Ruská a čínská hrozba aneb NATO a globální soupeření mocností

V posledních několika letech se skloňuje pojem „soupeření mocností“. Souvisí to se zásadní změnou americké bezpečnostní a obranné doktríny, ke které došlo po roce 2014, když Rusko anektovalo Krym a zahájilo bojové operace na východě Ukrajiny. Spojené státy tehdy dospěly k závěru, že největší globální nebezpečí již nepředstavuje mezinárodní terorismus, ale několik nepřátelsky se chovajících mocností.

NATO a nová globální realita

Nová americká bezpečnostní i obranná strategie nyní označují Rusko, Čínu, severní Koreu a Írán jako takzvaného protivníka (adversary). USA zároveň vůči nim přehodnotily svou politiku „zapojování“ či „dohadování“ (engagement) a deklarovaly nutnost přistupovat k nim z pozice síly.

Na evropské straně Atlantiku k tak zásadnímu doktrinálnímu posunu nedošlo. Strategická koncepce NATO z roku 2010 zůstává v platnosti a klíčový dokument definující obrannou a odstrašující politiku Aliance (Defence and Deterrence Posture Review) je dnes také již značně zastaralý. Označuje například Rusko za partnera Aliance v budování celoevropské protiraketové obrany. To Rusko, které nyní opakovaně nacvičuje jaderné útoky na Švédsko či Polsko… I základní doktrinální dokumenty velkých evropských zemí jako Velká Británie, Francie a Německo jsou nadále zaměřeny na terorismus nebo chtějí udržet status quo mezinárodního řádu.

Tak zásadní koncepční rozdíl má potenciálně závažný dopad na vztahy Evropy a USA. Nedorozumění postupně narůstají. Vzpomeňme na nedávné spory v otázce, jak přistupovat k Íránu, obecně odlišný přístup k sankční politice atd.

Rozbor otázky, zda mají více pravdy Američané či Evropané, by překročil zamýšlený rozsah tohoto textu. Důležitá jsou každopádně fakta. Vše hovoří pro to, že soupeření mocností bude rozhodujícím fenoménem globální bezpečnostně-politické scény příštích několika let. Zejména pokud jde o Rusko a Čínu, s Íránem a severní Koreou se to může vyvinout všelijak. Veškeré dostupné analýzy ruské a čínské vojensko-bezpečnostní strategie, jejich vojenských schopností, výdajů na zbrojení či převažujícího uvažování jejich politických elit ukazují jednoznačně na to, že v příštích 10 až 15 letech budou Rusko i Čína představovat značné bezpečnostní riziko pro Západ a jeho spojence.

V zájmu České republiky, jejíž bezpečnost a obrana stojí na spojeneckých vazbách, je, aby Severoatlantická aliance byla součástí strategické odpovědi na problém souběžného působení dvou mimořádně silných nepřátelských mocností. Je proto dobře, že poslední summit NATO v Londýně zařadil téma Číny na agendu jednání. Čína byla označena za „bezpečnostní výzvu“. Generální tajemník Stoltenberg se následně vyslovil pro to, aby se NATO stalo „globálněji působícím spojenectvím na obranu demokratických hodnot ve světě“.

NATO součástí strategické odpovědi na globální výzvy

Je jasné, že hlavní odpovědností Severoatlantické aliance bude nadále obrana evropského území. Stane-li se nicméně NATO i součástí strategické odpovědi Západu na problém Ruska a Číny, zajistí to udržení jeho relevance pro Spojené státy. A to bez ohledu na to, kdo bude právě sedět v Bílém domě. Čína totiž bude nadále pro Ameriku palčivým problémem a Rusko také.

Co je k tomu zapotřebí? Země NATO asi nebudou preventivně vysílat svá vojska k břehům Číny. Reálnější variantou je důsledná, systematická a smluvně zakotvená „dělba práce“ mezi Spojenými státy a NATO. V jejím zájmu musí NATO změnit své obranné plánování (NATO Defence Planning Process), které předepisuje členským zemím Aliance konkrétní podobu rozvoje jejich armád. A musí též upravit svou Strategickou koncepci tak, aby odpovídala globální realitě soupeření mocností. Je také nutné nadále posilovat obranyschopnost východního křídla NATO, které je bezprostředně vystaveno vojenské hrozbě ze strany Ruské federace. Jen silná Aliance, jejíž všichni členové se cítí bezpečně, se může podílet na řešení hrozeb globálního charakteru.

