906) FOTO: wikimedia commons / volné dílo
FOTO: wikimedia commons / volné dílo
ESEJ / Už jsou to dva roky, co jsem měl tu děsivou příležitost navštívit nechvalně proslulou „Ložnici Miloše Zemana“ v Jaselské ulici v Praze-Bubenči. Zatímco Martin Nejedlý pokuřoval ve vedlejší místnosti, věrný exprezidentův pobočník Jiří Ovčáček nám uvařil kávu. A já se s Milošem Zemanem svářil o evropanství a marně jsem se mu snažil vysvětlit, že umístění Ruska v Evropě ještě neznamená, že patří k téže civilizaci jako Česko. My jsme totiž Západ, zatímco Rusové náleží ke zcela odlišnému civilizačnímu okruhu, zejména proto, že to tak i chtějí. Ani Zemanův argument Dostojevským jsem nepovažoval za relevantní, neboť tento ruský spisovatel a myslitel Evropu zároveň miloval i nenáviděl.
Řada lidí se dosud dojímá nad tím, jak je prý ruská kultura významnou součástí kultury evropské a o co všechno přicházíme, když tento fakt tváří v tvář rusko-ukrajinské válce potlačujeme. Argumentuje se například i fenoménem ruského románu 19. století a jedním dechem je zmiňován Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821–1881). Jenže, a to bohužel unikalo i Miloši Zemanovi, Dostojevskij jednoduše nebyl jen romanopisec, ale také publicista a esejista. A v těchto svých textech se neskrývaně projevoval jako velkoruský šovinista a ruský imperialista, který Evropu a Západ viděl jen jako budoucí kořist Ruska.
Zářný doklad toho, jak se ruská namyšlenost demonstrovala právě u Dostojevského, představuje jeho Zápisník spisovatelův z let 1880–1881. Ruský velikán nezastírá ruskou touhu po Evropě, která se rozvinula od 19. století: „Naše usilování směrem k Evropě, dokonce i se všemi svými zálibami a krajnostmi … má také nesporně svůj vznešený cíl.“
Rusové jako nejsvobodnější ze všech národů?
Když se však Dostojevskij snažil srovnávat „ruský lid s národy západními“, tak přestože si byl vědom ruské zaostalosti ve všech možných směrech, nakonec prohlásil, že „ruská duše, génius lidu ruského je snad nejsvobodnější ze všech národů, obsahuje v sobě ideu všelidského sjednocení, bratrské lásky, střízlivého názoru, odpouštějícího nepřátelství rozeznávajícího a omlouvajícího neshodu, snímajícího protiklady“.
To je ovšem zvláštní hypotéza, která se neustále jako mantra opakuje u ruských myslitelů 19. až 21. století, ale nikdo dosud nepřinesl důkazy o tom, že by zrovna Rusové, tento po staletí zotročený a zotročující lid, byl nějak obzvláště svobodomyslný, toužil po svobodě a přál ji ostatním. Ba právě naopak – v posledních dvou staletích a především poté, co se v podivném amalgámu smísily ruský nacionalismus, imperialismus a kolonialismus s bolševismem, stalinismem a putinismem, jsme svědky vzrůstající ruské agresivity a brutality, aktuálně v podobě genocidní války, kterou Rusko vede proti Ukrajině.
Dostojevskij byl přesvědčen, že Rusko, „naše žebrácká, nespořádaná země, je kromě nejvyšší své vrstvy veskrze celá jako jeden člověk“, jinak řečeno – vyjma europeizované ruské elity je jednotná. Jde o „duchovní jednotu“, tvrdí náš velikán, „jaká ovšem nikde v Evropě ani nemůže být“. Evropa, v níž „je nahromaděno tolik bohatství, všechen občanský základ všech evropských národů“, se ocitla údajně v tak hluboké krizi, že tam „všechno je podkopáno a možná, že zítra se zřítí na věky věků.“ To napsal Dostojevskij v roce 1880, přičemž stejné naděje Rusů, že se Evropa sama zhroutí pod tíhou jakési komplexní krize, panují i dnes, ve dvacátých letech 21. století.