Společný jmenovatel ruské a čínské hrozby

Každá větší změna s sebou nese finanční náklady. Stejně jako prostředky Spojených států nejsou neomezené, ani kapsa Evropanů není bezedná. Je třeba se proto zaměřit na společný jmenovatel ruské a čínské armády, a to tak, aby nutné investice byly využitelné pro čelení oběma hrozbám.

Rusko ohrožuje NATO enormní koncentrací svých bojových jednotek těsně u hranic Pobaltí. Jsou udržovány ve stavu vysoké bojové připravenosti, která je neustále testována masivními cvičeními s útočným scénářem. V čínských ozbrojených silách slouží více než 2 miliony lidí a roční výdaje na obranu činí 225 miliard dolarů. V některých zbraňových kategoriích, jako jsou tanky či bojová vozidla, je Čína početně nejsilnější na světě. Stejně jako Rusko, nacvičuje i Čína bleskové přepady sousedů.

Obě armády však vykazují významná omezení, například nízkou schopnost projekce síly na velké vzdálenosti. Rusko i Čína disponují širokou paletou vyspělých zbraňových systémů. Nicméně vyslat podstatnou bojovou sílu na druhou stranu zeměkoule a také ji tam udržet, to je jiná disciplína. K tomu je zapotřebí příslušná strategie, logistika, interoperabilita sil, sledovací a průzkumné technologie, efektivní a rychlá komunikace, strategicky umístěné vojenské základny a silné námořnictvo. Čína i Rusko mají vojenské námořnictvo schopné efektivně operovat v pobřežních mořských vodách. Námořní silou, schopnou operovat globálně i v hlubokých vodách oceánů – tzv. „blue water navy“ – disponují ovšem pouze Spojené státy.

Vzhledem k těmto limitům se Rusko i Čína zaměřují na úplně počáteční fázi případného konfliktu. Cílem je bleskově zaútočit, obsadit území a na něm se „zakopat“. Případná „osvobozovací“ operace ze strany spojenců napadené země má být potom co nejvíce náročným podnikem. Proto je nad dobytým územím roztažen protiletecký a protiraketový deštník, spolu s prostředky kybernetického a elektromagnetického válčení. Psychologicky se počítá s tím, že protivník si náročnou a krvavou variantu osvobozovací operace rozmyslí a bude s útočníkem raději vyjednávat.

Nutné úpravy strategie, rozhodovací procesy, vojenské schopnosti

Z výše uvedeného vyplývají dvě zásadní věci. Zaprvé je třeba investovat do schopností okamžité a účinné penetrace onoho roztahujícího se deštníku (odborně se nazývá anti-access/area denial, ve zkratce A2/AD). A zadruhé je zapotřebí enormně zvýšit rychlost politického rozhodovacího procesu NATO v samém začátku případného konfliktu. Laicky řečeno, je třeba zkrátit na minimum dobu, po kterou budou západní političtí lídři, vystavení tlaku veřejnosti, spekulovat, zda válčit či raději přistoupit na ruské a čínské vydírání.

Strategie NATO se musí posunout od taktiky vyznávané v době studené války či operace Pouštní bouře. Ta byla postavena na postupné koncentraci pozemních sil do ohrožené oblasti a následném zahájení leteckých operací. K pozemním operacím mělo dojít až poté, kdy má NATO zajištěnou naprostou vzdušnou dominanci. Jenže na její zajištění dosavadními prostředky již dnes spoléhat nelze. Je zapotřebí takových technologií, které budou schopny bleskově, od samého počátku konfliktu, narušovat onen ruský či čínský A2/AD deštník. Ideálně, s ohledem na západní mírumilovnou veřejnost, za co nejmenších potenciální ztrát na životech spojeneckých vojáků. Bojové letouny krátkého doletu a robustní obojživelná plavidla, zranitelná vůči nepřátelské palbě, musí ustoupit „neviditelným“ bombardérům a ponorkám útočícím z velké vzdálenosti. Je zapotřebí bezpilotních letadel i bezposádkových lodí, ze země vystřelovaných raket, dalekonosného dělostřelectva a velkých předsunutých zásob vysoce přesné munice s velkou průrazností.

Nesmírně drahé není jen pořízení takové výzbroje, ale také její obsluha. Není proto divu, že americký vojenský rozpočet roste do závratné roční výše 700 miliard dolarů. Bohatá Evropa by neměla stát stranou. Plánovači NATO by měli uvažovat o přizpůsobení procesu obranného plánování Aliance tak, aby ekonomická síla Evropy doplnila rozhodnost USA čelit Rusku a Číně. Aby bylo jasno, tyto vysoce destruktivní zbraně nepotřebuje Západ proto, aby mohl bojovat, ale právě proto, aby k boji nikdy nedošlo. To je princip odstrašení nepřítele (deterrence).

NATO a jeho námořní strategie

Paralelní existence ruského a čínského nebezpečí znamená, že zejména námořnictvo Spojených států je přetížené. Velmi dobře toho využívá Rusko a díky svým námořním schopnostem obkličuje NATO. Tuto taktiku lze pozorovat jak ve Středomoří, kam Rusko vysílá své ponorky vyzbrojené balistickými raketami, tak i v Černomoří, kde od roku 2014 enormně posiluje svou krymskou flotilu. Stranou ruské pozornosti však nezůstává ani Arktik, kde Rusko rozmisťuje vyzbrojené ledoborce (!), stejně jako Indo-pacifická oblast.

NATO proto potřebuje přijmout novou námořní strategii jako vodítko pro své členské země při rozvoji námořních sil. Cílem by mělo být uvolnění kapacit USA pro globální úkoly. V dnešní době vedení USA čelí opakovaně obtížnému rozhodnutí, zda vyslat plavidla do Středomoří, Arktidy, na Blízký východ či do Indicko-pacifické oblasti. USA disponují 11 letadlovými loděmi, z nichž je pouze 8 v odpovídajícím technickém stavu. Pokrýt v tomto počtu celý svět je čím dál těžší.

Aliance zřejmě nebude stavět mnoho nových letadlových lodí. Právě v rámci dělby úkolů by se ale mělo více investovat do technologií na odstraňování min, do posílení zpravodajských, sledovacích a průzkumných schopností svých flotil a také interoperability mezi námořnictvem a ostatními druhy vojsk. Námořnictva jednotlivých členských zemí NATO musí být schopna lépe sdílet operativní informace a spolupracovat na moři. Evropští členové NATO by si měli stanovit jako cíl, že se sami postarají o svou námořní bezpečnost alespoň v oblasti Středomoří a Černomoří.

Zvýšení evropské úrovně ambicí

Další nutnou úpravou v zájmu globální odpovědnosti NATO je zvýšení evropské úrovně ambicí v rámci NATO. Realita je taková, že většina bojových brigád je těch evropských. Ale evropské země je nejsou schopny nasadit.  Evropa totiž zaostává v oblasti bojové podpory („combat support“ a „combat support service“), chybí tedy potřebná logistika, zdravotnické zabezpečení apod. Evropané tak prostě nejsou schopni vyslat vojáky daleko za své hranice a udržet je tam v bojové pohotovosti. Například obě alianční mise v Iráku by bez americké logistiky a zdravotnického zabezpečení zkolabovaly. Totéž platí pro Afghánistán. To je třeba změnit.

Alianční obranné plánování by si mělo například stanovit takový cíl, aby Evropané byli v rámci NATO schopni vést paralelně jednu velkou kombinovanou operaci (MJO – major joint operation) a tři menší operace (SJO – small joint operations) s omezenou nebo žádnou americkou podporou. Tohoto cíle by bylo zapotřebí dosáhnout do roku 2024, což je termín, k němuž se členské země NATO zavázaly vydávat 2 % HDP na obranu. USA by mohly akceptovat nižší objem peněz evropských spojenců na obranu, pokud by byl kompenzován tím, že evropské jednotky budou schopné za svými hranicemi opravdu bojovat.

Nejdůležitější nakonec: politická vůle

Zvládnutí všech uvedených úkolů vyžaduje dostatek politické vůle. Nejsou to vojenští experti, náčelníci generálních štábů, ba ani ministři obrany, kdo rozhoduje o výši obranného rozpočtu.  Hlavy států NATO nakonec nemusí chtít být součástí strategické odpovědi na globální „soupeření mocností“. Pak se nám však budou transatlantická nedorozumění vracet. Budeme muset trpět při poslouchání trapných projevů o „mozkové smrti NATO“ v závislosti na tom, jaký „mozek“ právě vládne v Paříži, Washingtonu, Berlíně či v Praze.

Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v think tanku Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), zástupce ředitele v Odboru střední Evropy a posléze v Odboru analyticko-plánovacím MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.