Prý je vlastně kontraproduktivní chtít, aby se Rusové snažili „okopírovat otrocky tyto evropské řády, které se zítra v Evropě zhroutí“. Proto Dostojevskij navrhoval, aby byl ruský lid „vzděláván pomaloučku“, a varovně k tomu dodával: „Jakmile jen naučíme člověka z lidu gramotnosti, ihned jej přimějeme načichat se Evropy, hned jej začneme okouzlovat Evropou, nu třeba jemným způsobem života, mravů, obleku, nápojů, tanců – slovem, přinutíme jej stydět se za své dřívější hadry a kvas, stydět se za své dřívější písně.“ A to může být, jak se obává jurodivý ruský „pisátěl“, pro podstatu Ruska velmi nebezpečné…
Okupace jménem Bílého cara
A samozřejmě přišel i u Dostojevského na řadu tradiční ruský mesianismus, který je sestaven z pohádek o zvláštní vyvolenosti Rusů v náboženském i politickém ohledu, vždyť Rusové přece plní zcela jedinečnou misi vůči Evropě, kterou neustále nějak zachraňují bez ohledu na sebe sama. I trochu toho panslavistického rasismu je v Dostojevského myšlení přimícháno: „Všechno to slavjanofilství a západnictví je jen jedno veliké nedorozumění u nás, byť historicky nezbytné. Pro pravého Rusa jsou Evropa a osud všeho velikého árijského plemene stejně drahé jako samo Rusko, jako osud vlastní rodné země, protože naším osudem je právě všesvětovost.“
Ruský spisovatel a myslitel dále v roce 1881 přemítal nejen o Evropě, ale také o tom, jak by se mělo Ruské impérium, což byl tehdy oficiální název státu, chovat vůči Asii. Podle něj musí „jméno Bílého cara“, jak označuje ruského imperátora, „stát nad chány a emíry“, proto se Dostojevskij vážně ptal: „Čím je nezbytná příští okupace Asie? Co v ní máme dělat?“ A poněvadž „Rus není jen Evropan, nýbrž i Asiat“, odpovídá si, že je nutné „zapudit lokajskou bázeň, že nás v Evropě nazvou asijskými barbary a řeknou o nás, že jsme ještě více Asiaty než Evropany.“ A blouzní: „Směrem k Asii obrodí se u nás povznesení ducha a sil.“
„Odvrátit se od okna do Evropy je těžké,“ stěžuji si Dostojevskij, jenže „Asie, asijské Rusko, vždyť to je také náš nemocný kořen, který se musí nejen osvěžit, ale úplně vzkřísit a přetvořit!“ Jistě, podobné imperiální pohádky se v 19. století objevovaly nejen u Rusů, ale také u Britů či Francouzů, brzy také třeba u Japonců. Ovšem všichni se z nich už vyléčili, zatímco Rusové, putinovci i duginovci, liberálové i pravoslavní, stále věří, že „ruský svět“ je něco naprosto výjimečného a Rusko je předurčeno k tomu, aby spasilo Evropu, Asii a svět.
Od Dostojevského k Putinovi
Ačkoliv Dostojevskij sepisoval své imperiálně-koloniální fantasmagorie před půldruhým stoletím, tragédií Ruska a nebezpečím pro svobodný svět je, že ruská politická, ekonomická, intelektuální a kulturní elita, doma i v exilu, tomuto toxickému blábolu ve své velké většině dosud věří. Dokonce se bez něj neobejde žádné její přemýšlení o budoucnosti Ruska.
Ruský vůdce a válečný zločinec Vladimir Putin už na sklonku roku 2021 pravil, že Dostojevskij by se měl stát „morální autoritou pro Rusy“ a jeho konzervativní světonázor by měl formovat i novou státní ideologii. A když v říjnu 2022 diskutoval na Valdaji o „absurdní kritice Západu“ vůči Rusku, opět odkázal na Dostojevského, který prý intriky dekadentního Západu dávno předpověděl, když ve svých Běsech odmítal „bezbřehou svobodu“.
V čem je náš problém? Trefně to před lety popsal americký expert na ruskou literaturu Andrew D. Kaufman: „Bohužel, Putin si vybral Dostojevského, který věřil, že zvláštním posláním Ruska ve světě je vytvořit všeslovanské křesťanské impérium s Ruskem v čele.“ Jistě, jde o trapnou chiméru z 19. století, avšak Putinovo Rusko kvůli ní dennodenně vraždí na Ukrajině.
Také v Česku aktuálně nejde o nic menšího než o to, abychom se nenechali všelijakými proruskými vlastizrádci a panslavistickými blouznivci vtáhnout na trajektorii směrem ke krvavému ruskému světu. Jeho protagonisté totiž sní o podmanění a likvidaci Čechů, Evropy a Západu.
